Po dobu zmíněnou v titulku odpočívaly naše reálné mzdy. Celkem mzdy za poslední dva roky ztratily více než 11 procent kupní síly. Hodnota mezd v relaci k cenám zboží v obchodech byla na konci loňského roku nižší než v roce 2018.
Jistě, v té době se již česká ekonomika přehřívala a my i naše mzdy jsme si žili tak trochu nad poměry. Návrat o šest let zpět je ovšem citelný zásah. Je skoro až s podivem, že se výrazněji nezvýšil podíl problémových úvěrů nebo osobních bankrotů. Naštěstí jsme jako domácnosti i firmy poměrně konzervativní a ani v dobách nízkých úrokových sazeb se zadluženost v ekonomice téměř nezvyšovala.
Kde hledat viníky?
V podstatě jsou tři. Prvním je vnější geopolitická a ekonomická situace. Pandemií počínaje a válkou, s níž přišla energetická krize, konče.
Druhým viníkem je měnová politika. Inflace mohla být o něco nižší a kratší, kdyby byla ČNB důraznější před rokem a půl. Díky ráznému zásahu bankovní rady pod vedením předchozího guvernéra od června 2021 do června 2022 se podařilo zamezit ještě horšímu scénáři.
Straší se eurem, ale ani koruna nesplnila, co její zastánci slibovali
Třetím důvodem poklesu reálných mezd a životní úrovně je „nerůst“ české ekonomiky. Odhlédneme-li od vnějších a krátkodobých cyklických výkyvů, je evidentní, že Česko má problém. Z atleticky svižného běžce v polovině první dekády se o dvě desetiletí později stalo z české ekonomiky tlusté líné dítě s mobilem v ruce. Dopravní infrastruktura nedostačuje k potřebnému „prokrvení“ těla ekonomiky. Svaly obrostly tukovou tkání byrokracie. Atraktivitě našeho tlouštíka nepřidá ani nastavení daňového systému a absence dobře nastaveného systému investičních pobídek.
Prázdniny skončily, mzdy by měly letos opět reálně růst. Asi to nebude žádný velký zázrak. Bude ještě asi tři až čtyři roky trvat, než se reálná hodnota mezd dostane tam, kde již byla v roce 2021. To nejsou valné vyhlídky. A lepší nebudou, dokud se v české ekonomice něco nezmění. Něco opravdu zásadního.
