Každý chce být hrdinou

navždy zapsané v historii lidstva i u dnešní generace mladých lidí. 

Abraham Lincoln, Nicholas Winton, Martin Luther King, Jan Palach a mnoho dalších odvážných hrdinů vzbuzuji v nás pocit, že boj proti politickému režimu je stále nezbytně nutný, i přestože dnes doma žijeme v době blahobytu a míru, a tak se ulicemi hlavního města čas od času prožene stádo demonstrantů, aby chvíli před parlamentem, než se rozejdou zpátky do svých hospod a domovů, pořvávali hesla za lepší práva, více peněz nebo nižší poplatky a ti odvážnější rovnou chtějí svrhnout celou vládu, jelikož když se to podařilo Havlovi a jeho partě v osmdesátém devátém, tak proč ne nám, že? A přitom všem povyku je nám jedno, že dnešní policista ve službě aby se bál, že před soudem může být obžalován za nedodržení lidských práv, protože jej někdo křivě nařkne, že při výkonu své práce překročil pravomoc, když se jen pokoušel udržet neukázněné demonstranty v předem stanovených mantinelech. 

Už mám dost těch dnešních “hrdinů”, kteří vymýšlejí nesmysly, jen aby na sebe upozornili, když vím, že na mnoho končinách světa lidská práva stále jsou doopravdy utlačována. Nikomu z nás by se nelíbilo jít do vězeni na pětadvacet let za zabiti nenarozeného dítěte, i když ve skutečnosti šlo o samovolný potrat. Přece víme, že není potrat jako potrat, ale i přesto v mnoha zemích Jižní Ameriky politické strany, skládající se převážně z mužského kolektivu, nerozlišuji příčiny potratu, a proto všechny ženy po hrůzostrašném zážitku čeká ještě hrůzostrašnější budoucnost v ženské věznici, kde jsou nucený přetrpět bolestivou šikanu od spolu osazených bez jediného nároku na zastání svých práv u vězeňské služby, která moc dobře ví o páchaném nepráví na těchto ženách za zdmi věznice. 

Tohle nepráví je nám známo, ale děje se to v Jižní Americe, dost daleko od domova, tudíž nač my bychom si špinili ruce. 

Stejně tak se nám nechce špinit ruce za práva žen v Indii, kde v mnoha společenství jsou dívky vnímány hůř než dobytek, kdy se rodina dohaduje komu ji prodat jako rodičku děti, aby za ni obdrželi co největší balík peněz. A tak se stává, že dívka, která sotva dovršila čtrnácti let je nezákonně provdaná, bůhvíkomu, na druhém konci země a nucená podstoupit strastiplnou cestu s neznámým mužem, který se reprezentuje jako převaděč, aby nakonec u cizí rodiny počala děti dvou nebo i více bratrů v průběhu několika krátce po sobě jdoucích let. No co, taková nevěsta stojí hodně peněz, tak proč by se bratři o ni nepodělili. Raději ani nechci pomyslet, co se s tou nebohou ženou děje poté, co děti přestane rodit, jestli se toho vůbec dožije. 

Jedna se pro nás o naprosto cizí svět. Svět, který nezapadá do škatulky demokracie, a proto před ním zavíráme oči a slepě si nalháváme, že tak, jak si žijeme u nás doma, se má každý jeden jediný občan na světě.  

A když náhodou zjistíme, že tomu tak není, tak nebohého ubožáka politujeme, ale dál si životem prošlapujeme svoji pohodlnou cestu. Stejně, jako tomu bylo před pár lety v Polsku, kdy muž ze dne na den přišel ne jenom o očekávané dítě, ale i o milující manželku krátce potom, co polská vláda schválila zákaz potratů a přísné sankce pro každého, kdo nový zákon nedodrží. A tak z obavy nejen před ztrátou lékařské licence, ale především před pobytem ve vězení, když se prvorodička dostala do vážných zdravotních potíží, nenašel se žádný hrdina v bílém plášti, který by na základě dlouholeté praxe v medicínském oboru nahlas řekl, “Dítě se nám zachránit nepovede, ale ženu ano, pokud včas provedeme umělé přerušení těhotenství.” Nastaly dlouhé a beznadějné chvíle pro muže, který definitivně ztratil milované dítě a sledoval, jak mu v náruči pozvolna v bolestech umírá i milovaná žena s mrtvým dítětem v břiše. To vše se odehrálo v Polsku, v zemi věřících, a proto se musím ptát, kde se ten Bůh opět zatoulal, že neviděl, jak moc jej muž ve špitále zoufalé prosí, aby svoji láskou k bližnímu oslepil pár moudrých hlav, které složili Hippokratovu přísahu, a na základě které by sebrali aspoň špetku odvahy a bez váhání hrdinsky se vrhli na záchranu života ženy, která by svému milujícímu manželovi po svém uzdraveni mohla dát spoustu jiných milujících děti.    

Namísto, abychom jsem se postavili za skutečnou věc, předstíráme že nic z toho se nás netýká, topíme se v sebelítosti a trpělivě vyčkávame na zrození skutečného hrdiny, který se rozhodne vzít pevně do ruky osud celého národa potažmo lidstva. Mezitím dál budeme chodit na demonstrace a křičet hesla, “Chceme víc peněz za méně práce,” a u piva s kamarády zvesela vykřikovat, jak se postavíme, vyjdeme z davu a budeme vyhrožovat svržením vlády tak dlouho, dokud nám nějaký politik neslíbí levnější pivo o dvě koruny. 

Tak taková je dnešní společnost, plná pseudo hrdinů…   

Už jenom čekám, kdy se u soudu bude projednávána otázka, zda by přece jen odsouzeným mělo by být umožněno právo svobodného pohybu, jelikož se našel “hrdina”, který se vší vervou touží zapsat do dějin lidstva, a proto se rozhodl využít skulinky, kde zákon sám sobě škodí, protože na jeho základě omezování svobodného pohybu je trestním činem, tudíž je to nezákonné.  

Není hrdina jako hrdina, že pane Hitlere. Možná by nebylo naškodu, kdybyste se vydal na návštěvu k panu Putinovi, aby jste mu povyprávěl, jak je vám nepříjemné, že celé dnešní lidstvo tak hanebně hovoří o vašem “hrdinském” činu.   

Každý chce být hrdinou, ale otázka zní, zda se umíme postavit za správnou věc, abychom posléze po celá staletí byli opěvování stejnou slávkou jako naše svatá hrdinka Anežka Česká. Vzdát se rodinného bohatství a pohodlného života na zámku za účelem pomoci chudým a nemocným vyžaduje skutečnou kuráž, kterou bohužel dnešní sobecký svět postrádá.