Zničili jsme Šárku

Spolu s pílí, kterou škole věnovala, však tady parník najednou byl. Šárka nemívala jiné známky než jedničky. I názorově byla o level výše než ostatní, což jsme však jako děti naprosto neuměly docenit. Děti prostě šprty rády nemají a nic na tom nemění ani fakt, že být šprtem není z objektivního hlediska negativní vlastnost, ba naopak.

Šárka naplňovala stereotypní představu šprta i svým zevnějškem. Měla blonďaté vlasy spletené někdy do jednoho a jindy dvou copánků, k tomu nesměly chybět relativně silné dioptrické brýle (byť ne typické "popelníky") a holčičí šatičky. Tvář neměla růžovou, jako my ostatní, ale bílou. Vypadala jako panenka v retro stylu. Nebyla to kráska ale nebyla ani nijak škaredá. Prostě jen retro. A třídu převyšovala hlavou nejen po stránce mentální ale i fyzické. Z pohledu dneška - negativních vlastností neměla. Nezlobila, nepomlouvala, nežalovala…

Přesto či proto se stala terčem šikany, která sice nebyla nikterak brutální a fyzicky jí nikdo z nás neubližoval, ale zato byla vytrvalá a všudypřítomná. Spočívala hlavně v posmívání a snaze ji umlčet, kdykoliv se snažila něco sdělit. Její názory a připomínky totiž bývaly mnohem rozumnější než ty naše, což jsme nesli velmi nelibě, a tak ji spolužáci a spolužačky nejednou řekli „bože, Šaryna, ty raději mlč!“. A tak Šárka mlčela. Když jsme se potom scházeli po škole, hráli různé hry a „tak podobně“, Šárka mezi námi nikdy nebyla. Existovali sice spolužáci, kteří se jí nikdy neposmívali ani ji neokřikovali, ale ani oni s ní vyloženě nekamarádili. A tak zůstala jen ona sama se svými knížkami. Dokonce jsme jí vymysleli přezdívku „treska“, neboť jednoho dne byla zkoušena u tabulce a tehdy se stala věc dosud nevídaná. Šárka dostala otázku, čím je hospodářsky významné Beringovo moře. Odpověděla, že rybolovem a byla vyzvána, aby doplnila, které ryby se v něm nejčastěji loví. Odpověděla, že losos a…byla v koncích. Dokonalost byla narušena. Ani nápovědy zkoušející nezabraly, a tak to učitelka po chvíli vzdala a zvolala „treska přece!“. Od té doby byla Šárka treskou. Nepříjemné chvilky si také zažila, když jeden spolužák o přestávce vytáhl z její aktovky menstruační vložky. Spolužáci se ihned shromáždili kolem její lavice a začali naléhat, aby předvedla, jak je aplikuje. Kdyby to naléhání spočívalo v jedné nebo dvou větách, dalo by se to přejít, ale trvalo to dlouho. Asi teď někoho napadne otázka, zda se opravdu nenašel nikdo, kdo by řekl „kluci, nechte toho, jste trapní“, tak ne, nenašel. Tak Šárka proplula základní školou se samýma jedničkama a pokračovala na gymnáziu.

Já jsem šel na průmyslovou školu, takže jsem se s ní už nevídal, pouze ji občas spatřil odcházet od autobusu. Od spolužáků, kteří s ní na stejné škole pokračovali, jsem se ale dozvěděl, že situace se nezměnila a ani tam ji kolektiv příliš nepřijal. Tehdy jsem potkal jednoho spolužáka a poděkoval mu za dávnou pomoc při jednom mém průšvihu ještě tenkrát na základce (který nechci specifikovat, bylo by to na dlouho). K mému překvapení jsem se dozvěděl, že ten, kdo mi tenkrát pomohl, nebyl ve skutečnosti on, ale Šárka a on byl pouze prostředníkem. To ve mně vyvolalo značné výčitky nebo je spíše posílilo, protože už předtím jsem je začínal pociťovat. Ne, bohužel, nepatřil jsem ani mezi ty rozumnější, kteří se jí nikdy nesmáli a nikdy si jí nedobírali. Namlouvat si opak by bylo obelhávat sebe sama. Napadlo mě, že hned, jakmile bude první třídní sraz, si k ní přisednu a za všechno se omluvím a taky ji poděkuji. A tak jsem se vydal na první sraz, jenže Šárka tam nebyla. Jediná informace, kterou jsme měli, byla ta, že studuje medicínu. Její máma byla lékařka, a tak šla ve stejných stopách. Jak se k ní chovali studenti, nemám žádné informace, ale vyskytl se první problém. Údajně. Šárka při studiu bydlela na studentských kolejích a když přijela občas domů na víkend, začala se  chovat divně a v domě se začaly ztrácet cennosti. Tato informace nemusí být pravdivá, neboť ten, kdo tohle tvrdil, byla právě její máma, ze které byla tou dobou alkoholička (otec bydlel jinde, byli rozvedení). Po vysoké škole přišel další třídní sraz ze základky. A několik dalších srazů. Šárka však nebyla ani na jednom. Jako jediná. I ti, co bydlí v cizině, se zúčastnili alespoň jediného, jen ona ne. Jistě, není divu. Později jsem se dozvěděl, že konvertovala k islámu, našla si muslima, odjela do jeho země (tady se zdroje ohledně země rozcházejí) a už se nikdy nevrátila. Logičtější by mi přišlo, že si našla muslima, pak proto konvertovala k islámu a následně odjela, ale slyšel jsem tu první verzi. Tak či tak, Šárka je pryč a opravdu ji od té doby nikdo zdejší nepotkal (bydlela 2 km ode mě). Zničili jsme ji. Mohla dělat někde ve fakultní nemocnici doktorku nebo mít vlastní ordinaci. A věřím, že by byla dobrou doktorkou, i kdyby byla jen z poloviny tak svědomitá, jako bývala na škole. Možná, že naše chování nemělo žádný vliv na její životní rozhodnutí, ale já se k této možnosti nepřikláním. Jsme nejspíše příčinou toho, že hledala svůj svět jinde, než mezi námi a že ji pohltila ideologie tak absurdní a iracionální, jak jen islám může být. Ideologie, která není nijak přívětivá k ženám, ale to jsme my nakonec nebyli také. Svou šanci na omluvu jsem, zdá se, definitivně proměškal. Neznamená to, že by případná omluva smazala mé dřívější nevhodné chování, ale možná by pomohla udělat tečku za uzavřenou kapitolou a posílit v Šárce jistotu, že dnes již dávno není pro nikoho tou vysmívanou osobou. Vzhledem k tomu, že se domů už nepřijela ani podívat, je možné i to, že zahynula někde v Iráku či Sýrii. Anebo jí prostě nikdo nestál za to se sem, byť jen dočasně, vracet.