Článek
Další skupinou „jednotlivců“ jsou ti, kteří se dobrovolně rozhodnou, že chtějí žít sami. Tato situace v životě člověka může nastat až poté, kdy si nějaké ty vztahy prožil, z těchto vztahů se mohly narodit i děti. Mnoho lidí i ze světa slavných žije samo, a ač to někteří nemohou pochopit, je jim tak dobře.
Častou otázku „Jak můžeš žít bez lásky?“ lidé, kteří si zvolili samotu, nechápou. A proč by také měli? Vždyť láska není jen ta partnerská, s láskou malujeme obrazy, vychováváme domácí mazlíčky, lásku věnujeme i svým dětem a všemu, co děláme s chutí a rádi. Ta velká dáma jménem „Láska“ má tak mnoho podob, že bychom je jen stěží mohli spočítat. To, že lidé žijí bez partnera, neznamená, že by nebyli schopni lásky. Jen ji z nějakého osobního důvodu nechtějí v partnerství, protože si zvykli spoléhat se jen na sebe a partner by jim „narušoval jejich prostor“. Nechtějí se zabývat tím, jestli je nepodvedl manžel nebo manželka, řešit otázky typu „kam jdeš, kdy přijdeš a kde jsi byl“, ale zcela svobodně se rozhodovat. Jsou to většinou lidé, kteří jsou postaveni v sociálním žebříčku trochu výš, protože dokáží zabezpečit jak sebe, tak případné potomky. Neřeší společné náklady na domácnost ani to, kdo bude platit dovolenou. Vědí totiž, že všechno leží jen na nich a protože těchto lidí každým rokem přibývá, měli by se akceptovat stejně, jako plnohodnotná rodina. Oni totiž plnohodnotní jsou, jen okolí to mnohdy z nějakého staromódního a dnes již bezvýznamného důvodu nechce vidět.
Samotu může samozřejmě každý zažívat i nedobrovolně, a to již ze začátku zmíněných důvodů. Potom ji ale člověk prožívá daleko jinak a hlouběji, protože mu chybí být s někým „pár“, teskní po někom, nebo si nedokáže nalézt partnera. Pokud zasáhla smrt, přemoci se nedá. Člověk si musí projít bolestí a vyčkat, než se duše smíří s tím, že už tu ten druhý nebude. Když nás partner nebo partnerka opustí z nějakého docela prozaického důvodu (což může být nový partner nebo partnerka, ale také to toho druhého s námi prostě přestalo bavit, protože jsme nenaplnili jeho očekávání), je třeba to v sobě poskládat a pochopit, že určitá chvíle samoty nás může něčemu naučit. Samozřejmě se můžeme ocitnout i v situaci, kdy zůstaneme sami proto, že jsme někoho opustili my. Prostě jsme si vybrali raději samotu (na dobu neurčitou) než žít s někým, koho jsme si přestali vážit.
Pamatujme hlavně na to, abychom žili v míru a lásce se svým „já“, jedině potom porozumíme, proč je pro někoho prázdné hnízdo stejně příjemné, jako pro jiného plné. Má-li někdo laskavé srdce, nebude sám nikdy. Vždy totiž bude něco, v co bude věřit a co bude milovat víc, jak sebe samého.
