Lišky ve výběhu slepic

V Norsku známé heslo zní Uten bonden dor Norge, čili „Bez hospodáře Norsko zhyne.“ Jenže je spotřebitel ochotný dále platit, ať to stojí, co to stojí? Vždyť kdo může, tak si pro levnější potraviny a větší výběr jezdí do sousedního zemí, hlavně do Švédska.

Norští spotřebitelé se od zbytku Evropanů liší tím, že jsou na tom nejhůře, co se týče nakupování regionálních a bio potravin. Více než polovina Norů potraviny v bio kvalitě nikdy nekupuje. Uvádí to na základě průzkumu návyků web www.oslomet.no. Málo jim prý jde o udržitelnost a sortiment a další aspekty kvality potravin jim jdou na rozdíl od spotřebitelů jiných zemí Evropy stranou. Proto si prý navzdory tomu, že na to mají peníze, dostatečně necení toho, že maso ze zvířat, jež se pásla v horách, chutná lépe, než maso zvířat krmených krmnými koncentráty, či, dejme tomu, výjimečnou chuť norských jahod. Avšak ve výrocích Norů pravidelně rezonuje to, že si váží skutečnosti, že Norsko je tou zemí, jež podle Evropské lékové agentury a např. severu www.abcnyheter.no užívá nejméně antibiotik a podle Mattilsynetu, Norské potravinářské inspekce a téhož serveru také nejméně pesticidů v rámci srovnávaných evropských zemí.     

I tak se najdou tací, jež svou identitu definují do větší míry nejen tím, v jaké značce auta jezdí, nýbrž i tím, co exkluzivního a nejen hromadně vyráběného jedí. Na tuto hodnotu ale hospodáři dosud kladli malý důraz. Nicméně se v posledních letech někteří hospodáři-idealisté snaží o alternativní příležitosti výdělků docílených větší diferenciací výrobků podle místa a výrobního postupu. Potíž je v tom, že jim schází distribuční aparát jako součást jejich infrastruktury. Také usilují o vyzdvihování významu živého kulturního dědictví v podobě lokálních specialit a budov. Na tomto základě se jim daří třeba přilákat turisty. 

Podle Norů - či alespoň podle výsledků veřejného mínění - je na zemědělské politice údajně nejdůležitější klást důraz na těch cílech jako ochraně zemědělské půdy proti zástavbě a také zajišťování, aby se zvířata pásla venku, vyšší požadavků na dobro zvířat, omezovat dovoz krmných koncentrátů a také udržovat někdy památkově chráněné budovy, venkov jako takový a jeho osídlení před vylidňováním.

Méně důležité je prý odstranit povinnost obývat farmy či omezovat emise údajně škodlivých plynů, či začlenění zemědělské politiky do obecného parlamentního vypracování rozpočtů, a ne zvlášť se samostatnými jednáními předem, jež vyústí v dohodu, což několik desetiletí znemožňuje zásahy a úpravy zemědělské politiky ze strany vlád, aniž by se vměšoval parlament. Historie ukazuje, že parlament dohodu se zemědělci neupraví, neboť systém vyjednávání je sám o sobě považován za natolik důležitý, že by ho parlament již neměl upravovat.

Daňový poplatník by měl být právě ten, kdo by se měl spíše bouřit, než hospodář, napsal Trygve Hegnar prostřednictvím svého magazínu Kapital. Podle něj neumí hospodáři počítat. Podle názoru jiných je ale norské zemědělství levné. Prý si málokdo uvědomuje, kolik dalších pracovních míst a zisků přímo i nepřímo svou činností i poptávkou dalších služeb a zboží generuje hospodář. Takoví Švédové, Dánové i další nyní odvádí na zemědělské dotace ostatním zemím EU, nicméně aby toho nebylo málo musí dotovat vlastní zemědělství tak, aby bylo schopné konkurovat těm zahraničním zemědělcům, na jejichž dotaci se podíleli. Kdo má rozumět logice v tom?

