Představil byste mi film Sladký život?
Od počátku jsem ho vnímal jako zajímavý příběh člověka, hokejisty Rosti Berana, který vystoupá na úplný vrchol, z něhož ovšem jednoho dne rychle spadne a musí se pokusit postavit zpět na vlastní nohy. Téma se dotýká nejednoho mého přítele i mnoha sportovců, s nimiž jsem se kvůli natáčení setkal. A vlastně se týká i mě, protože se neustále pohybuju někde na hraně, občas ztrácím jistotu, že to pořád zvládám. Scénář jsem proto přečetl na jeden zátah. Bavil mě, navíc věřím producentovi Tomáši Hoffmanovi, který stojí za úspěšnými tituly Ženy v běhu či Srdce na dlani. Sladký život má myslím reálnou šanci se k nim přidat. Film má všechny předpoklady pro to, aby diváky potěšil i dojal.
S jakými sportovci jste v souvislosti s natáčením hovořil?
Například s hokejistou Zdeňkem Bahenským, známe se z jedné hospůdky. Je to strašně fajn chlap, kterého jsem nakonec přemluvil, aby si v závěru filmu zahrál. Tematicky se role Rosti Berana dotýká mimo jiné i hazardu. Překvapilo mě, kolik vrcholových sportovců má prý s tímto zlozvykem, nebo spíš závislostí problém, stejně jako spousta lidí kolem nás, do nichž byste to na první pohled ani neřekl. Film také vlastně upozorňuje na to, aby lidé kvůli rozjeté kariéře zbytečně nezraňovali své nejbližší. To je například něco, co se mě osobně dotýká i v reálu. Hezky se to prolnulo s mým osobním životem. Ve filmu je ale všechno podáno s určitým nadhledem, což se mi líbí.
Snažíte se využívat rady lidí, jichž se dané téma dotýká, před každým natáčením?
Vždycky, ať už je to pro dané dílo důležité více či méně. Například při přípravách filmu Srdce na dlani jsem se setkal s vozíčkáři, jezdil jsem na vozíku po parku, do hospody, přičemž jsem díky tomu pochytil spoustu důležitých detailů. Naučit se na vozíčku jezdit je jedna věc, ale hlavní bylo pozorování a reakce ostatních na mě. Snažím se si z těchto setkání vzít vše potřebné k tomu, aby moje postavy byly co nejautentičtější.
Potýkal jste se někdy s nějakým zlozvykem?
Kromě špatných návyků, jako je nesprávné držení těla, což už se nyní s blížící se pětatřicítkou začíná občas projevovat, mám jeden zlozvyk, na který bych ale asi nechtěl moc upozorňovat, protože se ho snažím maskovat. I když na druhé straně, pokud o něm budu mluvit veřejně, mohl bych si na něj dávat větší pozor a odnaučit se ho. Takže: Koušu si nehty, což je hrozné, vím… Všichni mi to říkají. Není to ale z nervozity. Stává se mi to většinou v momentě, kdy se odpoutám od reality, zamyslím se a přemýšlím o budoucnosti nebo vzpomínám na něco z minulosti. V ten moment zasahuje moje přítelkyně Magdička a upozorňuje mě na ruku blížící se k ústům. (smích) Většinou marně, úplně totiž vypínám a nikoho neslyším. Lidé, kteří mě dobře znají, už přesně rozpoznají, kdy se odpojuju. Bohužel občas také nevědomky odkývnu věci, aniž zaznamenám jejich obsah. Také nemůžu dělat víc věcí najednou, o tom už Magdička ví. Jakmile se ponořím do nějaké práce a ona na mě mluví, nevnímám nic a nikoho kolem sebe.
Na obrazovkách právě běží šestá řada seriálu Polda. Jak byste ji charakterizoval?
Odehrává se v poměrně stejném duchu jako předchozí série. V mnoha ohledech je ale i překvapivá, začnou se v ní totiž dít věci, které bych sám nečekal. Poslední díly se více zaměřují na osobní linky obou vyšetřovatelů, aniž však zasahují do telenovelového žánru. Stále zůstáváme seriálem Polda, který touto řadou ukončujeme, loučíme se s ním a postavy dojdou do určitého životního bodu, mezníku, a to včetně mé postavy. Vojta Urban prožije nečekaný, a hlavně zajímavý milostný poměr. Víc ale nemůžu prozrazovat.
O čem jste nejvíc uvažoval, než jste nabídku na Poldu přijal?
