Řepka vzpomíná: Chachar ve Spartě, taxikář s corvettou i konec na ibalginu

V ostravském dresu Tomáš Řepka zaujal natolik, že se o něho zajímala pražská Sparta. Nejprve to neklaplo, v roce 1995 ale přece jen ano. Fanoušci Baníku ho od té doby nemusejí, ostatně ani čerstvý padesátník se netají tím, že k tamějšímu prostředí už žádný vztah nemá...

Byl to vymodlený přestup. Vždycky, jakoby na tajňačku, jsem Spartu sledoval, jak táhla poháry. Mě to úplně fascinovalo, jak hráli nultý ročník Ligy mistrů, poráželi Olympique Marseille, Barcelonu, jak vymotali takové hráče. A říkal jsem si: „Do pr..., já chci být součástí tohohle týmu! Malinko jsem měl výhodu v tom, že jsem ty kluky už znal z nároďáku, tudíž pro mě ta cestička byla jakoby jednodušší. Nebo jsem si to myslel. Chtěl jsem nasáknout atmosféru, která tam byla, tu železnou Spartu. Měl jsem štěstí to zažít a strašně moc jí za to děkuju.

Tomáš Řepka v době, kdy hrál za Baník. "To jsem ještě Spartu nenáviděl," směje se. • Foto Aleš Krecl SPORT

Slovenského trenéra Jána Zachara nejprve Řepka potkal v Baníku a pak ke svému údivu i na Letné – sparťany nemilovanou postavu (což se odráží v pokřiku „Může za to Zachar!“) povolal majitel Alexander Rezeš, nejprve byla jeho poradcem a v roce 1998 krátce i generálním ředitelem klubu

Už jsem měl za to, že přestup do Sparty je hotový. A najednou do Baníku přivedli Zachara. A ten dělal opravdu maximum, abych neodešel, vymýšlel si historky, že nejsem dost dostatečně připravenej, že nemám kondici, že na tak velký fotbal ještě nestačím, že by bylo dobré, abych setrval v Baníku aspoň rok dva. Vlastně jsem utekl z Ostravy do Prahy a co se nestalo?! Jdu na Spartě nahoru ke kancelářím a ten človíček na mě kouká: „Tomášku, zase jsme spolu...“ A já na to: „Ty vole, no to ne! To nejste vy!“ Píchnul jsem si do něho, jestli se mi to nezdá. Měl takovou úchylku, že nosil v klopě pytlíkový čaj – a pozor, on ho třeba pětkrát louhoval a pak si ho dával zpátky, neuvěřitelný, takže tam měl pak takový koláč...

Ublížil Spartě, na slávisty řval rasistické nadávky. To všechno před vydáním své druhé knihy přiznal Tomáš Řepka. • Foto Michal Beránek (Sport)

Do Sparty, za kterou váleli Petr Kouba, Martin Frýdek, Horst Siegl, Lumír Mistr alias Máňa a další rudé legendy, se Řepka těšil, ale najednou narazil. Jednak si musel vydobýt pozici mezi mazáky, jednak ho chladně přijalo hlediště, pokud vůbec. Než se to najednou změnilo...

O přízeň fanoušků jsem bojoval strašně moc. Hrajete, zvítězíte, něco se vám povede v jednom, ve dvou, ve třech nebo pěti deseti zápasech... A to publikum vůbec nereaguje! Vůbec! Ticho. No tak dobrý, je to Chachar, uvidíme, uvidíme... Já z toho byl až nešťastnej, říkám si: Tohle se přece musí někdy zlomit, co mám pro to udělat? A Koubis mi jednou povídá: „Hele, Řepo, nech to vyšumět. Oni si k tobě cestu najdou, půjdeš s náma párkrát zachlastat k Tygrovi, projdeme noční Prahu. To jsem samozřejmě zvládnul, a zničehonic to šlo. Poznali, že mám kvality nejenom na hřišti, ale i mimo ně – a najednou jsem byl ve sparťanský rodině. A další kluci z Baníku měli otevřené dveře.

Martin Frýdek st. a Lumír Mistr • Foto Dominik Bakeš (Sport)

Po třech sezonách ve Spartě v roce 1998 důrazného stopera kupovala italská Fiorentina. Legendární trenér Giovanni Trapattoni si ho ovšem osobně proklepával a Řepkův manažer Zdeněk Nehoda měl obavy, že by jeho bohatá karetní bilance mohla být na škodu...

