Velikán František Smolík: s manželkou prožil 51 let, rozdělila je až smrt. Potomků se nedočkal

„Jó, to ještě někdo uměl natočit pohádky…“ povzdechneme si někdy při sledování těch starých a oblíbených. Třeba takový Dařbuján a Pandrhola, nebo Hrátky s čertem… I když, všimli jste si někdy, že zrovna v těchto dvou uvedených pohádkách se řeší věci, které by dnes skutečně nikdo neměl odvahu natočit? V Dařbujánovi se například pořád pije. Chlastá se tak, že se padá ze soch, dostává se výprask od manželek a vrchol všeho je, když hlavní hrdina ožere i samotnou Smrt.

V Hrátkách s čertem jsou pro změnu barvitě vykresleny slabůstky sexuálního rázu. Nadržená princezna s neméně nadrženou Káčou, která touží jen po ženichovi s tělem samý sval a šlacha a s uměním potěšit ženu, se upíší kvůli chlapům čertu. A nejkouzelnější postava ze všech je starý poustevník Školastykus. Aby se dostal do nebe, udělá cokoliv, i chroustá kobylky nebo žere (doslova) pelargonie.

A hlavně ho neustále pokouší mámení pekelná v podání nahatých ženských. Když mu nejede pekelné jídlo, pošle mu čert (Vinklář) ženské. A to fakt nahé, v žádné jiné pohádce asi nejsou vidět prsa, pokud si dobře vzpomínám… Hlavním hrdinou celé pohádky vlastně není Martin Kabát (Bek), ale právě pokrytecký poustevník. A toho hraje František Smolík. S lehkostí, bravurou a jiskrou nadává andělům, povětrným ženštinám, dokonce i samotnému Pánubohu, že dostal málo chleba. A že nebude sdílet jedno nebe s nestydatou ženskou!

Takový František Smolík byl. Dovedl zahrát všechno. Velké a patetické role, nebo právě takovéto persony různých králů a poustevníků. Zahrál si krále Hostivíta v Princezně se zlatou hvězdou, nebo stařečka v Obušku, z pytle ven! A s velkým gustem. Krásně ho charakterizuje tato věta: „Ve svém zjevu a herectví nosil cosi ušlechtilého, kazatelského a karatelského.“

Nezaměnitelný je nejen jeho herecký projev, ale také hlas. Mírně nakřáplý, trošku roztřesený, ale hluboký. Vynikající vypravěč i herec měl zajímavý život. A potkala ho spousta osudových rolí. Nádherných i dojemných. A také jedna, která se vymyká úplně všemu.

„Vyšší princip“ František Smolík.

František Smolík se narodil ještě za Rakouska-Uherska. V dnes již nesmírně vzdáleném roce 1891. Krejčí Ladislav a pradlena Marie přivítali novorozeného Františka dne 23. ledna. Rodina se třemi dětmi bydlela v Královských Vinohradech - tehdy ještě samostatném městě za hranicemi Prahy. Přísný tatínek se rozhodl zanechat krejčoviny a otevřel si hokynářství v dnešní Záhřebské ulici.

A aby zaměstnal i manželku, přikoupil tehdy hojně využívaný mandl. Zapřáhl do práce celou rodinu, František musel i se sourozenci pomáhat za pultem, i když na něj skoro ani nedosáhl. Takhle si rodina držela nějakou úroveň, jak vzpomínal Smolík - „Byla to existence nevalná, ne však špatná. Jíst se musí, nakupovat také, prádlo se mandlovalo. Hmotnou nouzi jsme neměli.“

František Smolík brzy o hlavu přerostl všechny své vrstevníky. Byl vysoký, „nohatý“, jak bychom řekli, a takový velitel party kluků. A kromě všech možných vylomenin jim také hrál loutkové divadlo. Maminka mu vyřezávala loutky z brambor a bylo to jejich tajemství - otec by zuřil, nějaké panenky, to přece není nic pro kluka! Ten má mít míč a chodit se koupat, ne si hrát!

Velice přísný Ladislav navíc předpokládal, že syn bude mít slušnou „existenci“, buď hokynář po něm, nebo ho dá na řemeslo. Ale to byla ještě hudba budoucnosti, byl zatím opravdu malý.

