napsal Geordyn

Začnu svou úvahu nedávným povzdechem u rodinného hrobu, vedle kterého je hrob, kde je k trvalému odpočinku uložen místní historik, PhDr., jehož jméno neuvádím. Není to zase tak důležité. I když jeho působení ano, jako každého znalého historicky důležitých údajů, a publikujícího. Důležité, jak soudím, je jiné jméno – a také historika, PhDr., Jiřího Spěváčka, DrSc., autora mnoha monografií o středověku. S kterým jsem se setkal při jeho přednášce a i podpisu jeho knihy. Zejména monografie – Karel IV. Život a dílo (1316 – 1378), ale také další knihy, pojednávající epochu vlády Karlova syna, Václava IV. (1361 – 1419). Kterou otevírám a podstatné části z ní uvedu. Ta má doplněk svého názvu –

                                         K předpokladům husitské revoluce.

Musím předeslat, že historická zpracování v knihách pana doktora Spěváčka se čtou opravdu jako velmi spletité detektivky. Mocenské, dynastické, ekonomické ( hledej cestu peněz), amorální občas, i náboženské a vojenské vzájemné propletence vnořené do hloubky času by měli ti, kteří dnes rozhodují o osudu dnešní doby, dobře znát. Potom by se třásli strachem z možné chyby rozhodnutí, znajíce minulost a její osudy při svém rozhodování – co, kdo, kam, proč a za kolik. Ztráta moci a tím i bohatství, neboť její udržení a zmnožení spočívá v respektování kompromisu existujících sil. Neznáš, nerespektuješ – zaplatíš. Velmi často i krví druhých, to je na tom celém to nejzákeřnější a i nejubožejší.

A když je zmínka o penězích – měně, tak neuškodí – když je dnes tolik povyku o euru, jaké názvy měly mince ražené z kutnohorského stříbra tehdy v dobách vlády Karlů a Václavů. Dle doby ražby, byly odlišné velikostí i obsahem poměru stříbra a mědi – tedy váhou a hodnotou, a také rozdílnou vyraženou královskou symbolikou. Profilem královy tváře, nebo tváře ánfas, ale vždy s královskou korunou na hlavě a na rubu mince český dvouocasý lev, anebo jen královská koruna – to u Haléře z počátku vlády Václava IV., to tak bylo. Dále byl používán Gans Václava II., mince z doby(1384 – 1388) , který měl na rubu korunu se lvem a na líci svatováclavskou orlici. Pražský groš ražený v době Václava IV., koruna/lev, a zvláštnost – Jednostranný Peníz Václava IV, kde byl jen na jedné straně ražený dvouocasý lev. Druhá strana byla plochá bez ražby. Jak to bylo s penězokazy v oné době, by bylo na jiný článek. Dnešní penězokazové jsou známi a pracují  úplně  jinak.

Skutečně vláda Václavova se zmítala v protikladech doby. Stoletá – i když trvala skutečně 116 let, anglo – francouzská válka, poznamenala v jeho době nejen západ Evropy (Flandry a Akvitánii – francouzský jihozápad), svou devastací – i morální, vzpomeňte laickou vojevůdkyni Francouzů, která svým vlasteneckým odhodláním přiměla královské vojsko k vítězství nad anglickými okupanty.

A ta morálka? Královští francouzští podpindovčíci vydali Janu z Arcu Anglánům k upálení – coby „čarodějnici“ – k upálení na hranici. Jak jinak by mohla mít vliv na francouzské vojáky a výsledek války, než s pomocí pekla?. Jde o slovutnou Janu z Arcu, Johanku – Pannu Orleánskou, prostou venkovskou dívku. I v dnešní době se upaluje – jinak, přes morální devastaci nepohodlných osobností „novinářskými“ prostituty jejich pomluvou a metodami provokací a už  i justiční mafií všude tam, kam sahá vládní a finanční moc zbohatlíků a pomatených psychopatů. Tedy pětidemolicí. I těmi ostatními LiPrdy. Včetně tak zvaných neziskových organizací, což není převážně nic jiného než skrytí trojští koňové. Omluva těm, které opravdu zastávají své humanitární úkoly a předsevzetí, pomáhají  doopravdy lidem a  nepletou se  do politiky.

