Josef Fousek - 85

Již v mládí brzy získával tvrdou školu života, která jej charakterově zásadně formulovala. Naučila jej hlavně poctivosti, píli a skromnosti i hrdosti na dobře odvedenou dělnickou práci. Zároveň mu poskytla příležitost poznávat a naučit se vhodně zacházet s množstvím nejrůznějších příležitostí, co nabízí život v celé své bohatosti. Ve čtrnácti letech začal pracovat v ocelárnách na Kladně, nějaký čas pak také jako pastevec na Šumavě, živil se i jako montér plynu. Amatérsky boxoval. Stal se přeborníkem středočeského kraje ve střední váze.  

Mladý Josef dostal do života jako mnozí jiní hřivny, avšak na rozdíl od řady z nich také nezbytnou schopnost je uchopit z toho správného konce. Mezi nimi nescházel ani umělecký talent. Ten sice zprvu jako by zůstával upozaděn, ovšem, snad právě proto, mohl ukázat v plné síle svoji nespornou kvalitu až ve zralém věku.

Lidovou konzervatoř výtvarné fotografie absolvoval u profesora Jána Šmoka. Od mládí psal básně, fejetony, glosy, aforismy, pohádky, drobné úvahy a jiné texty. Mnohé z nich se později postupně objevily ve více než třiceti knihách, které doposud vydal. Zachytil rovněž a knižně vydal své zážitky z cest po různých koutech vlasti i z daleké ciziny.

Miloslav Šimek měl dobrý odhad na kvalitní tvůrčí posilu i dobrého parťáka do týmu, když mu na konci 70. let nabídl angažmá ve své skupině v Semaforu, později Divadle Jiřího Grossmanna. Tady poté vystupoval plných dvacet let ve zde vzniklých pořadech i zájezdových představeních. Uplatnil se především jako textař a občasný zpěvák. Došlo ke šťastnému a umělecky plodnému spojení se zpěvákem Petrem Spáleným, pro něhož napsal hezkou řádku textů, které si on sám zhudebnil.  Další písně pak vytvořili společně pro jiné členy souboru divadla. Tak vznikla asi nejznámější skladba Až mě andělé (Píseň pro mou ženu) i mnoho dalších – Mě prala celá ulice, Blues mokrých bratří, Oči koní, Pilule do kebule, Schůze bláznů, U Rotta, Pohoda Vánoc a jiné.

Josef Fousek se dostal díky účinkování v Semaforu do povědomí široké veřejnosti. Jako zkušený chlap ošlehán drsnými větry života však nepodlehl slávě a popularitě, ale dál zůstal skromným člověkem, do jisté míry uměleckým samorostem, který dobře ví, co je v lidském životě skutečně důležité.

Koncem 90. let ukončil působení v divadelní skupině Miloslava Šimka. I nadále zůstal aktivní. Byl pravidelným hostem Českého rozhlasu 2 Praha v pořadu Dobré jitro. Vystupoval s vlastním recitálem. Vystavoval své fotografie. Psal fejetony. Své fejetony a básně představoval také na Českém rozhlasu Plzeň. Diváci a posluchači si jej opět našli a jejich většinou kladná odezva zůstala trvalou pobídkou k další tvůrčí práci.

V textech Josefa Fouska, které nezřídka vznikaly například v hotelech, u barových stolků i na nádražích, se často setkáváme s motivy cest, obdivu k přírodě, objevují se v nich andělé i jistá melancholie, apel na hledání lepšího já, stejně jako porozumění pro lidské slabosti. Dokáže vytěžit silný příběh a sdělení i z běžných událostí jen zdánlivě obyčejných a všedních dnů. Fouskova slova jsou většinou vlídná a plná víry v to lepší z člověka. Jsou to slova věčného romantika. Jeho upřímná a umanutá víra v dobro je obdivuhodná. Jako celoživotní nestraník přesto straní. Nikoliv ale partajím, nýbrž prostým lidem. Sám totiž až příliš dobře ví, že jejich pozemské putování není procházkou růžovou zahradou, ale povětšinou spíše lopotným prodíráním se křivolakými stezkami.

Úvodní slova v jedné z jeho knih jsou do značné míry životním i literárním vyznáním tohoto kladenského rodáka: „Obracím se často ke slovům jako vlídnost, laskavost, láska, naděje. Celý život je hledám. Svěřuji se, zpovídám ve svých básních, nastavuji nitro na dlani s nezamčeným srdcem. Nemám právo naříkat a hořekovat nad svým osudem. Občas něco zabolelo, ale vím, že mnozí moji souputníci prožívají život plný utrpení, opuštěni všemi nejbližšími i společností, a přesto milují každý den, každou chvíli, kterou jim život dopřává.“

Archivní foto J. Fouska