Nejhorší den republiky: 14. březen 1939. Ztráta Slovenska, Hácha u Hitlera i předčasná okupace

Učebnice, historikové i politici považují za jeden z nejtragičtějších dnů v československých dějinách 15. březen 1939 – první den nacistické okupace. „Dovolil bych si polemizovat, protože jako jeden z nejdramatičtějších dnů našich moderních dějin vnímám už 14. březen 1939. Podobný den, který by byl nabit tolika událostmi a s tak fatálním dosahem, se zatím neopakoval,“ říká Jan B. Uhlíř, přední odborník na dějiny II. světové války a Protektorátu Čechy a Morava. A události staré 85 let v druhorepublikovém Česko-Slovensku podrobně rekapituluje pro CNN Prima NEWS.

Právě 14. března 1939 vyhlásilo Slovensko samostatný stát. A druhá Česko-Slovenská republika v tu chvíli přišla také o Podkarpatskou Rus, nejvýchodnější část země, kterou ten den začala obsazovat maďarská vojska. Odpoledne 14. března pak prezident Emil Hácha odcestoval do Berlína, aby se pokusil vyjednat obdobný samostatný stát „pod ochranou říše“, jaký získali Slováci. Jenže německé jednotky už ve stejný den pozdě odpoledne začaly s předčasnou okupací Ostravska, načež se v moravském Místku odehrála jediná hrdinná přestřelka tehdejší česko-slovenské armády s wehrmachtem.

Dost převratných událostí na jediný den.

„Prezident republiky dr. Emil Hácha odcestoval dnes o 16. hodině z Masarykova nádraží v Praze zvláštním vlakem do Berlína k návštěvě říšského kancléře Adolfa Hitlera,“ hlásila pozdě odpoledne 14. března tisková agentura ČTK.

Infarkt společné republiky

Ráno 14. března 1939 ještě Česko-Slovensko energicky dýchalo, odpoledne se ale vzpamatovávalo z náhlého a těžkého infarktu. Druhá republika umírala. Právě přišla o Slovensko i Podkarpatskou Rus (tehdy se používaly názvy Karpatská či Zakarpatská Ukrajina). „Ze čtyř zemí, které v rámci zemského uspořádání tvořily tehdejší Česko-Slovensko, najednou existovaly jen dvě,“ vysvětluje historik Jan B. Uhlíř. Země Česká a Země Moravskoslezská.

Ráno 14. března byly ještě obyvatelé Prahy, Brna, Bratislavy a Chustu občany Česko-Slovenska. Pořád to byl společný stát a druhá republika zůstávala velkou zemí o rozloze 99 348 km², která se táhla od Domažlic až do Chustu u rumunských hranic (někdejší hlavní město Země Podkarpatoruské Užhorod bylo v říjnu 1938 odstoupeno Maďarsku). Ale zatímco ráno 14. března zůstával nejvyšší horou republiky Gerlachovský štít (2 654 m n. m.), večer to byla o poznání nižší beskydská Lysá hora (1 323 m n. m.). Sněžka už v říjnu 1938 skončila v sudetském záboru.

Ráno 14. března československá idea stále existovala. Ačkoliv republika již neovládala pohraniční oblasti, které odstoupila Německu na podzim 1938, ještě žila. I když to byla země s nepříliš loajálními autonomními vládami v Zemi Slovenské a Zemi Podkarpatoruské, pořád to bylo Česko-Slovensko.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Desetitisíce Židů poslal do Osvětimi. Proč mnozí Slováci pořád ctí prezidenta Tisa?

Slováci vyhlašují vlastní stát

Dnem „D“ byl 14. březen, neboť 15. březen už byl pouze následkem turbulentních událostí předchozích čtyřiadvaceti hodin. Zásadní událostí osudového dne bylo svolání slovenského autonomního parlamentu na desátou hodinu dopolední. Už o dvě hodiny později totiž jeho poslanci vyhlásili samostatný Slovenský stát.

Stupňující se separatistické snahy Bratislavy se Praha pokusila utlumit již v noci z 9. na 10. března takzvaným Homolovým pučem. Vyhlášením výjimečného stavu a odvoláním autonomní vlády Jozefa Tisa. Adolf Hitler byl ovšem o krok napřed a slovenskému lídrovi Tisovi nabídl suverenitu, byť pod přísným dohledem Berlína.