Osobně považuji protestní dobrovolné demonstrativní upálení jednotlivce hořlavinou z jakéhokoliv důvodu za selhání jeho ducha. Uvolní prostor těm lhářum, podvodníkům  a defraudantům. Každým jednotlivcem takto ztraceným se zmenšuje tak zvaná diverzita celku. Viz Wiki, kdo potřebuje vědět víc.

Ale k věci.

Kromě válečných střetů čtrnáctého  a patnáctého áctého století mělo na tu pohnutou dobu ještě vetší vliv papežské schizma, kdy existovaly Petrovy stolce dva – tedy dva papežové a kratší dobu dokonce  i tři. Rvačka o moc. A všichni sbírali peníze na válku mezi sebou. Prodejem odpustků – zavraždi, zaplať, a je ti odpuštěno.

Není to podobné tomu co se děje dnes? Když vidíme hromady mrtvých východně od slovenských a severně od egyptských hranic? Co k tomu mohou říci dnešní jejich stoupenci – Lidovci a její vládní ministr – lupič důchodů starým lidem (velká důchodová krádež s požehnáním zglajšaltované části Ústavního soudu) a ministryně stejné vlády, chystající mladé muže posílat směrem tam, aby ta hromada mrtvol se stále zvyšovala. Kdyby si je postupně zvala do postele, nebylo by to zrovna košér, ale žili by všichni. Doufám že slovo MÍR, opět získá plně svou vládu nad světem. Což se po velkých světových krveprolitích v minulosti na čas vždy stalo.Ta  stoletá rvačka anglofrancouzská měla, jako ostatně kterýkoliv válečný střet – i v současnosti – vliv na rozvrat ekonomický a morální všude kolem. Tedy nejen na Evropu západní, ale i dále na východ. Na její střed – České království včetně německých knížectví a rakouských držav Habsburků.

Václav IV., Král český a císař římský (jistou dobu musel o císařský titul a moc hodně soupeřit s okolními dynastiemi a nakonec byl pro svou často nevhodnou improvizaci ve vysoké politice a nakonec i pro lhostejnost a špatný zdravotní stav díky  těžkému  alkoholismz, mu byl sněmem kurfiřtů císařský titul odebrán – 1418) . Pokud byl veden otcovým příkladem k tomu, že vládce musí už svým slovem rozhodovat, tak neshodami s vysokou šlechtou, která ho dvakrát proto zajala a uvěznila, nesplnil povinnosti k tak vysokému úřadu, který mu jeho otec, Karel čtvrtý předal. Předal prosperující zem v politickém a ekonomickém rozmachu. Václav nebyl na takovou odpovědnost dostatečně připraven. Aby pokračoval stejně úspěšně. Dnešní všeobecný rozvrat je vlastně příčinou tohoto textu. S neúplným zrakem si připadám u klávesnice jako ten topič elektrárenský ve Wolkerově básni. Ale přihazuji pod kotel  dál.

Nechejme nyní plynout část textu z tak fascinujícího výkladu dění v Českém království těsně před tím společenským výbuchem jak náboženským, tak i národnostním i částečně ekonomickým, jaký zaznamenala doba husitské revoluce. Ekonomickým, vzpomeneme-li na kádě, do kterých nově příchozí do Táborské obce odkládali zprvu své veškeré peníze a cennosti pro společnou věc. (Později vystřízlivěli, když zjistili i zde korupci.) A na majetky klášterů a katolických církevních hodnostářů, majetky následně připadnuvší husitským utrakvistům, tedy vladykům a nízké šlechtě do jejich majetku – za vším hledej cestu peněz !! I vysoká česká šlechta si přišla při dělení církevní kořisti na své. Kdo má schopnost vidět události dávné i současné bez předsudků, nemusí tápat. Ví tu nikoliv  náhodnou shodu  s dneškem hned.