Miloval maminku, byl tak šťastný, když se potají přišla podívat na jeho vystoupení s loutkovým divadlem, které hrál někde v průjezdu shromážděným dětem. A dočkal se nejkrásnějšího dárku - pod stromečkem našel opravdové loutkové divadlo, žádné brambory. Tehdy Ladislav manželce vynadal, že utrácí za takové blbosti, ale maminka chtěla udělat synkovi radost. Ale občas také otec udělal radost i celé rodině a vzal je do divadla. To byla jeho oblíbená kratochvíle, při které většinou usnul. Ale děti si pohled na herce užívaly a pro maminku to byl opravdový svátek.

František Smolík chodil do měšťanky a užíval si klukovského života. Když mu bylo osm let, maminka se roznemohla. Nejdříve to vypadalo, že je unavená, otec na ni navaloval spoustu práce. A František si v jednom hračkářství vyhlédl loutku. Krásnou. A jak to tak bývá, bylo mu jedno, že je máma nemocná, loudil na ní peníze, vztekal se, dupl si, dokud nevstala z postele a pár mincí mu nedala. Odběhl, loutku si koupil, přiběhl zpět domů - a maminka byla mrtvá.

František Smolík si tohle neustále vyčítal. I v dospělosti. Jestli za to mohl on - to nemohl. Ale vyčítal si, že byl na ni vzteklý a kvůli loutce jí ani nedal sbohem. Nemohl vědět, že by to bylo sbohem poslední, pokud to řekneme pateticky. Jenže ti, kterým takto náhle zemře někdo blízký, si promítají každou vteřinu, každé slovo, které řekli předtím a litují toho, co neřekli. Kdo to zažil, pochopí.

Tím dnem prý skončilo jeho dětství. Začal ve škole propadat, neučil se, byl zádumčivý, navíc neustále poslouchal otcovo lamentování, že na všechno zůstal sám. František Smolík začal mít obrovský sen, chtěl hrát. Jenže otec byl samozřejmě proti, jak to tak vždy chodilo. Kupodivu by mu nebránil stát se hudebníkem -chlapec docházel na hodiny houslí a klavíru. Ale herec, komediant? To nikdy.

Když Smolík odmítl převzít rodinné řemeslo hokynářské, otec se naštval a dal vyrůstajícího hocha do učení na elektrotechnika. Tehdy poměrně nové a lukrativní povolání však Smolíka rozhodně nebavilo. „Nikdy jsem neměl jiné touhy než hrát a hrát,“ zmínil se po letech sám herec. Tatínek se navíc podruhé oženil, rodinná situace byla bez ženské ruky neúnosná. Druhá manželka byla sice hodná, ale maminka to nebyla.

Považoval to od otce za zradu a nemohl mu odpustit, to se stalo až v dospělosti, kdy pochopil, že to jinak nešlo a člověk by neměl být sám.

Mladík s dobrosrdečným pohledem a plachým vystupováním poprvé vstoupil na divadelní prkna - ale úplně jinak, než chtěl a toužil. V roce 1907 totiž na scéně Vinohradského divadla spolu s ostatními učedníky v oboru pomáhal věšet obrovský lustr nad hledištěm. „Kdybych tušil, že tam budu deset let hrát, určitě bych to tak neodflákl,“ smál se s nadsázkou v rozhovoru.

Konfliktů s otcem přibývalo, Smolík mu nemohl zapomenout ani to, že mu nepovolil zkoušky na konzervatoř. Stále častěji se doma hádali, on trval na tom, že půjde k divadlu, otec mu to zakazoval, pořád dokola. František vždy uváděl jako klíčové datum svého života 6. červenec 1908. „Tímto dnem začal můj život,“ řekl. Byl to den, kdy se rozhodl, že uteče k divadlu.

Sedmnáctiletý vysoký a plachý kluk vsadil vše na jednu kartu, opustil řemeslo a nastoupil u Falysovy herecké společnosti, kde navštěvoval soukromé lekce u Karla Želenského. A jak to tak chodívalo, úsloví „mít hlad jak herec“ se naplnilo i v případě Františka Smolíka. Byla bída. Měl kolikrát i skutečný hlad, herci neměli ani pořádné boty a šaty. „V té mizérii mé ideály a nadšení visely na vlásku!“ dodal ke svým začátkům Smolík. Přidal se k několika kočovným společnostem a objížděl český venkov.

Tam už si krásný mladý muž s patetickým hlasem vybudoval určité renomé. Působil i ve Východočeském divadle v Pardubicích (1911). V roce 1914 se mu splnil sen - získal angažmá ve Švandově (Intimním) divadle. Jeho splněný sen však přerušila první světová válka.