„Německo pokus Prahy o udržení Slovenska a odvolání Tisa z postu předsedy autonomní vlády ignorovalo. Tiso byl 13. března přijat v Berlíně se všemi poctami vrcholného státníka a Hitler mu doporučil, aby Slovensko vyhlásilo samostatnost pod ochrannými křídly Říše,“ popisuje Jan B. Uhlíř události před 85 lety. „Německý diktátor naznačil, že jinak se o slovenskou otázku přestane zajímat a přenechá ji Maďarům, kteří zemi vojensky obsadí.“ Taková představa Slováky vyděsila.

„Dostat se znova do maďarského područí, s čímž měli dlouhou a neblahou zkušenost, to u každého Slováka vyvolávalo husí kůži. Zvolili tedy menší zlo a 14. března kolem poledne vyhlásili samostatnost,“ líčí Uhlíř. „Podáváme nyní ruku všem národům, které chtějí uznat a respektovat, co z vlastní vůle slovenského národa a z vůle boží bylo právě prohlášeno,“ zaznělo ve slovenském sněmu (Snem Slovenskej krajiny) po vyhlášení nezávislosti.

Pád Podkarpatské Rusi

Kromě Německa záhy uznala samostatný Slovenský stát i Velká Británie, Francie, Vatikán nebo Thajsko či Libérie, celkově zhruba 30 zemí. „Zároveň jsme 14. března přišli o čtvrtou zemi. Vyhlášení slovenské samostatnosti automaticky vylučovalo zachování existence Zakarpatské Ukrajiny v rámci česko-slovenského státu,“ popisuje historik další tragickou událost onoho dne.

„Vláda v Chustu se nové situaci pokusila čelit vytvořením takzvané Karpatské Ukrajiny, načež požádala o přičlenění k Rumunsku. To ale na žádost nereagovalo, ačkoliv mělo s Československem uzavřenu spojeneckou smlouvu, a to již od roku 1921,“ připomíná historik. S ironickým podotknutím, že Rumuni vlastně „zradili“, jenže smlouva byla uzavřena s Československem, které v tu chvíli dodýchávalo.

S vojenským obsazováním Zakarpatské Ukrajiny začali Maďaři hned 14. března. „Vláda v Chustu ještě stačila vydat prohlášení s určitým poděkováním, že Zakarpatská Ukrajina mohla být součástí Československa. A vyjádřila naději v obnovu tohoto svazku,“ říká Uhlíř. Československá armáda rozmístěná v regionu se v některých případech maďarskému postupu bránila i s pomocí střelných zbraní, zhruba do 16. března padlo asi 40 vojáků reprezentujících už neexistující Česko-Slovensko.

Hácha jede do Berlína

A zatímco na někdejší Podkarpatské Rusi se střílelo, prezident infarktem postiženého státu Emil Hácha mířil 14. března vpodvečer do Berlína za Adolfem Hitlerem. „Berlín už v té době prezentoval, že Česko-Slovensko se v podstatě rozpadlo zevnitř. Hácha odjížděl z Prahy kolem čtvrté odpoledne s tím, že chtěl s Hitlerem dojednat podobný status, jaký získalo Slovensko,“ říká historik. Rozhodně neodjížděl s myšlenkou, že odsouhlasí vznik Protektorátu Čechy a Morava. „To je naprosto nesmyslná interpretace jeho cesty, i když ji dnes občas můžeme slyšet.“

Celý den dramatický rozpad Česko-Slovenska vyhodnocovali i vojenští zpravodajci v čele s Františkem Moravcem. „A došli k jednoznačnému závěru, že k německé okupaci zřejmě dojde už 15. března. Část dne proto likvidovali důležité archivy na ministerstvu národní obrany a odpoledne 14. března Moravcova skupina zpravodajců odletěla přes Holandsko do Velké Británie.“ A to byl i počátek organizovaného československého zahraničního odboje.

„Buďte ukáznění, klidní a rozvážní, to je jediná zbraň našeho národa,“ vzkázal prezident Hácha přes agenturu ČTK občanům, když 14. března nastoupil do zvláštního vlaku do Berlína.