Nehoda mi povídá: Nebylo by dobrý jim vykládat, že jsi takovej raubíř, hodně žlutejch, červenejch, mohlo by to na tom ztroskotat. Tak sedíme a první otázka od Trapattoniho: „No a kolik jsi teď v sezoně dostal žlutých, červených karet?“ Podívám se na Zdeňka Nehodu a říkám: „Jenom dvě.“ Trap na to: „Tak toho asi nechceme, to je strašně málo...“ Úplně jsem pookřál a volám: „Ne, devět, devět, mister!“ Až později jsem se dozvěděl, že to strašně miloval svého svěřence v Juventusu Pietra Vierchowoda a ve mně ho viděl. Dva roky jsem si to s ním strašně užil, byl to takový dědeček stařeček, byl úžasnej. Já k němu neměl přístup jako k trenérovi, ale jako k dědovi, a on ke mně možná jako ke svému staršímu synovi. Byl to jeden z mála trenérů, pro které bych na hřišti normálně dokázal umřít.

Bývalý vynikající fotbalový obránce Tomáš Řepka se pochlubil svým dresem z italské Fiorentiny, ve kterém vstřelil branku slavnému Gianluigi Buffonovi • Foto Koláž iSport.cz

Ve Fiorentině se Řepka potkal i se slavným argentinským útočníkem Gabrielem Batistutou. Ten se s nikým moc nekamarádíčkoval, měl kolem sebe jen Ruie Costu, Morena Torricelliho a Angela Di Livia. A tak když zničehonic oslovil českého spoluhráče se zajímavou nabídkou, nešlo odmítnout...

Jednou za mnou přišel: „Hele, mám dobrou spolupráci s Chevroletem, teď jsem si koupil černou corvettu, ty nemáš auto, nechceš ji taky? Byl jsem rád, že se se mnou baví, souhlasil jsem: „Jo, jo, jo, jasně.“ Tak jsme tam jeli, černou samozřejmě neměli, žlutou ano. Chtěl jsem Batimu udělat radost, tak jsem ji vzal. Jezdil jsem s ní a parkoval v garážích pod stadionem. Skončil trénink a bylo mi divný, že mě kluci drží v kabině strašně dlouho: „Pojď ještě na masáž a támhle...“ Byli na mě domluvení. Asi po hodině přicházím do garáže – a oni mi z auta udělali taxík! Ale pozor: to byly originál polepy, nešly dolů. Musel jsem přes celé město, Piazzale Michelangelo, osm devět kilometrů. „Jak já to udělám?“ říkám si. „Ale se*u na to,“ rozhodl jsem se a jel jsem. Umíte si představit corvettu taxíka? Něco příšernýho... Kluci byli schovaní v dlouhý ulici před stadionem, nafotili si mě, poslali to do nějakého plátku a vyšlo tam, že po tréninku dělám bokovku, taxikáře v corvettě...

Batistta Gabriel • Foto AP

Jednu tvář ukazoval na hřišti, kde předváděl výborné výkony, ale také často přidal nějaký ten „blikanec“, kterým způsobil skandál. Mezi blízkými či v civilním životě ale působí jiným dojmem. Nebo to tak přinejmenším vnímá.

Tu masku jsem používal hodně často, mockrát. Měl jsem takový dvě palice. Jednu hlavu na svoji práci, na hřiště. Protože lidi ode mě vlastně očekávali, že se tam něco stane, blikanec toho magora, a novináři to umocňovali. Jak ale skončilo devadesát minut, byl jsem takovej ten hodnej kluk, který měl rád lidi, nechtěl dělat nic špatnýho, neublížil by mouše, miluju děti... Ta maska je obrana, ulita: někam utíkáš, ale pak se stejně vrátíš do reálu: Chcete magora? Máte ho. Chcete hodnýho? Tak jsem byl hodnej. Ale to nikdy nechtěli... Pro tým a výsledky jsem byl schopen udělat prakticky cokoli.

Tomáš Řepka Zdeňku Šenkeříkovi pořádně vyčinil • Foto Jaroslav Legner (Sport)

Z Itálie se mu vůbec nechtělo. „Byla to srdcovka. Kdo by chtěl odcházet? Z Florencie, Toskánska...“ Jenže klub měl finanční trable a prodal českého obránce v létě 2001 do West Hamu, kam ho doporučil trenér brankářů Luděk Mikloško. Nejdřív to drhlo, ale pak do sebe vše zapadlo a Řepka s odstupem času litoval, že se po necelých pěti letech vrátil domů.

