Naše čtvrtstoletí s Vladimirem Putinem

Nemohli být rozdílnější. Starý Boris Jelcin s podlomeným zdravím a alkoholickými eskapádami na cestách po Rusku i zahraničí. Na druhé straně ani ne padesátiletý Vladimir Putin, abstinent, sportovec, mladá krev ruské politiky s ekonomickými a politickými vizemi a rázností, kterou předváděl vůči čečenským teroristům.

Je konec roku 1999 a Rusové netuší, že ten sympaťák Putin, kterého Jelcin v novoročním projevu určí jako svého nástupce, se usadí v Kremlu na další čtvrtstoletí. Pomalu tím začne dohánět nejdéle vládnoucího čelního představitele Sovětského svazu, Josipa Vissarionoviče Stalina. Tomu se postupem let začne podobat i svými autokratickými praktikami a brutalitou vůči svým spoluobčanům.

NATO není nepřítel?

„Z dnešního pohledu mi připadá neuvěřitelné, že Putin zpočátku mluvil velmi vstřícně, i co se týče západních struktur,“ připomíná v podcastu Na Východ! Josef Pazderka. Naráží tím na rozhovor, v němž Vladimir Putin prohlásil, že Rusko je podle něj součástí evropské kultury a Severoatlantickou alianci si nedokáže představit v roli nepřítele.

Byla to upřímná slova, nebo mimikry? Jisté je, že vztah Putina k NATO se záhy změnil. Catherine Belton, moskevská korespondentka listu Financial Times a autorka oceňované biografie Vladimira Putina, v podcastu Na Východ uvádí jako možné důvody tohoto obratu mimo jiné útoky na Světové obchodní centrum v New Yorku 11. září 2001.

Čtěte také

Na Východ! ve Vzletu: Žijeme v bublině, v Rusku naše logika neplatí, říkají Procházková a Boháč

„Putin chtěl tehdy Američanům pomáhat, poskytl jim letecký koridor přes Střední Asii na dopravu vojenského materiálu a vyjadřoval jim solidaritu. Ale jak mi tehdy řekl Alexandr Vološin, vedoucí prezidentské kanceláře, Vladimir Putin za to od Západu čekal nějakou reciprocitu. Ta však nikdy nepřišla. A jednostranné odstoupení Spojených států od smlouvy ABM o omezení protiraketových systémů měsíc poté považoval za facku. Druhý moment byla Oranžová revoluce na Ukrajině v roce 2004. Tu Putin bral jako sféru ruského vlivu a najednou mu ji bral Západ.“

S druhou částí zdůvodnění souhlasí v podcastu i oslovený ruský politolog Ivan Preobraženskij: „Myslím, že Putin byl vždy protizápadně naladěný. Šance se s ním domluvit byly, podle mého názoru, do roku 2004–2005. Po ukrajinské Oranžové revoluci a po teroristickém útoku v Beslanu už byly prakticky nulové.”

„Upřímná“ láska lidu

Podle Pazderky a Soukupa není pochyb o tom, že Putin zpočátku Rusům imponoval, včetně liberální části společnosti. Obdiv a přízeň obyvatelstva lze zpočátku skutečně považovat za upřímnou. Do karet hrály prezidentovi také tehdejší vysoké ceny ropy, díky nimž Rusko, respektive jisté skupiny obyvatelstva, najednou výrazně zbohatly. Nová, relativně početná střední třída si mohla dovolit létat na dovolené do Evropy, kupovala si nová auta a zásluhy na svém novém stavu mnohdy přičítala Vladimiru Putinovi.

Čtěte také

Analýza Putinova projevu: Měl být jen předvolební formalitou, vyvolal ale mimořádně depresivní dojem sílící eskalace

Jenže jeho praktiky vůči kremelským kritikům, čečenským teroristům, obyvatelstvu na Donbase a v dalších, převážně domácích, kauzách začaly u některých také vyvolávat znepokojení a otázky, jestli nezneužívá svoji moc.

Za moment procitnutí většinové společnosti, kterou jinak politika nechávala klidnou, považuje Soukup rok 2011 a protesty, které se přelily i do následujícího roku. Vladimir Putin, tehdy premiér, se dohodl s Dmitrijem Medveděvem, tehdy prezidentem, že si při příštích (rádoby regulérních) volbách své role zase vymění.

„Lidi z té střední třídy měli najednou pocit, že tak si to přece nedomluvili. Že když budou nějaké volby, tak přece lidem nemůžete půl roku dopředu říct, jak ty volby dopadnou. Jak se ukázalo, byla to tedy naivní představa,“ říká Soukup.

Jak se Vladimir Putin dokázal tak dlouho udržet u moci a proč se mnozí, včetně západních komentátorů, bojí, aby ho nenahradil někdo jiný? Jak zkrotil oligarchy z 90. let? I to se dozvíte ve 12. díle podcastu Na Východ!