Článek
Pokud jsme to mysleli s citem upřímně, můžeme si, aspoň doufám, dovolit, zpívat „Vráť láske čas, keď málo vie“! V tu chvíli nemusí jít o to, jestli jsme nebo nejsme Marika Gombitová, možná jde hlavně o naši upřímnost. Vím - pokud se někdo narodil zpěvákem, pak tu píseň může zazpívat zcela bez problémů a klidně i s myšlenkami na to, co bude večer v televizi! Praxe tak ale, jak víme, občas trochu nevypadá. Navíc -my, příliš pěvecky nevybavení, zase víme, že i kdybychom zpívali něco tak v pravdivosti neotřesitelného, jako je tvrzení, že v poledne stojí slunce nejvýš, nemusí to vyjít! Nemusí - u naší špatně dostižné písně hlavně u melodie s opakováním slov „nech aj jeseň májom je“ a opakování slov „zajtrajšok jej vráť“!
Je to zvláštní, jak záleží na uchu lahodícím tónu u slov májom a jej vráť, že? Všichni na něj čekáme, stejně, jako jsme kdysi s očekáváním sledovali vysoké mnohočetné otočky jedné mladičké krasobruslařky!
Tak já ti to, tedy, miláčku, zazpívám, že mám čisté svědomí! Vráť máj, láske zajtrajšok, nepočítaj týždne strát!
Nevyšlo to! Orchestr končí? To snad ne! Já jsem ještě neskončila! Nekecám, nekecám, nekecám… „Nezkouším ti lhát, nezkouším ti lhát, nezkouším… “ Zvláštní, ale při psaní těchto slov se mi v hlavě vynořil imaginární Karel. Gott, jak jinak! Není to ale asi zcela tak, jak si myslíte - Karel se tváří velmi pracovně! Samozřejmě, nelíbí se mu můj text! „Stále tě mám rád, stále tě mám rád, stále tě mám rád…“ „Pardon, Karle, já jsem žena!“
„Jsi mou láskou dál, jsi mou láskou dál, jsi mou láskou dál…, jí dáaál!“ „Dobrý, Karle?“
„Jak, dobrý? Myslíš kvalitu textu nebo jestli jsi to už dala konečně správně?“
