Valérie a týden divů

Nezvalovo dílo jako kombinace činohry s hudbou, pohybem a projekcemi. Ve zjednodušeném ději se lze bez větších obtíží zorientovat i při neznalosti románu. Tvůrci však jdou divákům naproti až příliš, soustředění na efekt a nežádoucí zjednoznačnění oslabují hloubku předlohy. (Např. v inscenaci „Poe“ je těžší se zorientovat, ale snaha o mnohovrstevnatost je cestou záslužnější.) Režisér hercům dostatečně neodkryl další rozměry, jejich projev často setrval v „prvním plánu“, k čemuž sváděly i nevhodné kostýmy a masky. Sporná funkčnost písní. O poznání zdařilejší jsou scéna a choreografie. Sympatický záměr příliš nevyšel.

75% - Působivá koláž obrazů, hudby, zpěvu, tance, divadelního herectví i filmů pro mě na jevišti ideálně zhmotnila poetický a surrealistický svět, jak jej vytvořil Nezval. Děj samotný se v té změti dojmů, scén a obrazů místy lehce ztrácí, ale tím dokonaleji dává vyniknout snové realitě.
Oceňuji výpravu i hudbu. Silné herecké, taneční i pěvecké výkony v individuálních rolích pak inscenaci ještě pozvedají.

75 %. V silně emotivní, audiovizuálně kompletně nadmíru působivé inscenaci se úspěšně daří propojit svébytnou poetickou optiku Nezvalova "černého románu" s tvůrčími principy Laterny magiky a činohry ND. Snová, surreálná obraznost iniciačně-rituálního dívčího kroku směrem k dospělosti zde ve shodě s předlohou podněcuje divákovu fantazii, okouzluje i děsí zároveň. Herecké, pohybové i taneční akce jsou symbioticky plynulé, promyšlená je práce s přestavbou a obměnami scény. Zaujme též étericky křehká krása zpěvu Anety Kalertové, která nechá vyniknout kontrastu neposkvrněné čistoty a naivity s úzkostnými představami o všelikých zkaženostech světa.