U odvodu zkoušel Smolík tak trochu simulovat, ale roťák se mu vysmál. Do uniformy byl jako stvořený. A putoval rovnou na frontu. Bojoval v Rusku, v Itálii. Na konci války zkoušel zase předstírat, tentokrát duševní chorobu, aby to „uhrál“ na propuštění, ale místo do civilu putoval do ruského zajetí. Zažil tam otřesné věci a nikdy o nich nemluvil, zkrátka to zasunul do hlavy a nikdy tento „válečný šuplík“ neotevřel.

Vrátil se v roce 1918 - a rovnou k divadlu. Ani se nestavil doma, nejprve mezi kamarády herce, aby zjistil, kdo z nich přežil. Doma ho pak tatínek přivítal živ a zdráv a došlo k jakémusi smíření. František Smolík měl ve tváři vepsáno, co vše zažil a tatínek to hned poznal. Do roku 1921 vystřídal pražské scény v Intimním divadle a Uranii a Revoluční scénu E. A. Longena. A v roce 1921 si tehdy třicetiletého Františka vyhlédli v Městském divadle na Vinohradech, kde jeho angažmá trvalo do roku 1934. 

Zhostil se zde celé řady neuvěřitelných rolí, hrál celým svým srdcem, skutečně na něj byla radost pohledět. V hledišti, pod již legendárním lustrem, nikdy nechyběl nyní pyšný a dojatý tatínek. A celou dobu se ho snažilo přetáhnout Národní divadlo. Tak moc o něj stáli. Herec měl však jiné starosti - zamiloval se a oženil se.

Milada Ortová pocházela z Prahy, z chudé rodiny truhláře. Vypracovala se na divadelní herečku, posléze filmovou, svou vlastní neuvěřitelnou pílí a vůlí. Můžeme si jí vybavit například z němé verze Babičky, dále se objevila ve filmech Jedenácté přikázání, Panenství, Škola základ života, Pán a sluha, Cech panen Kutnohorských, Andula vyhrála, Příklady táhnou, Tetička, Hostinec u Kamenného stolu nebo Valentin Dobrotivý.

Byla jako soudek se střelným prachem - energická, malá, baculatá, výmluvná, taková „sekernice“, jak bychom mohli říct. Znali se již z doby před válkou, kdy spolu chvíli hráli ve Švandově divadle. Pak šel Smolík na vojnu, ale Miladu neztratil z myšlenek. Po návratu z fronty ji opět vyhledal a bylo to. A opravdu zde platí, že protiklady se přitahují - vysoký, štíhlý, elegantní, zdrženlivý, tichý a ušlechtilý František Smolík se do maličké uječené ženušky s vysokým hlasem a rozšafným vystupováním zamiloval. Hluboce. Nikdy takový cit nezažil.

Nebyl žádným svůdníkem, ač figuru na to bezesporu měl. Herecké kolegyně v divadle mu říkali „Smolíčku“ a chtěly ho, opravdu ho chtěly ulovit. Ale měly smůlu. Smolík byl sice krasavec, navíc něžné pohlaví tak trochu přitahovala jeho zadumanost, tajemství, osobní kouzlo. Ale postrádal výmluvnost, umění „balit“ - to mu bylo z duše odporné. A najednou se objevila Milada, která mu dosahovala někam po prsa, ale pusa jí jela a jela, až František Smolík ztratil svou ušlechtilou hlavu a zamiloval se jako puberťák. Možná i víc.

V říjnu 1920 nesourodý (nebo vlastně sourodý!) pár slavil svatbu. Pak Milada vystupovala pod příjmením Ortová - Smolíková. František jí říkal paní Vozembouchová, Fuflice nebo Má nejmilejší Milčo. Na svatební cestu jeli k Baltu, manželka se snažila mu vytvořit zázemí hodné umělce, měl navařeno, vypráno, uklizeno. Pochvaloval si to, jen ho mrzelo, že Milada na jeho úkor upozadila svou vlastní kariéru - měla ji slibnou a teď byla doma a čekala, až se manžel vrátí z divadla. To se Smolíkovi nelíbilo.

