Alena Scheinostová: Společnost bez obřadů
Padá to na nás tehdy, když přijdeme o něco, někoho drahého, na co, koho jsme byli navyklí, s čím nebo kým jsme byli srostlí. Je to ten pocit, že věc, zvíře, člověk tu stále „nějak je“. A hledáme kabátek ze slov, do kterého bychom onen pocit oblékli, kterými bychom vyjádřili, aby aspoň ten zůstal uchopitelný, když už tu sama věc, zvíře, člověk není.
Po útoku na Filozofické fakultě to mnozí zkoušeli verši: poezie je vůbec vynikající cesta, jak vybočit z omezeného, zaběhlého užívání jazyka a pokusit se slova řadit jinak, aby vyjádřila bezprecedentní zkušenost. V próze se to před pár lety podařilo Pavle Horákové, když ve své Teorii podivnosti, ověnčené Magnesií literou, předložila souběžnou existenci jevů, osob a věcí bez ohledu na plynutí času jako daný fakt – vše se zkrátka v určitém smyslu děje naráz.
Čtěte také
Z dalšího směru se přibližují náboženství, třeba vírou v duši a její nesmrtelnost, v převtělování a věčný návrat, ve svět za světem a možnost tyto různé podoby bytí za určitých okolností propojovat.
Žijeme v časech plurality – zkušenostní, světonázorové i té náboženské. To s sebou kromě dříve nepoznaných svobod přináší také úskalí, která se mohou projevit právě i v situaci ztráty.
Často už nemáme pojmový aparát předávaný dřív z rodičů na děti třeba v rámci náboženské obce nebo církve, který by nám – jakkoli nedokonale – pomohl naši zkušenost pojmenovat. A který by nás, což se teď vyjevuje možná ještě zřetelněji, vedl také v tom, jak ji pomoci nést těm druhým kolem sebe.
Hluboko k základům
Jedna z přeživších, pedagožka fakulty, to vyjádřila zhruba takto: „Přicházejí teď za námi studenti, abychom je podpořili, ale my se k tomu cítíme zoufale nevybaveni. Vyznáme se ve svých oborech i v tom, jak učit, ale podržet v krizi neumíme.“
Čtěte také
Nemyslím, že by v tom, čemu dnes říkáme „krizová intervence“, byli snad předkové vždy zběhlejší a jistě i jejich rituály byly nejednou vyprázdněné a poskytovaly jen malou útěchu.
Bylo tu ale přinejmenším společné předporozumění, předjednaná shoda na tom, co se to stalo a jak na místě reagovat. Současný Zápaďan se zbavil tradičních náboženství a obřadů, s nimi však odhodil i staletími prověřené nástroje, které pomáhaly – právě i proto, že byly sdílené – mezní situace zvládat.
Člověk je bytost rituálů, a tak si vytváří obřady nové, jak jsme ostatně viděli i při truchlení za oběti střelby, ty však už nutně postrádají širokou sdílenost a sdělnost: jsou jako minoritní jazyk, kterému rozumí jen pár jedinců.
Život přijde a zvítězí. I na tu nešťastnou fakultu se za pár měsíců vrátí mladí lidé a jejich chuť žít, energie a pošťuchování zcela určitě znovu ovládnou prostor a vytlačí stín celé tragédie. Ta tady ale přesto „nějak bude“; a s ní i poznání, aspoň u některých z nás, jak hluboko ke svým základům jsme museli sestoupit, abychom znovu mohli sdílet zkušenost ztráty.
Kde bývaly plačky, vartování nebo odprošování mrtvého, průvody s rakví, honosná rekviem nebo veřejně vystavená parte, zbývá dnes stisknutí ruky nebo plamen svíčky, chvilka ticha, krátké objetí. Bude nám to ale napříště stačit?
Autorka je redaktora Katolického týdeníku
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