Žádné další odvětví v dějinách Norska si prodělal tak silný nárůst výroby jako zemědělství, jenže této výrobní revoluce si uvědomuje málokdo. Podzimní prázdniny byly svého času zavedeny proto, aby děti zemědělců pomáhaly rodičům se sklizní brambor. Nyní je zemědělství nakolik mechanizované, že děti pomáhají jen v zanedbatelné míře. Podle Jona Hustada a webu www.framtida.no spočívá v tom nárůstu produktivity jak vítězství, tak tragédie hospodářů, poněvadž vede rostoucí výroba k slabšímu politickému vlivu hospodáře. Málo se také mezi běžnými Nory ví o další kuriózní reálii – vývozu byčího semene, jenž dokonce prý „narovnává“ jinak pohnuté norsko-čínské vztahy. Podle webu www.matogmarked.no Norové dosud dodali bezmála 200 000 dávek byčího semene. Ušlechtilé kapky z Norska prý umožní zdravější zvířata s kvalitnějšími geny a více mléka a na vývoz prý jde více než polovina semene získaného z norských býků. 

Norští hospodáři se dosud těšili zárukám od státu na odbyt veškeré výroby. Sylvi Listhaugová, bývalá ministryně zemědělství, tuto živnost kdysi označila za prošpikovanou komunistickým systémem a předsevzala si, že její strana Fremskrittspartiet /Pokroková strana/ hodlá „osvobodit“ hospodáře, aby mohl vyrábět to, co sám chce a kolik toho chce. Někteří se naklonili tomu, že Listhaugová opravdu chtěla rehabilitovat hospodáře jakožto OSVČ a svobodného a samostatně výdělečně živnostníka provozujícího svou činnost méně závisle na zásahů státu a úřadů. Proti Listhaugové ale pracovaly velké síly, jež ji vinily z toho, že vpustila do výběhu slepic lišku a že s její politikou bude hospodaření většiny norských pastvin ještě méně rentabilních, neboť vezme dotace hospodářům s malými stavy zvířat a převede je těm s největšími polnostmi i stavy zvířat, tedy těm, kteří si údajně zaslouží titul „agrobaroni.“

Mezi ty, jež usilují o status quo v zemědělství, najdeme mocná a samotnými hospodáři vlastněná družstva, o nichž se podle průzkumu zveřejněného deníkem Nationen prý devět z deseti hospodářů domnívá, že jsou nezbytná, má-li norské zemědělství v celé zemi přežít. Mají na zpracovávání surovin takřka monopol a zároveň fungují jako regulátoři trhu. Za ně vděční jsou především velkohospodáři, ovšem i ti s menšími dodávanými objemy v nejřídčeji obydlené části Norska. Povinnost odvozu surovin prý činí ceny předvídatelnými jak pro hospodáře, tak pro spotřebitele. Deregulace sto let starého systému družstev prý povede k ještě větší koncentraci moci v systému potravinářských řetězců i centralizaci výroby. Bude-li i nadále klesat počet hospodářů tak se může vyplatit těm, jež zbydou, aby družstva prodali např. řetězcům. Uvedl to zmíněný Jon Hustad prostřednictvím webu www.framtida.no.

Již bylo rozhodnuto, že do deseti let musejí všechny statky s dojnicemi přejít na volný chov bez přepážek. Výpočty podle www.nibio.no a veřejnoprávní televize www.nrk.no již před deseti lety ukázaly, že na přebudování všech chlévů v Norsku bude potřeba celkem 18 až 23 miliard norských korun a vše si budou muset hospodáři hradit sami.

Dokud neprojde nová zemědělská politika, bude norský hospodář závislý na dotacích čím dál více, pomyslné nůžky mezi náklady a příjmy se budou rozevírat ještě více, zatímco zadlužení bude růst dále. A dojde-li k uvolnění cen půdy, tak mohou norští hospodáři dopadnout jako dánští, jejichž zadlužení je podle analytika Christana Antona Smedhauga a listu Nationen sedminásobné oproti těm norským dluhům, což výrazně omezí možnosti investic a zesílí spekulace se zemědělskou půdou.