V dobách hladomoru pekli lidé chléb ze žaludů, nakonec je nouze donutila vzít na milost brambory z Ameriky

15. březen 2024

Že přísně křesťanským Velikonocům předchází čtyřicetidenní půst, je všeobecně známé. Na jihu Čech se během něj jídávala například pučálka z naklíčeného a opraženého hrachu. Věřící mohli také alespoň v neděli sníst kousek masa. Jenže mnozí už koncem zimy žádné maso neměli.

Chudí lidé v Jihočeském kraji jedli bezmasá a velmi skromná jídla běžně po celý rok. Jak říká historik a etnograf Jan Šimánek z Jihočeského muzea v Českých Budějovicích, popsáno je i několik krutých hladomorů.

Jeden nastal například za vlády Marie Terezie v letech 1770 a 1771. „Tehdy byla velká neúroda obilí. Lidé hledali různé náhražky, a tak se snažili jíst šťovík, lebedu, různé kořínky. A i vzhledem k těmto náhražkovým potravinám se ještě více rozmohly různé nemoci. Úmrtnost se zvýšila asi čtyřnásobně. Dělal jsem výzkum ve farnosti Doudleby, kde běžně umíralo dvacet až třicet lidí ročně, za tohoto hladomoru to bylo asi 120,“ říká historik.

Etnograf Jan Šimánek

Popsaný hladomor nebyl ani jediný ani nejhorší na našem území. Tragický nedostatek jídla postihl Jihočechy i v roce 1713. „Provázela ho i morová nákaza a pan farář Zavadil z Kamenného Újezda uvedl v jednom dopise, že lidé dokonce hlídají, aby jim někdo na podzim neodnesl z pole zaseté obilí,“ vzpomíná Jan Šimánek.

Tyto nedobrovolné půsty podle něj přežívali vždy lépe ti, kteří měli vlastní dobytek. „Pokud bylo v chalupě mléko, už nějakým způsobem zasytilo. Chlebem se ale strašně šetřilo. Také to bylo období, kdy se muselo obilí odevzdávat, takže lidé dávali semlít i ječmen a oves, zkoušeli chléb ze žaludů – pražené žaludy semleli na mouku a z ní pak pekli chleba. A ti, kteří už neměli nic, chodili prosit dům od domu,“ líčí.

Souběžně s hladomorem na konci vlády Marie Terezie se jako záchrana objevily brambory. Ty už sice byly v Evropě známy od počátku novověku, kdy je z Ameriky dovezl Kolumbus, ale rozšířené nebyly. Lidé z nich podle historika měli obavy. Právě až hlad v 18. století je donutil vzít brambory na milost. Díky tomu zjistili, že tato levná potravina dobře zasytí.

„Bylo možné uvařit alespoň vodovou polévku a dosytit se právě bramborami. Proto bylo tady na jihu Čech u sedláků ještě do konce devatenáctého století zvykem snídat polévku a brambory, protože se šetřilo chlebem. Teprve když se rozšířila pražená žitná káva, začal se k ní konzumovat chleba. A to byl na začátku pokrok a luxus,“ dodává Jan Šimánek.

Čtěte také

Od rozšíření brambor na český venkov už lidé doby nedostatku vždy nějak zvládli. „Hladomory už nebývaly, ale nouze a strádání bylo dost. Zvlášť v období válek, kdy museli ve staveních živit i vojáky, kteří tam byli ubytovaní, například za Prusko-rakouské války v roce 1866. I později, za první a druhé světové války, bylo lidem těžko. A hůř na tom byli ve městech, protože neměli svá hospodářství. Proto se vypravovali na venkov a výměnným obchodem nebo za peníze jídlo získávali,“ popisuje historik.

Ani potom neměli vyhráno. Potraviny byly na příděl a za neoprávněně získané a uchovávané jídlo se udělovaly velmi přísné tresty. „Chodili četníci a kontrolovali to. Čeští četníci bývali benevolentnější, ale rakouští či němečtí byli přísnější. Až do mého dětství se na Doudlebsku uchovalo rčení, že my kluci máme jídlo dojídat, nemáme s ním ‚trochlit', jinak by nás na vojně zastřelili,“ uzavírá Jan Šimánek s úsměvem.

Celý rozhovor o nedobrovolném půstu, ale i o tom pravém velikonočním s historikem a etnografem Jihočeského muzea Janem Šimánkem si poslechněte online.

Spustit audio

Související