Navíc neustále, ale neustále „prudil“ šéf činohry Národního divadla Karel Hilar. A v roce 1934 se mu konečně podařilo Františka Smolíka „přetáhnout“ na naší první scénu. Ale František mu dal jednu velkou podmínku - „bez manželky nejdu“. Hilar nevěřil vlastním uším. Ale Smolík trval, že bez Milady do Národního nepůjde. Všichni kroutili hlavou, nicméně ho chtěli tak moc, že mu do smlouvy tuto noticku přidali. Tak se stal František Smolík členem hvězdného ansámblu Národního divadla.

V divadle sehrál na šest set postav. Díky jeho mužnému zjevu jej režiséři nejprve obsazovali do milovnických rolí, Smolík však tyto postavy prý nehrál příliš rád. Daleko výrazněji se později prosadil v rolích komediálních a tragikomických. K jeho vrcholným divadelním výkonům patřily role v dramatech Gogolových, Ostrovského, Dostojevského, Langrově Periferii nebo v Čapkově Bílé nemoci.

Svou první filmovou roli si Smolík zahrál v roce 1920, konkrétně šlo o film Křest svatého Vladimíra. Smolík hrál i v prvním ozvučeném filmu o Karlu Havlíčku Borovském, kde ztělesnil titulní postavu. A stejně jako u počátků filmu byl od roku 1924 i u počátku rozhlasového vysílání. A vše se rozjíždělo velice slibně. Ač se František vždy považoval za divadelního herce, svět filmu mu otevřel dveře dokořán. Přesně takový typ tu chyběl - někdo ušlechtilý, ztělesněný ideál čestného muže.

A byl takový i v reálu, kolegové, kteří na sebe velice žárlili a v tom našem českém rybníčku panovala skutečně velká řevnivost mezi herci, Smolíka měli rádi. Byl opravdu lidský typ. Jeho zdvořilost a ohleduplnost byla vyhlášená, Karel Höger o něm prohlásil, že byl „kavalír snad na desátou“. Příkladem jeho přátelské a nesobecké povahy je třeba to, že se dokázal vzdát titulní role Lízala v Maryše - ve prospěch Františka Kováříka.

Z předválečných filmů můžeme Františka Smolíka znát například z Před maturitou, U snědeného krámu, Lidé na kře, Bílá nemoc, Batalion, Škola základ života, Zborov, Krok do tmy, Cech panen Kutnohorských. Jenže pak přišel Hitler, vypukla druhá světová válka. Smolík vždy říkal, že se to stane, bál se toho. A stalo se. Po příchodu hitlerovských vojsk do Prahy 15. března 1939, stál venku před divadlem po boku Ladislava Peška a stejně jako ostatní Pražané okolo, i oni s hrůzou sledovali defilé německých vojáků.

Pešek později vzpomínal, že slyšel vzlykání všech okolo, najednou mu Smolík stiskl ruku, zapotácel se a Pešek s údivem zjistil, že nejvíce ze všech pláče právě Smolík. Byla to pro něj strašná rána. Navíc ho nacisté začali pořád někam zvát, do svých propagandistických pořadů a podobně. Herec to vyřešil po svém - nechal si od známého lékaře profesionálně zlomit ruku a vymluvil se na zdravotní indispozici, kterou musel každý uznat.

A když nevyšla ruka, která by v například v rozhlase nevadila, lékař mu napsal jinou nemoc. Smolík se snažil bojoval proti fašismu především svojí tvorbou. A když vypuklo povstání, najdeme ho pátého května v Modřanech. Svlékl si elegantní kabát, sundal klobouk a spolu s ostatními stavěl barikády. Holýma rukama tahal traverzy a zábrany. A také si na barikádách vystřelil.

Během války natočil Smolík spoustu známých filmů, ve kterých exceloval, můžeme vyjmenovat například Artur a Leontýna, Tetička, Jan Cimbura, Městečko na dlani, Počestné paní pardubické, nebo krásná role impotentního knížepána ve slavném Prstýnku. Po válce už točil jeden film za druhým. Nezbedný bakalář, Předtucha, Návrat domů, Krakatit, Psohlavci, Jan Hus, Obušku z pytle ven! Hrátky s čertem, Dnes naposled, Romeo, Julie a tma, Princezna se zlatou hvězdou. Do všech rolí vložil takovou ušlechtilost a noblesu, že ho Olga Scheinpflugová nazvala: „Apoštolem lidskosti“.

