Podívejme se na reprezentativní vzorek z množiny prototypů amerických druhoválečných stíhaček, které se nedostaly do stavu realizace sériové výroby. Následující fotogalerie je zaměřena na stroje vyvíjené pro americké armádní letectvo, proto palubní letouny pro námořní letectvo uvidíme jindy. I tak je vzhledem k relativně velkému počtu typů představovaná množina omezena, v každém případě všechny vybrané prototypy jsou vesměs něčím zajímavé.
Autor: public domain
Firma Grumman byla stěžejním dodavatelem palubních letounů pro americké námořnictvo. Když přišla s prototypem výkonné dvoumotorové palubní stíhačky XF5F Skyrocket, vznikl nápad na realizaci podobného, z této konstrukce přímo odvozeného typu pro armádní letectvo (tehdy USAAC / U.S. Army Air Corps, od 20. června 1941 USAAF / U.S. Army Air Force). Pro armádní letectvo tak vznikl podobný prototyp označený XP-50, který vidíme na fotografii (armáda a námořnictvo měly zcela odlišný způsob tvorby typového označení letadel, byť například písmeno „X“ pro prototypy se používalo u obou).
Autor: public domain
Rozdíly mezi „pozemním“ a námořním prototypem byly především v délce trupu, kdy XP-50 měl na první pohled delší příď (u XF5F se sice později také prodloužila, ale ani tak nevyčnívala před motory s vrtulemi). Delší příď u XP-50 byla nejen kvůli uvažované instalaci výzbroje, ale především kvůli použití příďového podvozku (palubní XF5F měl podvozek tradiční, tzv. ostruhový).
Autor: public domain
Prototyp jednomístné stíhačky Grumman XP-50 byl poháněn dvojicí hvězdicových devítiválců Wright R-1820 o výkonu jednoho motoru 1 200 koní. Maximální rychlost letounu se udává 680 km/h. Sériové stroje měly být vyzbrojeny dvěma 20mm kanony a dvěma 12,7mm kulomety. Počítalo se i s možností nést dvě lehké 100librové pumy.
Autor: public domain
Podle některých zdrojů se první vzlet Grumman XP-50 odehrál 18. února 1941. Jinde se uvádí, že se tak stalo až 14. května, kdy zároveň havaroval kvůli závadě na pohonném ústrojí. Hvárie jediného prototypu XP-50 přinesla i konec prací na tomto projektu, neboť armádní letectvo dospělo k rozhodnutí, že do něj již dále investovat nebude.
Autor: public domain
Dále se podíváme na tři typy netradičně řešených stíhaček, které byly odpovědí na zadávací specifikaci amerického armádního letectva z listopadu 1939. Letouny měl pohánět nový výkonný motor Pratt & Whitney X-1800, který měl dávat výkon až 2 200 koní. Primárně se u něj počítalo s tlačným uspořádáním. Stavba prototypů byla objednána u třech soutěžících firem. Tak vznikly tři zcela netradiční a zároveň zcela odlišné typy: gondolovitý Vultee XP-54 Swoose Goose (viz foto), kachní Curtiss-Wright XP-55 Ascender a bezocasý Northrop XP-56 Black Bullet. A protože očekávaný motor nedozrál a byl vyroben pouze v jediném nepoužitelném exempláři, dostaly uvedené prototypy stíhaček motory jiných typů, přičemž tlačná konfigurace pohonu byla u všech předmětných letounů samozřejmě zachována.
Autor: public domain
Vultee XP-54 Swoose Goose
Autor: public domain
Vultee XP-54 Swoose Goose se vyznačoval trupovou gondolou s pilotní kabinou a motorem, z křídla lomeného do W (jak z pohledu čelního, tak v půdorysu) vycházela dvojice trupových nosníků nesoucích ocasní plochy s dvojitou svislou.
Autor: public domain
Byly postaveny dva prototypy Vultee XP-54 Swoose Goose, první vzlétl 15. ledna 1943, druhý až 24. května 1944. K pohonu sloužil kapalinou chlazený čtyřiadvacetiválec Lycoming XH-2470 s válci do H, s předpokládaným výkonem až 2 300 koní. Ale ani tento nový motor nepatřil mezi produkty povedené, spíše naopak a dva prototypy XP-54 se staly jeho jedinou aplikací. Motory, nedosahující očekávaného výkonu a trpící provozní nespolehlivostí, a potažmo nedostatečné letové výkony prototypů byly příčinou ukončení dalšího vývoje. Druhý z prototypů později výrobce vybavil i kompresorem k přeplňování motoru, ovšem nijak si tím nepomohl.
