Příslib Megumi: Zachránit milovanou unesenou dceru, dokud ještě žiju. A čas se rychle krátí
V pražském kině Lucerna se slavnostně promítal Příslib Megumi: zfilmovaný příběh třináctileté japonské studentky, kterou Kimovi špioni unesli do KLDR. Nezměrná rodinná bolest v něm zrcadlí nejen tragédii světa za studené války, ale také naší dnešní reality. Deník N se setkal se spolužákem Megumi, který se svou kamarádku snaží zachránit už desítky let. Megumin tatínek zemřel, aniž by se mu splnilo největší přání: Vítej zpátky, Megumi! Splní se aspoň mamince? Její kdysi třináctileté dceři, která se stala symbolem brutální severokorejské kampaně, bude letos 60 let. Pchjongjang tvrdí, že Megumi už dávno nežije. Věříte mu?
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Japonské přístavní město Niigata, sedmdesátá léta. Pláž je prázdná, jako by tu byla jenom pro ně: matku Sakii, otce Šigerua a jejich tři děti, dceru Megumi a syny-dvojčata, Takuju a Tecuju. Nejstarší Megumi běží po písku a směje se; na chviličku se zastaví vedle dvojčat, aby společně zapózovali rodičům pro fotku do rodinného alba, a pak utíká dál. Sakie a Šigeru Jokotovi své děti pyšně, láskyplně sledují; slunce svítí a vlny Japonského moře jsou za toho jasného dne mírné.
Daleko za nimi, až kdesi za obzorem, leží Severní Korea. Jokotovi na ni nemyslí, proč by měli? Je krásně, jsou tady spolu a moře laskavě šumí.
Nepotrvá dlouho a vynoří se z něj někdo, kdo jejich rodinu rozbije už napořád.
A až bude unesená Megumi naříkat v těsném podpalubí severokorejské lodi a volat o pomoc, bušit do kovového poklopu a škrábat do stěn, až si uláme nehty do krve, moře už nebude laskavé, ale divoké. Rozbouřené vlny si s lodí budou pohazovat přes čtyřicet hodin. A když se Megumi konečně znovu nadechne čerstvého vzduchu, bude to v přístavu Čchongdžin. Místě, kde slova jako domov nebo rodina pozbývají na významu.
5. října 1977 Megumi Jokota oslavila své třinácté narozeniny. Jen měsíc nato, 15. listopadu 1977, ji severokorejští agenti zavlekli za mříže vězení jménem Korejská lidově demokratická republika.
Mateřské mléko
Její věznitelé Megumi slibovali, že až se naučí korejsky, smí se vrátit domů za matkou. Upnula se k té naději. Co jiného jí zbývalo?
Po pěti letech už plynnou korejštinou přísahala věrnost „věčnému vůdci“ Kim Ilsongovi a „drahému generálovi“ Kim Čongilovi. Samozřejmě že to nestačilo. Severokorejský režim neunesl desítky Japonců (a další stovky lidí, převážně Jihokorejců, ale také Číňanů, Italů, Libanonců, Rumunů a dalších) proto, aby je naučil recitovat kimovskou propagandu a pak je nechal, aby si šli po svém. Naopak: to unesení měli učit Severokorejce. Volky nevolky.
Jeden příklad za všechny: dvacátnice Jaeko Taguči zmizela v červnu 1978. Zatímco doma v Tokiu po ní zůstaly dvě malé děti a horečně pátrající bratr, mladou ženu věznili v KLDR a nutili k výcviku severokorejských špionů, kteří pak z různých důvodů předstírali, že jsou Japonci. Jaeko je učila nejen jazyk, ale také orientaci v „dekadentní kapitalistické“ kultuře. A když byla sama, plakala steskem po dětech a do umyvadla odstříkávala mateřské mléko, které se jí planě hromadilo v ňadrech.
Jaečinou nejznámější žačkou byla mladičká naivní