V soukromém životě byl František Smolík i nadále velice šťastný. Milada se stáhla do ústraní a vytvořila mu skutečné zázemí hodné filmové hvězdy. Jenže na něj žárlila. Natáčel během války s hvězdami typu Baarová nebo Mandlová, v Prstýnku s přenádhernou Vlastou Fabiánovou, všechny tyto hvězdy považovala Milada za konkurenci. Dělala manželovi scény hodné pavlačové drbny, ječela a ječela, ale v dobrém. On se tomu jen smál. Nikdy by jí nevěrný nebyl, ač příležitostí měl více než dost.

I v tom spočívala jeho velká mravní síla - jednou jsem se oženil, tak pro mě jiné ženy neexistují a dost. Jen jedna věc ho velice mrzela - miloval děti a Milada mu je nemohla dát. Měla nějakou vrozenou vadu, která jí zabraňovala otěhotnět. František Smolík se s dětmi zastavoval, měl v sousedství početnou rodinu, stal se dokonce kmotrem jednoho ze synků. Milada viděla, jak je manžel zoufalý a navrhla adopci. To však odmítl - nechtěl, aby si připadala ještě hůře, že to není její dítě, byla by to prý taková trvalá připomínka toho, že je mít nemůže. Tak velká láska to byla.

A i z manželčiny strany - navrhla mu totiž rozvod. Je to až neuvěřitelné. Aby mohl mít dítě s jinou. Na to zareagoval velice ohnivě - nikdy. Miladě dokonce vynadal. Tak to nechali být. Veškerou svou péči nasměrovala Milada na svého synovce Karla. Trávili s ním i veškeré volno, výlety a dovolené. Bolavé místo uzavřeli a už se o tom nikdy nebavili. A na Františka Smolíka čekala jedna velká role. Snad jedna z nejkrásnějších rolí v celé české kinematografii. Pro tu roli se doslova narodil. Profesor Málek.

Zfilmování povídky Vyšší princip z knihy Jana Drdy Němá barikáda se chopil režisér Jiří Krejčík v roce 1960. Notoricky známý příběh o profesorovi, který je až po uši zavrtán ve svém světě antických klasiků a střet s realitou v době Heydrichiády je nejen pro něj nesmírně krutý, je snad jeden z nejkrásnějších a nejdojemnějších filmů v českých dějinách. Defilé mladých herců v čele s Janou Brejchovou, Petrem Kostkou nebo Jiřím Kodetem otevírá hlavně Ivan Mistrík jako student Ryšánek.

Recese, která se zvrhne v popravu tří nadaných kluků ("Tyhle truhly dělal náš táta…"), vyvrcholí až epickým finále. Stárnoucího profesora klasické filologie Málka, který na vše aplikuje svůj „vyšší princip mravní“, ztvárnil František Smolík neuvěřitelně. Jeho snaha o záchranu studentů je nesmírná, zoufalá, zbytečná.

Strach a hrůza v jeho očích, kdy si vyslechne seznam popravených a křičí: „A já mu věřil! Vrazi! Vrazi!“ je skutečně mrazivá. Celý film je Smolíkův absolutní „majstrštyk“. A dnes již legendární monolog o vraždě na tyranu, která není zločinem, vešel do běžné hovorové mluvy. Video s celou scénou je zde.

Při natáčení Krejčík neustále Smolíka napomínal, aby nebyl tak patetický. Ale jelikož film vychází z pravdivé události a jelikož to byl prostě František Smolík, který to jinak neuměl, řekl Krejčíkovi, že buď to udělá po svém, nebo si můžou hledat nového profesora Málka. To bylo snad poprvé, kdy se tento herec vzbouřil. Při deklamaci závěrečného monologu už na něj Krejčík řval, ať ubere. On mu odvětil, že na tomhle se nedá ubrat nic. Nakonec měl pravdu.

Když studenti vstávají a profesor se k nim překvapeně otáčí, mají všichni slzy v očích. Krejčíka totiž napadlo, že hned po kantorově monologu pustí nahlas státní hymnu. A povedlo se, rozbrečela se nejen celá třída, ale i štáb, Smolík, a nakonec i Krejčík. Pro zajímavost, role profesora Málka byla původně určena pro Jindřicha Plachtu. Krejčík s Drdou totiž scénář tvořili od roku 1945. Různé přepisování, pak únor 1948, rozdílné názory - scénář byl dán k ledu a mezitím Plachta zemřel.