Hlavně o tom, abychom si sedli s Davidem Matáskem, se kterým jsem se do té doby potkal snad jen dvakrát. Poprvé jsme se viděli na představení v Národním divadle, po kterém jsme spolu strávili nějaký čas v restauračním zařízení, a pak jsme se potkali až na castingu. Na kamerovkách nám to sice vyšlo pěkně, ale byla to jen chvilka. Když s někým točíte dvanáct hodin denně, je víc než výhodné si s ním rozumět i na osobní úrovni. Naštěstí jsme záhy zjistili, že v tom nebude žádný problém. Máme spoustu společného, především podobný smysl pro humor mající velmi blízko k cynismu, který si můžu dovolit používat jen s určitými lidmi. David je jedním z nich.
Jak jste s režisérem postavu Vojty tvořili?
Chtěli jsme, aby přišla postava jiná, než byla ta Igora Orozoviče, ať už oblečením, návyky, způsobem vystupování, na tom jsme se s režisérem Jardou Fuitem shodli. Vytvořili jsme Vojtu Urbana jako úplně novou, svébytnou figuru. Baví mě na něm, jak se dokáže tvářit strašně drsně, ale jakmile dojde na lámání chleba, je zmatený a bojí se vztahu s jakoukoli ženou, to se hraje hezky.
Poručík Křížek v podání Igora Orozoviče dbá striktně na dodržování nejrůznějších pravidel. Jaký máte k takovým lidem vztah?
Záleží na tom, z jaké pozice a jak se mnou jednají. Osobně s dodržováním pravidel občas mívám problém. Moje přítelkyně má také ráda jistá pravidla. Jenže pokud se například domluvíme na nějaké akci, stává se mi, že třeba pět dní před tím musím úplně změnit plán, z čehož je pak špatná. Pro mě je ale přirozené věci měnit.
To jsem poznal na vlastní kůži, když jsme se domlouvali na rozhovoru…
(Smějeme se) Vidíte, už se mnou máte i tuto zkušenost. Tohle je můj hodně blbý návyk. Když se totiž na mě sesype spousta věcí najednou, začnu mít špatný timing. Mám sice svého manažera, který mi udělá celoměsíční plán, ale pak jsou akce, které si musím domluvit sám na konkrétní den a čas. Nasekám si schůzky rychle za sebou s tím, že přechod zvládnu za dvacet minut, jenže už do toho zapomenu připočítat třeba čas na jídlo, čímž se dostávám do podobných smyček a musím schůzky narychlo měnit. Proto jsou Magdička nebo můj manažer, kteří svá pravidla dodržují, v mém životě tak důležití. Vědomě se takovými lidmi snažím obklopovat. Všichni mí kamarádi jsou totiž vesměs bohémové, takže z druhé strany potřebuju tuto protiváhu.
Zmínil jste premiéru v Dejvickém divadle Ztratili jsme Stalina. Jaký žánr máme čekat?
Satirickou černou komedii, která svým způsobem vypovídá o stavu jistých politických systémů. Je to podle mého názoru fantastická hra, kde není těžké pochopit, že se naše témata neomezují jen na Sovětský svaz, ale bohužel i na nám blízké demokracie. Jde víceméně až o grotesku, kdy se u zesnulého Stalina potká celý ústřední výbor, včetně Chruščova, Beriji, Malenkova, Molotova a mnohých dalších. Já hraju Bulganina, jehož chápání světa se omezuje jen na základní emoce, velmi špatně chápe souvislosti a o porozumění nemůže být ani řeč. Zčásti hra v režii Michala Vajdičky vypovídá o realitě, která se tehdy děla, a o absolutní nekompetenci těchto sovětských pohlavárů. V inscenaci ale rozehráváme mnohem víc témat, pojali jsme ji však velice zábavnou formou. Je to legrace, ale zároveň nezapomínáme na to, aby měla jako každá komedie Dejvického divadla pořádný obsah, na němž se dá posléze humor vystavět. Není to jen komedie pro komedii.
Byl jste zvyklý na kameru coby kluk pocházející z herecké rodiny už od dětství?
