Štramanda na háčku

Jenže zákeřná dědečkova nemoc naše plány zhatila. Tak jsem místo na břehu Svratky vysedával na balkóně v prvním patře a nahazoval do dvorku. U toho jsem si představoval, jak obklopen svými krásnými spolužačkami, tahám z oceánu jednoho žraloka za druhým, dívky obdivně vzdychají a cudně odvracejí zrak pokaždé, když tu bestii zbavuji dlouhou dýkou života.

Čas běžel, hromada žraloků rostla, když tu náhle přišel záběr. Špička prutu se ohnula, splávek začal divoce létat a já jsem zareagoval přesně tak, jak mě to dědeček učil. Vyskočil jsem ze stoličky, prudce zasekl a začal rychle navíjet. Na háčku ale nebyl žralok, nýbrž sukně paní správcové, která vyšla na dvorek pověsit prádlo.

Soused v přízemí si právě z okna užíval dopolední cigaretu, když tu náhle měl před sebou jako na dlani mohutné dámské pozadí v kalhotkách zvaných bombarďáky. Když se mu vrátila řeč, jenom vydechl: "Teda paní správcová, vy jste ale štramanda".

Paní správcová však neměla na lichotky náladu. Vzala schody po dvou, aby babičce pěkně od plic sdělila, že to její "zlatulinký" roste nejen pro kriminál, ale rovnou pro šibenici! Babička zuřila, dědeček se smál a obdivovatel kyprých ženských tvarů v přízemí dostal zaracha a měsíc nesměl do hospody.

A já? Já musel babičce na kolenou svatosvatě slíbit, že už nikdy v životě žádné sukni nezvednu. Musím se omluvit, že jsem ten slib nedodržel. Ale fakt to nešlo! Dneska bych to měl jednodušší. Vždyť v sukni potkáte spíš muže než ženu.