Machálkovy postupy: s odřeninami i po covidové jízdě, v Brně sporům navzdory

Sám už čtvrtým rokem netrénuje, jeho poslední štací se stalo angažmá v brněnské Zbrojovce s tečkou v podobě odvolání v prosinci 2020. Pak se fotbalový kouč Miloslav Machálek stáhl, je sportovním ředitelem v druholigové Líšni a dušuje se, že mu stres a pobíhání před lavičkami nechybí.

Jako divák je na druhou ligu natěšený a zvědavý. Přeje si, aby se zachránil Prostějov, kde bydlí, i aby se dařilo Kroměříži. Tam hraje jeho syn Tomáš.

A boj o čelo tabulky? „Tipuji, že v baráži o ligu se někdo z jihomoravského regionu objeví,“ uvažuje Machálek raději opatrně. Dobře ví, že ambice se mohou rozpustit tak rychle jako cukr v kávě, kterou si pečlivě zamíchá, než se pustí do vyprávění.

Postoupí do ligy Vyškov, který si do jara nese čtyřbodový náskok?
Má to dobře rozehrané, přesto těžko predikovat. Registruji tam odchody a příchody hráčů, změnili majitele, to s sebou vždycky nese určitou daň. Ano, viděl jsem posily Vyškova a zase to poskládali dobře, problém je, že nemají vyřešené pokračování, tedy kde se bude hrát.

Může to mužstvo přibrzdit? Dolehne to na hráče?
Většinou na mančaft mívá vliv, když se na stadionu staví. Jak se kolem hráčů něco děje, probíhají změny nebo rekonstrukce, může to být rušivé. Že by přemýšleli, na jakém hřišti bude jejich klub doma v příští sezoně, to je až tak trápit nemusí. Jednak, co vím, Vyškov nějaké kroky v tomto směru podniká, jednak má kádr poskládaný velmi silný. Hráče přivádí s tím, aby se ukázali a šli dál, tam je motivace jednoznačně daná.

Překvapil vás Vyškov tím, že je na špici?
Několikrát jsem je viděl, vím, jakou individuální kvalitu jeho hráči mají, takže ne. Trenér Jan Kameník lpí na taktických dovednostech hráčů a ti kluci jsou velice šikovní. Hrají disciplinovaně, což svědčí o práci klubu a zejména kouče, jehož je to vizitka.

Třetí změna na pozici trenéra ve fotbalové lize, v Brně skončil Machálek

Trenér Petr Rada řekl, že takový tým by trénovat nechtěl, cizinecká legie je v českém prostředí pořád spíš výjimečná. Co o vyškovském projektu soudíte vy?
Říkalo se, že kde je hodně cizinců, tam to nedělá dobrotu. Zase je to ale o managementu a trenérovi, jaká pravidla nastaví. Pokud vím, je kouč Kameník jazykově dobře vybavený a pak ve složení kádru nevidím problém. Jak je vidět, tak to funguje.

Provází boje o postup velký stres?
Daleko větší je, když se soutěž zachraňuje. Postup je třešinka na dortu, ocenění vaší práce. Sestup může mít katastrofické důsledky.

Neměl jste to takhle postavené i ve Zbrojovce v roce 2019, když jste ji převzal? Kdyby nepostoupila a uvázla ve druhé lize, taky by to pro ni bylo velmi špatné.
Neviděl jsem tehdy tuto variantu jako totální průšvih. Měla silného majitele, kterého v současnosti stále má, i vzhledem k ekonomické síle regionu ji považuji za velkoklub. Tehdy jsme ve druhé lize skončili druzí a postoupili jsme administrativně, soutěž se rozšiřovala, my jsme si ale postup zasloužili. Ztráceli jsme minimálně, i v Pardubicích (postoupily z prvního místa) jsme vyhráli.