Škoda, že mnozí mladí si musí takový názor získávat až  rozbitím svých úst o tvrdost reality.

Kapitola XI

Poslední léta Václava IV. a bilance jeho vlády

„É, kam král zajde,

dá-li nad sebú

ukrutností,

smilstvu,

opilstvu

a dětinné mysli

panovati?!“

(Tomáš ze Štítného, Knížky o hře šachové, kap. O králi šachu)

Životní běh a osudy krále Václava IV, jsme systematicky sledovali na pozadí pohnutých politických a ideologických střetnutí a událostí, odehrávajících se v Evropě, ve Svaté říši římské a v Českém království až do roku 1408, pokud možno v chronologickém sledu. Závěrečnou fázi jeho působení pak v rámci tematicky orientovaných kapitol. V nich se zásahy Václava IV. do politických událostí stávaly stále řidší a z hlediska celkové politické situace méně významné. Sporadická aktivita krále neměla jednotný cíl a program a nebyla jak se zdá, ani spontánní. Od roku 1408 ztrácel král postupně i dřívější, alespoň pasívní zájem o to, co se v oblasti jeho přímé moci a vlivu odehrávalo. Chyběl tu jakýkoli systém, vše se vyvíjelo jakoby náhodně. Pokud se Václav IV., přece jen odhodlal důrazněji vystoupit, působilo jeho jednání spíše jako bezprostřední reakce na cizí iniciativu, vzešlou z jeho nejbližšího, zpravidla šlechtického okolí, které ho občas vyburcovalo k výjimečným zásahům v některých případech. Obvykle šlo o takové případy a situace, jež dospěly krizovým vývojem ke kulminačnímu bodu, kdy bylo třeba něco učinit, aby se nezdálo, že centrální moc v zemi je úplně v rozkladu, že neexistuje rozhodující činitel, který by byl s to čelit důsledkům kritického vyhrocení situace a předejít případnému katastrofickému vyústění společenského konfliktu. Tak tomu bylo v novém sporu prozrazujícím neshodu mezi králem a pražským arcibiskupem Zbyňkem Zajícem z Házumburka ve věci svolání církevního koncilu do Pisy. …

… Jan Zhořelecký dostal za úkol odradit míšenského markraběte Viléma I. od chystaného vpádu do Lužice, bavorský vévoda Fridrich měl za úkol vést poselstvo do Vídně a přemluvit rakouského vévodu Albrechta III. od nepřátelství vůči králi Václavovi IV.

Než se však mohla chystaná jednání uskutečnit, zasáhl jed. Při společné hostině konané někdy počátkem prosince1393 v Praze, na níž král Václav IV. pozval mimo jiné i bavorského vévodu Fridricha, byl králi a Fridrichovi namíchán nejspíš do poháru s vínem pomalu působící jed. Václav IV. těžce onemocněl, nedostal však naštěstí smrtelnou dávku. Naproti tomu bavorský vévoda Fridrich, spěchající do Vídně, dojel pouze do Budějovic, kde ho stihly prudké bolesti a 4. prosince 1393 zde zemřel…

Zmínka o spletité situaci v oné středověké době, že se čte o ní v historické publikaci páně Spěváčkově jako velmi spletitá detektivka, doložím tímto následujícím úryvkem. Pro rozsah knihy – 774 stran, se obtížně hledají místa, která by byla přehlednější pro čtoucího vlkovu Kosu. Události tedy nelze pro chaotičnost a vzájemné změny – přítel, nepřítel, spojenec, zrádce, ba i pokusy o otravy jedem pojmout. Nejde to ve zkratce všechno popsat. Viz…