„Neměl jsem ani ponětí, o co jde, že v Londýně nějaký West Ham hraje. První měsíc byl opravdu masakr. Stál jsem spoustu peněz, přišel kluk z Itálie, velká očekávání a najednou první zápas a bum, červená karta. Druhý zápas, červená karta. Všichni na mě koukali... V Anglii to měli tak, že když jste dostali první, mohli jste ještě čtrnáct dní hrát, než zasedla disciplinární komise. A já stihnul ještě jednu... Vedení si zavolalo Luďka: „Hele, co to je? Kdo to je? To je nesmysl, co tady ten kluk předvádí.“ A on: „Dejte mu čas, ono si to sedne.“ A nakonec to tak bylo. Strávil jsem tam krásných – skoro – pět let, při posledním zápase si stouplo a tleskalo mi čtyřicet tisíc lidí. Vydupal jsem si, že se vrátím domů, ale pak si sednete na tvrdou zem a řeknete si: „Ty vole, proč jsem to vlastně udělal?!“ Lidi si ťukali na čelo: „Každý chce být v Premier League a ty jsi jeden z mála, jestli někdo takový vůbec existuje, kdo se dobrovolně vrátí do fotbalový pr..., bramborový ligy.“ Já vím, jsem exot... Ale jak říkám: Nikdy se neotáčej.

V lednu 2006 se znovu objevil ve Spartě. O jeden titul ji nejspíš připravil blikancem, další dva získal. A ten v sezoně 2009/10 dokonce zařídil sám jediným gólem ve 30. kole s Teplicemi. Góly by se přitom čekaly spíš od snajpra Bonyho Wilfrieda.

Podotýkám, že to byla velmi těžká sezona, opravdu jsme o titul bojovali do posledního kola. Vždycky když vidím záběry toho gólu, vrátí se mi všechno zpátky. Je to až nepředstavitelné, že se to stalo. Pak si řeknu, že to, co jsem dělal, opravdu dávalo smysl. Strašně si vážím toho, že patřím do sparťanské rodiny... Musím ale říct jednu věc. Asi to ode mě nebylo hezké, ale chtěl jsem, aby zápas skončil jen mým gólem. Bony měl asi dvě šance a zaplaťpánbůh nedal. Kdyby ano, už by to nebylo takový. Bylo to trošku sobecký. Chtěl jsem, aby to skončilo 1:0, mým gólem, aby to bylo o mně! Nechtěl jsem, aby to byl i Bony, jenom já. To je celý.

Zkraje roku 2012 už věděl, že je na Letné nepotřebný. Před Příbramí dal přednost Českým Budějovicím, kam ho chtěl legendární František Cipro. Jenže po roce už bylo jasné, že to dál nepůjde, a za kouče Miroslava Soukupa Řepka ukončil kariéru.

Pro mě to bylo nevyhnutelný. Už jsem cítil opravdu velkou bolest, dennodenně jsem byl ibalginech, šestikilech. Nedokázal jsem si představit den, že bych vstal a nedal si ho. Chvilkama jsem do toho možná malinko spadl, že bez toho ani ránu. Možná to bylo nějakým způsobem placebo, že mi to pomáhá, ale už to tak nefungovalo. Bylo to přes čáru. I ty výkony... Byl jsem trapnej, do zápasu jsem se dostával třeba ve třicátý minutě, pak mě kluci s*ali. Chytneš útočníka, který z tebe dělá vola, a řekneš Ne, dost. Soukup mě nevyhodil, on mi... nabídl, jestli bych třeba už nechtěl s tím fotbalem skončit. Svým způsobem mě zachránil.

4/8 Řepka se diví nad výrokem sudího - pokutový kop • Foto Michal Beránek (Sport)

V květnu 2019 skončil ve vězení, aby pykal původně dva a půl roku za zpronevěru a falešné inzeráty coby dozvuk vztahu s exmanželkou Vlaďkou Erbovou. Na začátku roku 2020 byl podmínečně propuštěn. Nejtemnější kapitola, kterou má za sebou. Už tehdy byla jeho partnerkou moderátorka Kateřina Kristelová, kterou si loni vzal, nyní dokončuje studium trenérské A licence, má vlastní podcast Red Card a režisér Petr Větrovský o něm natáčí dokumentární film.

Tohle období opravdu nebylo hezký... Nerad se o vězení bavím, protože jsem o něm namluvil už strašně moc. Není to hezká věc pro nikoho. Až tam jsem pochopil, že trest nebyl tak strašný pro mě jako pro lidi, které tady necháte. Já jsem tam byl schovanej, zašitej, mě tam nic netrápilo, ale pro ně to muselo být tak strašně těžký. Moje žena musela chodit mezi lidi, obhájit to, spoustu věcí změnit, to bylo úžasný a za to jí miluju. Takových ženských moc není, co to vydržely, každý den jsem tam zažil spoustu rozchodů, rozváděli se. Klobouk dolů, ženo.“