Autor: public domain
V případě XP-54 byla také zajímavě řešena výzbroj. Tu tvořila dvojice 37mm kanonů a dvojice 12,7mm kulometů v přídi trupové gondoly. Celá sestava hlavňové výzbroje se mohla vertikálně vychylovat v rozsahu -6°až + 3°. Dále si zaslouží zmínku přetlaková pilotní kabina, ze které sedadlo sjíždělo po vodících kolejnicích dolů, kde se na něj pilot bez námahy posadil a vyvezl se vzhůru.
Autor: public domain
Curtiss-Wright XP-55 Ascender
Autor: NASM / Rudy Arnold Collection
Curtiss-Wright XP-55 Ascender byl letounem kachní koncepce, který se vyznačuje vodorovnými řídícími plochami situovanými před křídlem, v případě X-55 pak na samé přídi.
Autor: public domain
XP-55 Ascender byl poháněn řadovým dvanáctiválcem Allison V-1710 o výkonu 1 275 koní, což byla ověřená klasika vyráběná ve velkých počtech v několika verzích a pohánějící například stíhačky P-38 Lightning.
Autor: public domain
Celkem byly postaveny tři prototypy XP-55, první vzlétl 9. července 1943. Letovými výkony tyto stroje ovšem nijak nevynikaly, v porovnání s klasicky řešenými současníky spíše naopak. Nemělo tedy smysl takovou exotiku tlačit do sériové výroby a její vývoj byl ukončen. Dva z prototypů havarovaly, přičemž jednu z těchto havárií pilot stroje nepřežil (stalo se to už dávno po ukončení programu XP-55, během letecké přehlídky v květnu 1945 na Wright Field).
Autor: public domain
V případě Ascenderu se nejprve počítalo s výzbrojí dvou 20mm kanonů a dvou 12,7mm kulometů, aby se nakonec ujednotila na čtveřici předmětných kulometů.
Autor: Michael Barera, CC BY-SA 4.0
Northrop XP-56 Black Bullet
Autor: public domain
Northrop XP-56 Black Bullet byl tzv. bozocasý letoun s absencí VOP (vodorovné ocasní plochy). Byly postaveny dva prototypy, které se na první pohled lišily svislou ocasní plochou. První (viz foto) ji měl v části nad trupem převelice decentní, u druhého prototypu byla markantně zvětšena.
Autor: public domain
Také pro XP-56 byl zvolen osvědčený motor, a to dvouhvězdicový osmnáctiválec Pratt & Whitney R-2800 Double Wasp o výkonu 2 000 koní. Ten se vyráběl v obrovských počtech a v řadě verzích, mimo jiné poháněl stíhačky P-47 Thunderbolt, F6F Hellcat, Vought, F4U Corsair a dlouhou řadu dalších typů letadel různých kategorií. Pohon u XP-56 byl však řešen zcela specificky, byl jednak v tlačné konfiguraci a navíc dostal speciální reduktor kvůli použití dvou protiběžných vrtulí.
Autor: public domain
XP-56 nebyl kupodivu vyroben ze slitin hliníku, ale ze slitin hořčíku. To měli tenkrát někteří v Americe takové zbytečné obavy, když se rozjela hromadná produkce letadel, že by se třeba mohlo toho hliníku za chvíli nedostávat. Ale jak víme, na žádný takový materiálně divoký scénář naštěstí nedošlo. A s tím hořčíkem to bylo zajímavé ještě z jednoho pohledu, jeho svařování totiž nebylo jen tak jednoduchou záležitostí, navíc s tím chyběly i zkušenosti. Potřebnou technologii vyvinul tým, jehož platným členem byl i česko-americký konstruktér a vynálezce Vladimír Pavlečka, který se narodil v roce 1901 v obci Charvatce nedaleko Mladé Boleslavi.
Autor: public domain
Byly postaveny dva prototypy XP-56, první vzlétl 30 září 1943 a druhý 22. března 1944. Výkony však nikoho neuchvátily, letové vlastnosti piloty nenadchly, jako zbytečný typ byl tedy opuštěn. Ostatně proč si pořizovat nové neperspektivní typy „vrtuláků“, když na dveře začínaly klepat proudové motory.
