Měl Markovič z vrahů strach? Měl, ale najevo to dát nemohl, prozrazují tvůrci

Petr Lněnička ztvárnil v minisérii legendárního kriminalistu Jiřího Markoviče. Ten se díky svým specifickým metodám zapsal do historie oboru. I k nejbrutálnějším vrahům dokázal přistupovat lidsky a s empatií. U policie sloužil 36 let, třináct let šéfoval pražské mordpartě a ta měla pod jeho vedením šest let po sobě stoprocentní objasněnost vražd. Minisérie, která se odehrává za socialismu, sleduje Markovičův vztah se sériovým vrahem Ladislavem Hojerem, jehož ztvárnil Petr Uhlík.

12 fotografií

Jak tedy přesně vypadalo natáčení emočně náročných scén mezi kriminalistou a vrahem? „Nějak se v nás vše zatáhlo, uskromnilo a zosobnilo. Emoce, které jsme chtěli přenést na diváka, byly najednou opravdové. Něco mezi námi probíhalo. Prožitek pohledu z očí do očí byl silný. Ty postavy tam opravdu byly,“ popisuje Petr Lněnička.

RECENZE: Markovič versus Hojer dokazují, že se dají točit i lepší krimi

Lněnička se s Jiřím Markovičem, který zemřel v říjnu 2022, nestihl setkat, na rozdíl od scenáristy Jaroslava Hrušky. Inspiraci však mohl čerpat z dobových záběrů nebo vyprávění blízkých. Svěřil se Hruškovi, že by měl někdy při vyšetřování strach?

„Zrovna on se strach přiznat nebál. Dokonce je v seriálu jedna scéna, kdy vím, že strach měl. Tehdy ale nepřicházelo v úvahu dát to nějak najevo. Když jste vyslýchali obviněného, nemohli jste si ho nechat přivést v želízkách. Narušilo by to respekt, který k vám má mít,“ vysvětluje Hruška.

Markovič měl sám sebe vyřešeného

A jak si vlastně scenárista vysvětluje, že byl kriminalista schopný takové empatie vůči chladnokrevným zločincům? „On měl sám sebe tak moc vyřešeného a byl si sám v sobě jistý, že pak díky tomu měl prostor vnímat více ostatní lidi a vžívat se do jejich pocitů,“ odpovídá Hruška. „I tohle jsem se snažil do scénáře a celé minisérie dát. Jak se policisté se svou profesí vyrovnávali. Jak museli vybalancovat, že v práci vidí věci, ze kterých tuhne krev v žilách, ale pak přijdou domů, kde mají rodiny, děti a ženy, které milují,“ dodává.

Na blízké okolí Jiřího Markoviče při své práci myslel i Lněnička. „Vzpomínám si, že pro mě byla velmi důležitá odezva jeho rodiny, cítil jsem vůči nim velkou zodpovědnost,“ vypráví. „Další skupina lidí, na které mi taktéž velice záleželo, byli policisté. Současní i tehdejší,“ doplňuje herec, který v rozhovoru vůbec poprvé prozradil, že mu velkou inspirací pro ztvárnění Markoviče byl jeho blízký policejní kolega Ivan Smékal.

Tým vyšetřovatelů ze série Metoda Markovič: Hojer

A jak Markovič zpětně hodnotil způsoby, jakými zasahoval režim do vyšetřování? Štvalo ho to? Odpovídá Hruška: „Jestli ho to štvalo, nevím. On byl ale s věcmi hodně smířený a myslím si, že to prostě byl typ člověka, který věděl, že má nějak vykolíkované hřiště, tak musí v jeho mezích odehrát hru co nejlépe. Třeba konkrétně do případu Hojer ale politické zásahy nebyly tak silné. Napříč společností byl velký zájem takového člověka dopadnout. Nebyl ani z žádné rodiny, kterou by režim protežoval, takže důvod, proč ukončili vyšetřování v nějaké chvíli, byl čistě profesionální. Myslím, že by to policisté řešili stejně dneska a podle mě to tak budou řešit i za dvacet let.“

V Rozstřelu se dále dozvíte, jak se proměnil pohled obou filmařů na práci policie za minulého režimu, zdali se někdy setkali tváří v tvář s vrahem nebo co si myslí o trestu smrti. Petr Lněnička také prozradil, kolik musel během natáčení vykouřit cigaret, vypít kávy (Jiří Markovič dokázal vypít až patnáct šálků během jednoho výslechu) a proč jsou pro něj při hraní důležité boty.