Jana Brejchová za roli Jany získala v roce 1960 ve švýcarském Locarnu cenu FIPRESCI, Smolík na MFF v Benátkách zase zvláštní medaili prezidenta festivalu. Film Vyšší princip je klenotem, který by měl povinně vidět každý. Z výkonů všech herců mrazí dodnes, je nadčasový. Málokdy se povede taková souhra a málokdy se povede obsadit do hlavní role někoho, kdo se tou postavou prostě stane. Smolík to dokázal a vešel do dějin.

Po velkém, světovém úspěchu Smolíkova profesora Málka ve Vyšším principu došlo k naprosto nečekané věci - najednou přestal dostávat role. Jakoby Málkem vyvrcholilo vše, co mohl ještě v herectví národu dát. Možná se všichni nějak lekli toho, že role, kterou by mu nabídli, nebude odpovídat jeho velikosti. I když by to nebyla pravda, Smolík byl skromný člověk, velice skromný. Prostě došlo k útlumu. Natočil ještě pár filmů, namátkou Ikarie XB I, Bláznova kronika, Waterloo, Obrácení Ferdyše Pištory, několik pohádek. A nic víc.

A co bylo nejhorší a co ho zdrtilo - v roce 1961, kdy mu bylo 70 let, dostal velice zvláštní dárek od vedení Národního divadla. Velice zvláštní. Soudruhu Smolíku, my ti gratulujeme k jubileu. Sedmdesát, krásný věk. Nicméně, zde nám to podepiš. Co myslíš, že to je? No jdeš do důchodu, jsi starý. Čest práci, soudruhu! A bylo to. Smolík, který byl člen KSČ, ale nebyl nikterak aktivní, už dlouho koketoval s myšlenkou, že stranu prostě opustí.

Celý život se snažil držet se od politiky dál, ale stranickou knížku měl. Po vyhazovu z divadla se rozhodl, že jim jí hodí na hlavu. Manželka mu to ale rozmluvila. Z KSČ vystoupil až v roce 1970, kdy onou pověstnou poslední kapkou byla sebevražda syna jeho kamaráda, kolegy herce Stanislava Neumanna.

Po vyhazovu z Národního však nijak nezatrpkl. Byl naštvaný, to ano, naštvaná byla ale hlavně Milada. Neustále, neustále lamentovala, nadávala na nevděčníky, nejlepší roky jsi tam nechal a oni takhle - pořád baculatá, uštěpačná, ukřičená ženuška vedla v domácnosti prim. Smolík zakoupil chatu v Jílovišti, kde s nesmírnou chutí trávil nucený důchod. Zahradničil, štípal dříví, bavilo ho to víc, než by tušil.

Rodilý Pražák, který v Praze prožil celý život, se najednou zamiloval do venkova. Jezdili s manželkou do přírody a na výlety. Občas se ukázal v televizi, v rozhlase si diváci hledali program přímo s ním. Mimo rozhlasových her namluvil také například populární Večerníček - černobílou verzi Karafiátových Broučků.

V roce 1970 se František Smolík začal cítit špatně. Byl nějakou dobu hospitalizovaný a bohužel mu byla zjištěna rakovina. Bojoval s nemocí ještě rok, oslavil osmdesátiny. Milada se o něj pečlivě starala, ale svíčka jeho života dohořívala. Nestor českého herectví zemřel 26. ledna 1972. Bylo mu 81 let.

A jak to tak u těch dlouholetých bezdětných manželství bývá, Milada bez něj dlouho nevydržela - zemřela 1. listopadu 1972. Oba se narodili ve stejném roce a oba ve stejném roce zemřeli. Pochováni jsou na hřbitově v Bubenči.

Krásný život krásného člověka. S hořkým koncem. Ale tak to prostě chodí.

František Smolík - legenda mezi legendami české kinematografie.

Zpracováno podle:

František Smolík | Zajímavosti | ČSFD.cz (csfd.cz)

František Smolík | Biografie | ČSFD.cz (csfd.cz)

Vyšší princip (1960) | Kinobox.cz

Milada Smolíková – Wikipedie (wikipedia.org)

Milada Smolíková | ČSFD.cz (csfd.cz)

František Smolík - Životopis | OSOBNOSTI.CZ

František Smolík – Wikipedie (wikipedia.org)

Herec František Smolík se dětí nedočkal. Bez manželky odmítal hrát - Prima Ženy (iprima.cz)

Smolík František - Z hlediska vyššího principu mravního: Praha 12

Poustevník Školastykus nebo profesor Málek z Vyššího principu. Před 50 lety zemřel herec František Smolík | Reflex.cz