Z říšských knížat získal Ruprecht III. Falcký jako jednoho z prvních spojenců proti Václavovi IV. bamberského biskupa Albrechta z Wertheimu. Dokládá to Albrechtova listina z 13. února 1401. Na jaře pak Ruprecht rozvinul snahu o uskutečnění své římské jízdy, podlehl málem pokusu o otrávení jedem, který tajně připravil milánský vévoda a spojenec Václava IV. Giangaleazzo Visconti. Pro svůj záměr získal Ruprechtova osobního lékaře mistra Hermanna prostřednictvím jeho důvěrníka a sekretáře Jana z Oberburgu, který se delší čas zdržoval v Itálii. Mistr Hermann měl otrávit Ruprechta a jeho dítě. Tajný plán byl však zakrátko odhalen. Ruprechtův lékař vše přiznal dokonce bez mučení a byl uvržen do vězení. Ruprecht III. Falcký o této události podal 26. dubna 1401 z Ambergu podrobnou zprávu představitelům města Florencie. Tato událost zdržela poněkud chystaný úder proti Václavovi IV. …

… Kolem útěku Václava IV. z jeho druhého zajetí se nakupila řada dobrodružně laděných zkazek, vyprávění a dramatických příběhů, jež si mnohdy odporovaly, jak tomu zpravidla bývá v případech, zahalených dráždivým tajemstvím. Velmi podrobné líčení podává Kronika o Zikmundovi. Podle ní se Václav IV. ze svého vězení prokopal do konírny, odkud pak s pomocí přátel, především Zikmunda Hulera, unikl na koni…

Nebo unikl z cely přes latrínu, nebo mu pomohl kněz Bohuš z Bystřice, nebo rybář Hans Grundel, který ho na královu žádost zahrabal do hnoje, nebo jedna lazebnice atd… dokonalý výběr. …

… O Janovi z Pomuka je známo mnohé, takže jen… no, středověké manýry….

Šlo jak známo o jmenování benediktinského kladrubského opata mnicha Olena, bez králova souhlasu… drsné podrobnosti popisu výslechu arcibiskupových úředníků vynechám, jen závěr je vhodný uvést, tak jak letopisy uvádějí. V podstatě arcibiskup Jan z Jenštejna zhatil vědomě králův úmysl založit nové české biskupství. Proto to všechno, co následovalo…

Drastický výslech krále tak vyčerpal, že pocítil velkou únavu, s níž přišlo i částečné vystřízlivění z nepříčetného vzteku. Teprve v tom okamžiku si uvědomil, jak nepříznivě by působilo v zemi a zvláště v Římě umučení dvou představitelů arcibiskupské kurie. Přikázal proto, aby mu oba vyslýchaní pod přísahou slíbili, že nikomu neřeknou, že byli mučeni. Svou přísahu měli stvrdit písemně. Míšeňský probošt Václav, rytíř Něpr z Roupova i zmučený Mikuláš Puchnik žádanou přísahu složili a příslušné prohlášení podepsali. Jan z Pomuku však nikoli, poněvadž mučení nepřežil. Na králův rozkaz byl svázán do kozelce a svržen z kamenného mostu do Vltavy. Vražedný akt byl tak uzavřen 20. března 1393 okolo deváté hodiny večer.

V drastickém vyústění konfliktu mezi Václavem IV. a arcibiskupem Janem z Jenštejna se promítl výsledek několikaleté krize a zápasů ve vztazích dvou nejvyšších představitelů moci v české feudální společnosti, panovníka a církve. Byl odrazem vztahu státu a církve nejen v Českém království, ale i v říši a západní Evropě, vztahu, v němž se projevily všechny negativní jevy velkého církevního schizmatu, rozklad církevního života, morálky a ideologie a v konečné fázi i úpadek lidskosti…

… Pro ukrutný výstup krále Václava IV. neexistuje žádná omluva. Pohodlnost, bezstarostnost a neschopnost jeho nejbližšího okolí, složeného z domýšlivých a bezohledných povýšenců, hledajících jen osobní prospěch na účet upadající královské moci, mu nedovolovala proniknout mocenské pletichy a záměry jeho odpůrců… .

Ponechám na čtenářkách a čtenářích Kosy jak se vypořádají s pokusem o srovnání problémů v Českém království kolem roku 1400 a problémů České republiky v roce 2024. O současnosti snad vědí všechno podstatné. Kosa má pozoruhodnou kartotéku všech článků.