Autor: public domain
McDonnell XP-67
Autor: public domain
Prototyp dvoumotorové jednomístné stíhačky XP-67 s dlouhým doletem, který měl letovou premiéru 6. ledna 1944, představoval první vyrobené letadlo firmy McDonnell. Firma byla založena v roce 1939 a v roce 1967 došlo ke sloučení s Douglasem, čímž vznikla firma McDonnell Douglas. A hlavně musíme vzpomenout její nejznámější produkt, v padesátých letech vyvinutý F-4 Phantom II, který se stal velkou legendou. Dnes je však objektem našeho zájmu prototyp XP-67, stroj do velké míry řešení nekonvenčního.
Autor: public domain
Tvary XP-67 byly z pohledu generování vztlaku řešeny ve stylu „ani palec čtverečný nazmar“. Zkrátka i nízký trup s táhlými přechody do křídla se snažil ctít tvar nosného profilu, podobně tak i motorové gondoly. Jedinečný vzhled letadla byl pak příčinou vzniku jeho neformální přezdívky „Bat“ (netopýr), případně „Moonbat“.
Autor: public domain
Slabinou XP-67 se staly slabé motory, těžce vyvíjené kapalinou chlazené čtyřiadvacetiválce (s válci do H) Continental XI-1430 Hyper Engine, přeplňované turbokompresory General Electric D-23. Jenže motory zklamaly a jejich vývoj a výroba byly zastaveny po dohotovení 23 kusů. Všichni se těšili na očekávaný maximální výkon 1 350 koní, ale motor nabídl jen asi 1 060 koní. Ještě horší bylo, že se motory přehřívaly a občas zahořely. Když 6. září 1944 po jednom takovém zahoření a následném nouzovém přistání zahořel z větší části i samotný letoun, byl celý projekt z rozhodnutí objednatele zrušen.
Autor: public domain
Pro sériové letouny (měly by typové označení P-67) se počítalo s přetlakovou kabinou. Plánovaná výzbroj pro sérii se skládala z šestice 37mm kanonů. Vzletová hmotnost 10 tun, maximální vzletová hmotnost 11,55 tuny. Maximální rychlost letounu 650 km/h, ačkoli původně, než motor ukázal své skutečné limity, konstruktéři slibovali až 760 km/h. Dolet měl být kolem 3 800 km.
Autor: public domain
Bell XP-77
Autor: public domain
Prototyp lehké stíhačky Bell XP-77 se zde jeví poněkud nepatřičně, protože je až moc „neamerický“. Armádní letectvo přišlo koncem roku 1941 s požadavkem na vývoj stíhacího letounu jednoduché konstrukce a hlavně z nestrategicky důležitých materiálů, navíc lehkého, který „moc nežere“ atd. Odpovědí byl právě Bell XP-77, jenže nikdo tomu moc úsilí nevěnoval a práce na projektu se pomalu vleky. Nic nenasvědčovalo tomu, že nějaký takový „nuzák“ bude vůbec potřeba, továrny chrlily kvanta letadel (a všech zbraní) z klasických materiálů, aniž by hrozilo, že by přišel jejich nedostatek. Vznikly dva prototypy, první let se konal až 1. dubna 1944. Na konci roku 1944 byl projekt jako zcela neužitečný zrušen (co taky s tím, když to v porovnání například s Mustangem sotva letí a skoro nic to neunese).
Autor: public domain
V konstrukci lehké stíhačky Bell XP-77 se ve velké míře uplatnily dřevo v klasické formě a překližka. Vzletová hmotnost byla 1 670 kg a maximální vzletová hmotnost 1 830 kg. Vzduchem chlazený vidlicový invertní dvanáctiválec Ranger V770 dával výkon 520 koní. Maximální rychlost byla 530 km/h, dolet 490 km, s přídavnou nádrží 880 km. Uvažovalo se o palubní výzbroji ve formě čtyř 12,7mm kulometů nebo jednoho 20mm kanonu a dvou 12,7mm kulometů. Pod trupem mohla být nesena jedna 300lb puma (cca 135 kg) nebo hlubinná puma proti ponorkám.
Autor: public domain
Lehká a těžká váha, konkrétně prototyp lehké stíhačky Bell XP-77 a těžký bombardér Boeing B-29 Superfortress
Autor: public domain
Prototyp lehké stíhačky Bell XP-77 ve společnosti středních bombardérů Mitchell (vlevo) a Havoc (vpravo), vzadu vykukuje těžký bombardér Flying Fortress.
