Blog redakce i-divadla

O hrůzách války na frontě i mimo ni
vydáno: 12.3.2024, Lukáš Dubský

Po roce se režisér Dušan David Pařízek opět vrátil do pražského Divadla X10 a tentokrát tam vytvořil nejsilnější protiválečnou výpověď, která v posledních letech na českých scénách vznikla.

Německý spisovatel Erich Maria Remarque je u nás populární, ale adaptace jeho knih se na českých jevištích skoro neobjevují. Jeho válečná literatura se obtížně dramatizuje, mnohovrstevnaté knihy mohou převodem do divadelní podoby zbanálnět. Režisér Pařízek se tomu dokázal vyhnout a zvolil k dramatizaci knihy Na západní frontě klid velmi efektní klíč. Nezajímá ho košatý děj románu ani podrobná psychologická sonda do nitra postav. Místo toho kongeniálně zachycuje atmosféru bojů na frontové linii, všudypřítomnou hrůzu a beznaděj, která v zákopech padá i na ty největší životní optimisty.

Nutno podotknout, že se silného vyznění daří dosáhnout s minimalistickými jevištními efekty - stačí projekční plátno, skvěle využitý meotar (po dlouhé době jsem měl pocit, že má v inscenaci skutečně nezastupitelné místo a není to jen Pařízkova manýra), naléhavost zvyšuje naživo vznikající zvukový podkres.

Dalším zásadním tématem první části inscenace je ukázka toho, jak dehumanizující je válečný konflikt pro jeho přímé aktéry. Nejvýrazněji je to vyobrazeno ve scéně, kdy mladý gymnazista Pavel Bäumer (v emotivním podání Stanislava Majera) přijíždí domů na dovolenou a zjišťuje, jak ohromná propast ho dělí od lidí žijících mimo frontové linie. Divák tak může skoro fyzicky zakusit pocity tzv. ztracené generace.

Obával jsem se, že druhá část, kterou tvoří současný text ukrajisnké autorky Natalie Vorožbyt, bude slabší, jelikož od konfliktu na Ukrajině nám narozdíl od první světové války chybí odstup. Ale Pařízkovi se podařilo oba zdánlivě nesourodé kusy účinně propojit, jeden doplňuje druhý.

Zelených koridorech nejde o líčení válečných zvěrstev, z mnoha hrůzných příběhů tu z úst Gabriely Míčové uslyšíme jen jeden, což ale jen zvyšuje jeho emocionální zásah. Jinak se inscenace věnuje spíše všedním starostem ukrajinských uprchlic, nebojí se ani hořkého humoru.

A otevírá také některé otázky, které se v diskuzích o válce na Ukrajině objevují jen sporadicky. Je to třeba interpretace historie (především otázka banderovců, kterými sice v diskuzích a článcích šermuje kdekdo, ale o nichž málokdo ví byť jen základní informace) nebo svázanost života Ukrajinců s ruskou kulturou, což obnažuje scéna, v níž je mladá ukrajinská herečka (Antonie Rašilovová) šikanována za to, že hrála tajnou agentku v ruském seriálu.

Objevuje se tu také kritika flegmatického přístupu lidí (a zemí), kteří válkou nejsou přímo zasaženi. Vryla se mi do paměti věta, která velice přesně shrnuje ublíženost, s níž mnohdy Západ reaguje na kritiku za nedostatečné odsouzení ruské agrese: "Nemáš právo odsuzovat, o čem my mlčíme."

Zároveň se ale inscenace vyhýbá tomu, aby působila jako agitka. Předkládá obrazy a situace, s nimiž se každý divák musí popasovat sám. Osobně nejnovější Pařízkovu práci považuji za jednu z nejsilnějších inscenací, jakou jsem viděl a která mi svou hereckou souhrou a chirurgicky přesným vhledem do tématu připomněla nejlepší roky Pražského komorního divadla.

 


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.