To ne. Byl jsem spíš zvyklý potkávat se se známými lidmi, být v jejich společnosti. Pokud někdo přede mnou řekl, že je herec, přišlo mi to běžné, byli to strejdové. Dodnes je pro mě překvapivější, když se potkám s někým, kdo dělá například výškové práce. Zajímám se o to, co všechno jeho zaměstnání obnáší. Věci kolem herectví jsem vnímal nějak přirozeně, proto pro mě nebyla ani kamera žádný velký šok, přestože jsem před ní mnohokrát znervózněl. Nabídek přicházelo postupem času hodně a ocitl jsem se ve fázi, kdy mi to přišlo samozřejmé, ale tak to není. V tom také spatřuju paralelu s mou postavou z filmu Sladký život. Byl jsem najednou méně zodpovědný, myslel jsem, že mám svět, jak se říká, u nohou… Naštěstí jsem hodně rychle zjistil, že se tímto směrem nemůžu ubírat, že je všechno především o přípravě a že věta „To nějak dám“ je cestou do pekel.
Vašimi rodiči jsou známí herci Chantal Poullain a Boleslav Polívka. Chodil jste se na ně dívat do divadla?
Dříve jsem viděl jejich inscenace opakovaně, a to opravdu všechny. Ať už ty máminy v Divadle Ungelt nebo tátovy v jeho divadle nebo když hostoval na jiných scénách. Jako malý jsem vyrostl na slavné inscenaci Šašek a královna. S tátou a mámou jsem díky tomu projel pěkný kus světa. Byli jsme s ní například v Kolumbii, Americe, Itálii, Francii… Dodnes si uvědomuju, jak zásadní vliv na mě mělo to přítmí, barvy, svíčky, líčení, vůně divadla…
Šlo o pět intenzivních let mého života, asi i proto mám k divadlu tak silný vztah. Zarylo se mi pod kůži. Postupně jsem začal pomáhat klukům z techniky se světly nebo s nimi stavěl scénu. I dnes se chodím na každou novinku rodičů podívat, ale na opakované návštěvy už není čas. Jinak mám rád tátovy filmy jako Musíme si pomáhat nebo Zapomenuté světlo, vždycky se mi z nějakého důvodu líbily víc jeho vážnější role. Možná je to i díky Dejvickému divadlu, kde se snažíme nacházet humor právě i ve vážnějších věcech. Osobně se třeba při Musíme si pomáhat dost zasměju, stejně jako u Zapomenutého světla, o Pelíšcích nemluvě.
Jak váš otec prožíval chvíle, kdy musel vloni z důvodů špatné statiky domu zavřít divadlo, v němž hrál tolik let?
Táta málokdy dokáže mluvit o věcech, které ho zásadně mrzí, protože se snaží zůstávat nad věcí. A já se zase neptám lidí na něco, pokud o tom sami nezačnou mluvit. Tohle umí naprosto přirozeně moje přítelkyně, která z mých dlouholetých kamarádů klidně během dvou večeří vytáhne informace, o nichž jsem neměl ani ponětí. Nejsem prostě otázkový typ. Situace kolem tátova divadla mě hrozně mrzí, protože jde o divadlo, v němž jsem vyrůstal. Byl to můj druhý domov, kde jsem strávil spoustu času. Na tátovi mimo jiné obdivuju, že se ani na chvilku nezastavil a operativně se souborem přešli do náhradního prostoru Dělnického domu v Židenicích. Teď se budou stěhovat do nového působiště, brněnského Bílého domu. Spousta lidí v jeho věku by se na to už vykašlala, ale jemu to za to stojí, což je úžasné. Moc dobře ale myslím ví, že pokud by on nebo kdokoli z rodiny potřeboval pomoc, jsem tu pro ně, i když zrovna nejsem mistr všech otázek a vyptávání se na problémy druhých. Jsem zkrátka občas sociálně nemotorný jako Rosťa Beran.
Tuším správně, že vaše společná inscenace Šašek a syn volně navazuje na Šaška a královnu?
Jasně. Kdo představení viděl, okamžitě paralelu pochopí. My si tuto věc nazkoušeli před sedmi lety, abychom se pravidelněji vídali. S tátou je navíc velká legrace, stejně jako je to s ním občas těžké. Jak ovšem stárnu, začínám zjišťovat, v čem všem mu jsem podobný. Někdy jsou to hrozná zjištění, ale co naděláte? Snažíme se ovšem brát všechno s patřičným nadhledem, i to mám po něm. Jinak ale platí věta, kterou jednou řekl sám táta: „Vladimíre, když já nás takhle vidím, kdybychom spolu chodili na základní školu a seděli v jedné lavici, tak nás rozsadí.“ To je velká pravda.
Zdroj: časopis TV Magazín
