NEDĚLNÍK: Martin Paytok, Jak jsem omylem napsal gotický horor

Gotická fikce – literární směr založený na atmosféře strachu a tajemství. Dobře, to je dost široká definice. Naštěstí máme k ruce prvky, které se v gotických románech zpravidla vyskytují, takže výběr můžeme zúžit: chátrající hrady či zámky, temná minulost a její fyzické připomínky, šílení příbuzní, dvojčata nebo dvojníci, ženy v nesnázích, izolované lokace, nepřízeň počasí, nadpřirozeno, metonymie (přenos významu na základě souvislosti – například když hrdina zuří a je to podtrženo tím, že venku zároveň hřmí), záhadné vraždy a blížící se smrt…

Seznam výše (nikoliv kompletní) byste jistě dovedli aplikovat na celou řadu současných knih, filmů i videoher, a není divu, jelikož do ní spadají díla Matthewa Gregoryho Lewise, Ann Radcliffové, Edgara Allana Poea, Mary Shelleyové, Brama Stokera a řady dalších klasiků patřících k povinné četbě. Gotika více než 200 let představovala hlavní proud strašidelné literatury a je výrazná i v produkci moderních autorů jako Anne Riceová, Stephen King nebo Neil Gaiman. Samozřejmě ne výlučně, za poslední desetiletí se stal mnohem populárnějším lovecraftovský horor (jenž se od ní oddělil v ikonických povídkách H. P. Lovecrafta), ale stejně.

Výraznou gotickou estetiku najdete v černobílých hororech od Universalu (Dracula s Bélou Lugosim aj.) a jejich remacích od britského Hammeru (Dracula s Peterem Cushingem a Christopherem Leem) i ve filmech Tima Burtona a Guillerma del Tora, komiksech o Batmanovi, videohře Bloodborne, seriálu Penny Dreadful (což je asi nejčistší moderní gotický horor) či netflixovské adaptaci románu Shirley Jacksonové Dům na kopci (The Haunting of Hill House).

Proč tohle všechno vypisuju? Protože jsem strávil minulý podzim ponořený do studia daného žánru… po tom, co jsem zjistil, že jsem jeden takový gotický horor asi napsal. Jmenuje se Láska, smrt a všechno zlý, vychází 4. března v nakladatelství Mystery Press a je o rodině Havranových, která se po smrti zatrpklého patriarchy Izajáše sjíždí na zámek Rabenštejn, aby uctila jeho památku a porvala se o dědictví. Jenže než si znesváření příbuzní stihnou vzájemně rozsápat nenasytné krky, začne to někdo (nebo něco) nevysvětlitelným (a nevysvětlitelně krvavým) způsobem dělat za ně.

Pokud by vás zajímalo, kolik gotických propriet v románu najdete, máme tu:

    1. Chátrající zámek
    2. Temnou minulost
    3. Šílené příbuzné
    4. Izolovanou lokaci
    5. Nepřízeň počasí
    6. Metonymie
    7. Záhadné vraždy
    8. Možná i nadpřirozeno

To je docela dobré skóre, ne? Vzhledem k tomu, že jsem nic z toho cíleně neplánoval. Asi by mě to nemělo zase tolik překvapovat. Estetiku gotického hororu mám rád odmala. Zabijáci v hokejových maskách mě nikdy moc nebrali, dejte mi ovšem hřbitov a mlhu nebo, pokud se chceme rozjet, mlhu na hřbitově a budu spokojený. Pokud jste tedy stejně naladění jako já, rozhodně si knihu nenechte ujít – a dejte mi pak vědět, jak se vám líbila. A jestli byste si třeba v budoucnu chtěli z tohohle žánru přečíst nějakou další.

Martin Paytok pochází z Jilemnice, ale žije v Praze. Řadu let strávil psaním o počítačových hrách a filmech pro inGamer.cz, web časopisu XB-1 a magazín SCORE. V současnosti působí jako redaktor v nakladatelství Mystery Press.
Jeho tvorba, v níž často kombinuje kriminální zápletky s prvky nadpřirozeného hororu, nese vliv Donalda E. Westlakea, Gartha Ennise a kulhánkovské akční školy. Setkat jste se s ní mohli například v antologiích Kladivo na čaroděje: O krok před peklem, Lovci monster: Fantom nebo Krev, monstra a cukroví a na stránkách časopisu Pevnost.
Knižně debutoval zběsilou řezničinou Prokletí pro všechny, postavenou na myšlence, co kdyby Guy Ritchie natočil horor. Když nepíše, kouká na filmy Shanea Blacka a loví v antikvariátech chybějící díly McBainova 87. revíru.