Předčasná okupace Ostravska

V jedné části republiky přitom německá okupace začala dříve, než čekali zpravodajci. „Do ostravské průmyslové aglomerace, kterou Berlín považoval za naprosto klíčovou pro budoucí německý zbrojařský průmysl, vtrhla německá armáda už 14. března pozdě odpoledne,“ popisuje badatel kritický den. Berlín se obával, aby se vliv v oblasti nepokusili rozšířit Poláci, kteří od října 1938 ovládali takzvané Těšínsko včetně měst jako Bohumín, Karviná nebo Třinec. „Proto byl Hitlerem nařízen de facto preventivní úder na Ostravu s okolím,“ míní Uhlíř.

Prezident Hácha sice o wehrmachtu na Ostravsku dostával průběžné informace ještě ve vlaku a poté v Berlíně, ale bylo mu napřed řečeno, že jde o dočasnou záležitost. O přesun německé armády na Slovensko. „Německé vojsko jede na Slovensko,“ tak zněl i titulek článku v Lidových novinách, který informoval o přítomnosti německé armády v Moravské Ostravě. „Moravská Ostrava, 14. března. Dnes k večeru bylo obyvatelstvo města Moravské Ostravy překvapeno několika oddíly německého motorizovaného vojska, které projíždělo městem směrem ke Slovensku,“ oznámily Lidové noviny.

Svědectví studenta z oktávy

V kině Odeon v Ostravě-Přívoze skončilo 14. března odpolední promítání ve čtvrt na šest. Z biografu tehdy vyšel i student oktávy ostravského Matičního gymnázia Jan Filip a domů doprovázel spolužačku Věru Kantorkovou, dceru evangelického faráře. „Na blízké křižovatce, kterou protínala silnice vedoucí od tehdejších německých hranic, byl nezvyklý ruch. Skupina místních Němců rozhazovala vášnivě rukama a snažila se zastavit provoz,“ vyprávěl dnes už zesnulý Filip autorovi tohoto textu v roce 2009. K hranicím s Německem na řece Odře to byly od kina Odeon necelé dva kilometry.

„Najednou v dálce zazářila ostrá světla nezvyklé barvy. Bleděmodré reflektory blížící se vojenské kolony. A Němci už ten večer v Ostravě zůstali,“ vyprávěl Filip.

Přestřelka s Němci v Místku

Wehrmacht česko-slovenské hranice překročil i v moravském Místku, do kterého napochodoval ve směru od Příboru v sudetském záboru. Když 14. března hodiny na věži místeckého kostela svatých Jana a Pavla ukazovaly půl šesté odpoledne, zvláštní vlak s prezidentem Háchou ještě nedorazil do Drážďan. Z okresní silnice mezi Místkem a Příborem se ale začal ozývat hukot těžké techniky, to k Czajankovým kasárnám 8. pěšího pluku dorazila kolona wehrmachtu s protitankovými děly a obrněnými vozidly.

„Když Němci zastavili u kasáren, strážný na bráně vystřelil a německý důstojník se odbelhal zpátky ke koloně. Pak už střídavě pálily obě strany,“ vyprávěl autorovi tohoto textu před patnácti lety Miroslav Šolc, poslední žijící pamětník přestřelky. Tehdy mu bylo devadesát, dnes už nežije. Ve vojenských archivech je půlhodinový ozbrojený střet z Místku zapsán jako jediný ozbrojený konflikt s okupační armádou. „Za wehrmacht bojovalo asi 1200 vojáků, obránců kasáren bylo kolem tří set. Než se armáda vzdala, padlo v boji až 18 Němců, pěší pluk z Místku měl jen zraněné,“ připomíná historik Jan B. Uhlíř hrdinný pokus zastavit okupanty.

„Můžeme samozřejmě poukázat i na jiné osudové dny, například na 21. srpen 1968 a počátek okupace vojsky Varšavské smlouvy. Mám ale za to, že podobně kritický den jako 14. březen 1939 v moderních československých dějinách nenajdeme,“ přemítá Jan B. Uhlíř, odborník na dějiny II. světové války a Protektorátu Čechy a Morava.

Tagy: