Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky

    Milá Zdendulko, chybíte tu

    Na konci loňského roku zemřela významná česká divadelní, filmová a televizní herečka Zdena Hadrbolcová (13. července 1937 – 20. listopadu 2023), s kterou jsem měl čest se přátelit více jak čtyřicet let. Pokusím se o jakési curriculum artis.

    V TV-filmu Bohouš (1968). Foto archiv ČT

    Pocházela z Prahy z občansko-měšťanské rodiny. Navštěvovala francouzské gymnázium, po něm se přihlásila na DAMU na obor herectví. Na školu ji přijali a studia úspěšně ukončila v roce 1959. Stala se součástí slavného ročníku. Jejími spolužáky byli Jan Tříska, Myriam Hynková, Nina Divíšková, František Husák, Jan Kačer, Václav Martinec, Libuše Švormová… Většina z nich se na nás už dnes dívá z hereckého nebe.

    Po škole jádro souboru odešlo do ostravského Divadla Petra Bezruče. Zdena s nimi nešla. Jednak nechtěla opustit Prahu, říkávala o sobě, že je „takové pražské jezule“, a navíc byla solitérka, která netíhla ke kolektivu. A v neposlední řadě se bála, že zůstane v Ostravě navždy. Asi by se její divadelní kariéra vyvíjela jinak, ale stalo se.

    Divadlo S. K. Neumanna

    Odešla do libeňského Divadla S. K. Neumanna /dnes Divadlo pod Palmovkou/. Pokládala je za lidové, ale zároveň tvůrčí a zajímavé dramaturgicky. Debutovala – po dvou rolích, ve kterých alternovala tehdejší členky souboru Elišku Velímskou (Jesse B. Semple se žení, premiéra 19. února 1959), respektive Janu Štěpánkovou (Zlý jelen, premiéra 2. října 1959)- potrhlou Vlastičkou Pánkovou ve hře Pohleďte, pokušení (premiéra 23. října 1959) tehdy začínajícího dramatika Jaroslava Dietla.

    V titulní roli Josefiny s Karlem Hlušičkou (Valenta) a Janou Štěpánkovou (Irena) ve Vančurově Josefině (režie Jan Fišer, premiéra 23. 2. 1963, Divadlo S. K. Neumanna, Praha). Foto Ota Richter

    V Libni byl hlavním režisérem Václav Lohniský. V jeho inscenacích si zahrála celou řadu významných dívčích a ženských rolí. Především nezapomenutelnou Drahunku v československé premiéře dramatu Edwarda Albeeho Kdo se bojí Virginie Woolfové, tehdy uváděném pod titulem Kdopak by se Kafky bál (premiéra 20. prosince 1963), a Donu Uraccu v Cidovi (premiéra 22. ledna 1960) s Eduardem Cupákem v titulní roli. Opominout nemohu ani titulní postavu ve Vančurově Josefině (premiéra 23. února 1963) v režii Jana Fišera.

    Drahunka s Jiřím Němečkem (Jiří) v Albeeho Kdopak by se Kafky bál (režie: Václav Lohniský, premiéra 20. 12. 1963, Divadlo S. K. Neumanna, Praha). Foto Jaromír Svoboda

    Libeňské angažmá trvalo dlouhou dobu, přesně třicet let. Na jeho konci si porozuměla s Václavem Marešem, který se stal uměleckým šéfem souboru. V té době hrála u Jana Grossmana, který po anabázi v regionálních divadlech v Libni zakotvil. Pod jeho vedením ztvárnila Soňu ve Strýčkovi Váňovi (premiéra 14. ledna 1983) či opět v Albeeho rodinném dramatu – nyní pod názvem Kdopak by se vlka bál (premiéra 8. dubna 1987) – tentokrát už Martu, již alternovala s Marií Málkovou.

    Paní Alvigová (vpravo) se Simonou Vrbickou (Regina Engstrandová) a Davidem Prachařem (Osvald Alving) v Ibsenových Přízracích (režie Jan Nebeský, premiéra 15. listopadu 1988, Divadlo S. K. Neumanna). Foto Viktor Kronbauer

    Nadchla ji spolupráce s mladým Janem Nebeským. Paní Alvigová v Ibsenových Přízracích (premiéra 15. listopadu 1988) patřila k vrcholným úlohám tohoto jejího období.

    Divadlo na okraji

    V sedmdesátých a osmdesátých letech spolupůsobila ale i ve studiovém Divadle na okraji, kde pod uměleckým vedením Zdeňka Potužila vytvořila výrazné role v Páralových Knedlíkových radostech (režie Pavel Šváb, premiéra 22. září 1976), v Hrabalových Postřižinách (režie Zdeněk Potužil, premiéra 2. června 1977), ztvárnila hlavní roli v Schormově …aneb Faidra (premiéra 28. června 1977), k níž napsala i scénář (podle Senecy), anebo Jaga v Othellovi, opět v režii Evalda Schorma (premiéra 30.  května 1979). I Shakespearův text upravila. Spolu s ní v inscenaci vystupovali Zdeněk Dušek (Othello), Radka Fidlerová (Desdemona), Ondřej Pavelka (Cassio), Lenka Machoninová (Bianca, Brabanzio) a Miki Jelínek (Občan), který složil i hudbu a živě ji v inscenaci interpretoval.

    Měla i ambice literární. V šedesátých letech psala články do Divadelních novin a Literárních novin, v Divadle na okraji připravila několik dramatizací, přeložila dopisy A. P. Čechova a Olgy Kniperové-Čechovové a spolu s Evaldem Schormem z nich vytvořila scénickou koláž Ach, kdybyste věděli, s jakou okouzlující ženou jsem se seznámil v Jaltě (premiéra 25. října 1981), v níž sama Olgu Knipperovou ztvárnila. Studiové divadlo sídlící na Malé Straně, kde léta bydlela, jí saturovalo relativně konzervativní repertoár mateřského libeňského divadla.

    Divadlo Komedie a Činoherní klub

    Po roce 1989, po dlouhých letech v jediném souboru, začala měnit divadla.

    Máša s Alexandrem Rašilovem (Andrej Prozorov) v Čechovových Třech sestrách (režie Michal Dočekal, premiéra 15. 11. 1996, Divadlo Komedie / MDP, Praha). Foto Viktor Kronbauer

    Vystupovala v Divadle Komedie Michala Dočekala, v Činoherním klubu a nakonec v Divadle Na zábradlí. Jako by chtěla dohnat to, co v dlouhodobém angažmá – byť s významnými odskoky do Divadla na okraji – v jednom divadle zanedbala. Po vedením Michala Dočekala ztvárnila stárnoucí Mášu ve Třech sestrách (prem. 15. listopadu 1996), objevila se v roli statkářky v Ostrovského Lese (premiéra 28. 2. 2001), hrála v inscenacích Jana Nebeského a později J. A. Pitínského a Petra Lébla. To už byla zralou umělkyní, čehož mnohem mladší režiséři dokázali náležitě využít.

    Divadlo Na zábradlí

    Závěr kariéry tak zasvětila Divadlu Na zábradlí, které v devadesátých letech bylo díky Petru Léblovi nejprogresivnější činoherní scénou u nás.

    Pavlína (vlevo vzadu) s Magdalénou Sidonovou (Máša), Jiřím Ornestem (Ilja Šamrajev), Radkem Holubem (Konstantin Treplev) a Leošem Suchařípou (Jevgenij Dorn) v Čechovově Rackovi (režie Petr Lébl, premiéra 20. dubna 1994, Divadlo Na zábradlí, Praha). Foto Martin Špelda

    S Léblem stihla všechny jeho čechovovské inscenace a ještě mnohé další. Po jeho smrti však v divadle vesměs jenom statovala. K významnějším rolím patřila snad jen Mešjanovka v Pokorného Gazdině robě (premiéra 16. května 2004). Už se jí nedostávalo příležitostí, jakými byla titulní role v Pitínského Matce v režii Petra Lébla (premiéra 26. června 1997) a především starší sestra Dene – možná její nejvýznamnější divadelní role v životě vůbec – v legendární české premiéře hry Thomase Bernharda pro tři herce Ritter, Dene, Voss (premiéra 14. června 1996) v režii J. A. Pitínského, kde hrála po boku Emílie Vášáryové a Jiřího Ornesta.

    Dene s Emílií Vášáryovou (Ritter) v Bernhardově Ritter, Dene, Voss (režie J. A. Pitínský, premiéra 14. 6. 1996, Divadlo Na zábradlí, Praha). Foto viktor Kronbauer

    Závažné zdravotní potíže jí ke konci života zabránily v pokračování divadelní kariéry. Navíc novému vedení Divadla Na zábradlí, které se zaměřilo na svoje herce z Brna, už nebyla potřebná.

    Film a televize

    Na závěr se sluší připomenout, že kromě divadla točila filmy a hojně účinkovala i v televizi. Ačkoli sama děti neměla, vytvořila velké množství filmových a televizních maminek a babiček. A vystihla je znamenitě. Z nich je asi nejpodstatnější její Maminka v dávném – a skvělém – Kachynově snímku Už zase skáču přes kaluže (1970). Možná její nejlepší filmová role vůbec. Škoda, že si jí filmaři – ale i televizní tvůrci – víc nevšímali a nesvěřili jí náročnější a hlavně rozličnější postavy.

    Nezastupitelné prázdno

    Zdena byla intelektuálka. Sečtělá, vtipná, přímočará. Večerní debaty po divadelních představeních o divadle a o umění vůbec byly s ní vášnivé a vysoce podnětné. A že jsem jich zažil nemálo… Ačkoliv by se mohlo na první pohled zdát – zvlášť těm, kteří ji znali jen z filmu či televize -, že byla spíše komičkou, byla především znamenitou představitelkou tragikomických postav. To také potvrzuje charakter jejích stěžejních divadelních rolí, jak v Libni, tak v Divadle na okraji a později i v dalších divadlech a souborech. Ačkoliv pohrdala komerčním uměním, je paradoxní, že svou poslední roli pekařky Růženky vytvořila v nekonečném televizním seriálu Ulice, ve kterém se rozloučila se svým herectvím. A pro širší veřejnost se možná až touto rolí stala známou.

    Po jejím odchodu z hereckého života vzniklo – aspoň pro mne – v mnoha ohledech v českém divadle nezastupitelné prázdno.

    Milá Zdendulko /jak jste si někdy říkala/, chybíte tu.

    ///

    Více na iDN:

    Zemřela Zdena Hadrbolcová


    Komentáře k článku: Milá Zdendulko, chybíte tu

    1. Michal Zahálka

      Michal Zahálka

      Jelikož jsem zažil
      až asi posledních pět let působení Zdeny Hadrbolcové v Divadle Na zábradlí, chtěl bych jenom podotknout, že tu ani v téhle době rozhodně „nestatovala“ — našlo by se toho víc, ale třeba na Marianne v Bergmanově Sarabandě nebo na něžný duet s Janem Lepšíkem ve Walczakově Pískovišti nezapomenu.

      02.03.2024 (10.15), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,