Autor: public domain
Consolidated Vultee XP-81
Autor: public domain
Consolidated Vultee XP-81 je známý také jako Convair XP-81, kde značka Convair vychází z celého jména firmy Consolidated Vultee Aircraft Corporation. Firma vznikla v roce 1943 sloučením Consolidated Aircraft (která předtím přivedla na svět například legendární bombardér B-24 Liberator) a Vultee Aircraft. Prototyp XP-81 byl vyvíjen jako dálkový doprovodný stíhací letoun pro pacifické bojiště, kde měl doprovázet těžké bombardéry B-29 nad Japonsko.
Autor: public domain
Jednomístný dvoumotorový XP-81 se vyznačoval kombinovaným pohonem tvořeným motorem turbovrtulovým v přídi a motorem proudovým v zadní partii trupu. Turbovrtulový motor byl typu General Electric T31 a proudový motor typu General Electric I-40 / Allison J33. Turbovrtulový motor, vhodný pro hospodárný let, běžel během letu stále a proudový motor se zapínal především při vzletu a stoupání a přišel by ke slovu i přisamotném boji. Ze dvou objednaných prototypů XP-81 stihl během války vzlétnout pouze jeden, stalo se tak 11. února 1945. Protože v té době ještě nebyl k dispozici vyvíjený turbovrtulový motor, dostal místo něho na nějaký čas pístový motor Merlin britské konstrukce (vyrobený v USA). Druhý prototyp XP-81, který vzlétl až po válce, měl turbovrtulový GE T31 nainstalován od samého začátku.
Autor: public domain
Již během zkoušek prvního prototypu XP-81 bylo objednáno 13 předsériových strojů YP-81, ale jak se Američané přibližovali k Japonsku, došlo ještě před koncem války ke stornování objednávky. Zkoušky obou prototypů pokračovaly až do roku 1947.
Autor: public domain
Maximální rychlost XP-81 se udává 790 km/h, dostup 14 300 metrů a dolet 4 000 kilometrů. Plánovanou výzbroj pro sériové stroje měla tvořit šestice 20mm kanonů nebo stejné množství 12,7mm kulometů. Počítalo se závěsníky pro přídavné nádrže, na ně by bylo možné samozřejmě alternativně zavěsit i pumovou výzbroj.
Autor: public domain
Bell XP-83
Autor: public domain
Proudový Bell XP-83 byl vyvíjen jako dvoumotorový doprovodný stíhač s dlouhým doletem, aby poskytoval ochranu svazům těžkých bombardérů. Celkem vznikly dva prototypy, první prototyp se vznesl 25. února 1945, druhý prototyp až po válce 19. října 1945. (Letoun na fotografii má vyklopené stupačky „na cestě“ do pilotní kabiny.)
Autor: public domain
Bell XP-83 byl však těžkopádný a pro stíhací roli tak nevhodný. Jeho slabinou vzhledem k vlastní hmotnosti, kdy normální vzletová hmotnost činila téměř 11 tun a maximální vzletová hmotnost 12,5 tuny, byly především motory neposkytující mu dostatečný tah. Navíc přišel konec války, takže jeho případná potřeba nebyla akutní, a vedle toho se v konstrukčních kancelářích začaly rodit proudové stíhačky o poznání povedenější. A to byl konec vývoje velké doprovodné stíhačky XP-83.
Autor: public domain
Bell XP-83 měl proudové motory General Eletric J33-GE-5 přimknuty k trupu pod křídlem, tah jednoho motoru dosahoval 17,8 kN. Maximální rychlost byla 840 km/h.
Autor: public domain
Při návrhu XP-83 se divoce „laborovalo“ s hlavňovou výzbrojí, mimo jiné se uvažovalo se čtveřicí kanonů ráže 20 mm, případně 37 mm, nebo s dvaceti 12,7mm kulomety. V reálu potom první prototyp dostal šest 12,7mm kulometů, tedy výzbroj poplatnou době a zemi vzniku, ale u prototypu druhého byla tato „nudná skutečnost“ přebita šesti kanony T17 ráže 15,24 mm, tj. 0,6 palce (americká kopie německého 15mm kanonu MG 151/15).
Autor: public domain