Praha se stala hlavním hudebním jevištěm světa. Provedení Wagnerovy Valkýry ve Státní opeře zvedalo diváky ze židlí
Tento rok zažívá Národní divadlo v oblasti opery žně. Drásající sovětská Šostakovičova Lady Macbeth Mcenského újezdu, modernistická Straussova hříčka Adriana na Naxu a nyní exkluzivní koncertní provedení Wagnerovy Valkýry. Šéf opery Per Boye Hansen prokazuje, že jeho angažmá bylo pro Národní divadlo požehnáním.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Richard Wagner je dozajista kult. Něco, co u nás – po odsunu Němců – ve světě vážné hudby moc neznáme. Respektive komunistický ministr a vrchní ideolog a muzikolog současně, Zdeněk Nejedlý, zde vytvářel smetanovský kult. Jenže nám tím slavného skladatele zprotivil zařazením do škatulky „národní poklad“, a dostal jej tak pomalu na úroveň komunistické odbojářky Marušky Kudeříkové.
Stačí jen pozorovat
Wagner je oproti tomu kultem přirozeným. Kultem, který trvá už 150 let a který pomáhal utvářet sám skladatel. Ten totiž pro svůj gesamtkunstwerk (ucelené či totální umělecké dílo), jak svoje opery, kde byly stejně důležité všechny složky díla, nejen hudba, označoval, nechal postavit speciální divadelní svatostánek v bavorském Bayreuthu.
Tam se rok co rok sjíždějí davy wagneriánů přísahat na mistrovo dílo. A všude v Německu i případně jinde najdete elitní wagneriánské spolky s vnitřní strukturou ne nepodobnou zednářským lóžím.
Wagner v hudbě je něco, co nemá ekvivalent. Je to nesouměřitelné s kulturní „superstar“ Mozartem či s úctou k Bachovi. Je to až posedlost, kterou také umí pěkně nebezpečně osedlat totalitní ideologie, když to potřebuje ke svým účelům. V případě jevištních ztvárnění Wagnerových oper můžeme pozorovat tisíceré aktualizace, roubování na soudobou politiku, nacismus či cokoliv dalšího.
Můžeme také, což je spíš ta lepší varianta, sledovat hluboký ponor do celého obrovského a nádherného Wagnerova archetypálního universa, ve kterém můžeme setrvávat klidně věky.
Bez potřeby propadat kultu se jedná v případě čtyřdílného, celkově takřka patnáctihodinového Ringu (mezinárodně srozumitelný pojem pro Prsten Nibelungů) či dvojice Lohengrin–Parsifal o díla filozoficky i básnicky opravdu monumentální.
Nad jednotlivými motivy či souhrnným poselstvím můžete přemýšlet pořád a vracet se k nim cyklicky desítky let a pokaždé tu najdete zase nový pohled.
Tady by se možná hodilo stručně převyprávět děj. Jenže rozsahem je Ring něco podobného jako Tolkienův Pán prstenů, inspirační zdroje obou děl jsou ostatně podobné.
A zkuste si stručně odvyprávět děj Knihy třetí z druhého dílu Dvě věže, aniž byste předtím převyprávěli Společenstvo prstenu a pak to dořekli Návratem Krále. Navíc v oné mysticko-archetypální rovině jde spíše než o popis děje o jeho filozofický výklad, což je o to více nemožné zhutnit do pár vět.
Wagner ze starých německých či islandských mytologií v kombinaci s křesťanstvím a dalšími vlivy upředl tak nádhernou mystiku, a přitom niterně lidské archetypální příběhy, v nichž se neustále snoubí božství s lidstvím, že máte pocit, že jste uprostřed vědění a stačí jen pozorovat a nechat jej do sebe pronikat.
Čas na hudbu
Minulou sobotu se to ve Státní opeře beze zbytku zhmotnilo. Zdánlivě paradoxním způsobem. Tím, že
