Vladimíru Smutnému, který má na kontě i zahraniční pocty od Chicaga po Varšavu, přezdívají filmaři malíř světla, básník světla či mistr světla.
Proč je světlo vlastně tak důležité?
Kdykoli přijde řeč na světlo, vzpomenu si na Janu Brejchovou. Ta vždycky věděla, odkud jde světlo a jak s ním zacházet, aby jí to slušelo. Dělala to úplně intuitivně, a to je velký dar, pokud jej herec nemá, světlo jako by neexistovalo.
A co děláte, když herec se světlem neumí pracovat?
Tak mu řeknu, co má dělat. S předměty to je jednodušší, ty si prostě nasvítím.
Traduje se o vás, že pro dokonalý záběr absolvujete jakékoli dobrodružství. Existuje něco, co byste s kamerou neudělal?
Neskočil bych asi padákem, i když jednou jsem s kamerou přivázaný na lanech prolétával korunou stromu. A také podvodní záběry nemusím, v Tmavomodrém světě jsem se na jeden chystal, protože rád jsem si dělal všechno sám, ale když jsem okusil teplotu moře, vzdal jsem to.
Vadí vám, když se v současných filmech málo nasvěcuje?
Záleží na okolnostech. Když jsme točili Betlémské světlo, řekli jsme si Janem Svěrákem, že si zkusíme jen tak pro sebe jeden záběr v přirozeném světle, bez lamp. K tomu potřebujete najít správný úhel mezi kamerou, hercem a světlem, pak je výsledek lepší než každé umělé svícení, světlo jako dar od Pánaboha.
Zůstal ten záběr ve filmu?
Ano, zůstal.
Zmínil jste, že vaše děti přebírají profesní štafetu, jak jsou daleko?
Dcera Marie studuje druhým rokem kameru na FAMU, syn Robert už asistuje jiným kameramanům a Viktor již točí sám.
Co jste jim radil?
Zásadně svým dětem neradím, nedělal jsem to ani v případě studentů. Můžete jim ukázat dobré filmy, probrat je s nimi, ale pak je prostě necháte žít. To je moje rada: Nechat žít.