Jaká byla tahle jízda v bláznivé covidové době?
Nikdo nevěděl, co bude další den, kdo projde testem na covid, kdo může zítra nastoupit. To bylo velice složité období. Hrálo se v rytmu středa–neděle–středa, což bylo také náročné. Nám hodně pomohla kryokomora, ve které kluci poctivě regenerovali.

Semkly je potíže, k nimž patřilo i hraní bez diváků a celková nejistota, jestli se soutěž zastaví, nebo dohraje?
Ani bych to nenazval semknutostí. Zbrojovka je velkoklub a byla jiná než ostatní mančafty, které jsem si skládal. Do Brna přišli i hoši, kteří měli kolikrát jiné představy, nebyl to úplně super tým, v němž by stáli všichni na jedné lodi. Z tohoto pohledu to nebylo jednoduché.

Povíte víc?
Ono to bývá podobné. Najdete hráče, kteří se neshodnou s trenérem v pohledu na to, jakou mají výkonnost, jsou ukřivdění, když nenastupují, řeknou v šatně něco, co není úplně vhodné... My jako realizační tým jsme se snažili vytvořit zdravé jádro kabiny a obávám se, že v Brně se nám to tak úplně nepovedlo.

Jak si tedy vysvětlujete, že jste druhou ligu pod extrémním tlakem na výsledky zvládli a postoupili, pokud jste netáhli za jeden provaz?
Přestože jsme měli na fotbal odlišné názory, všichni jsme před sebou viděli stejný cíl. Nikdy to není jen práce trenéra nebo pouze hráčů. Mančaft za tím cílem šel a my v realizačním týmu jsme to podporovali. Dávali jsme hodně gólů, což považuji za svůj trenérský rukopis, který se v českých končinách tolik nenosí.

Byl některý z vašich postupů sladší než jiné?
Každý je sladký. Pro mě to bylo nejnáročnější právě se Zbrojovkou, kam jsem nastoupil během podzimu s tím, že nesmím prohrát. Shodou okolností nás to potkalo hned po mém příchodu na Žižkově, ve zbytku jsme ale skoro vše zvládli, což v žádné soutěži není legrace.

S Líšní byl postup do druhé ligy také ojedinělý, potvrdili jste ho v posledním kole v Hodoníně, který kvůli prohře s vámi spadl do divize.
V nastaveném čase toho utkání měl přitom velkou tutovku, kterou chytil brankář Honza Vítek. Zároveň nám pomohl Milan Valachovič, který trénoval Hlučín. V posledním kole vyhrál nad Frýdkem-Místkem a my jsme postoupili.

Věřil jste v jeho pomoc, přestože Frýdek-Místek o postup velmi stál?
Milan je z našeho regionu, měli jsme a máme spolu dodnes slušný vztah, věřil jsem mu. (úsměv) Nebudu zastírat, že jsem ho po našem postupu chtěl do Líšně, aby pracoval se mnou. S Hlučínem to zvládl, a nebylo to lehké, nebojoval jen proti soupeři. Tehdejší sílu Frýdku si pamatuji z našeho vzájemného utkání, kdy jsme tam s Líšní hráli výborně, přesto jsme se ve druhé půli k ničemu nedostali. My jsme za to, jak se k tomu postavil, Milanovi velmi vděční. Na druhou stranu i my sami za sebe jsme museli porazit Hodonín, což dopadlo dobře, byť s odřeninami.

Jaké bylo slavit na hřišti, na němž domácí smutnili nad sestupem?
Moc příjemné ne, Hodonínu jsem to nepřál. Na to se ale člověk nesmí dívat. Ve sportu platí, že chcete být úspěšný a uděláte pro to maximum.

V historicky prvním druholigovém zápase Líšně jste Vítka poslal do branky znovu, i když už jste měli jako jedničku Martina Šustra. Za odměnu?
Honza Vítek byl výborný gólman a každý trenér chce postavit to nejlepší, co má k dispozici. Tohle, co zmiňujete, se sice říká, ale jen za odměnu není ve fotbale nic.

Pojí vás k hráčům, kteří vám odvedou takhle cenné služby, osobní vztah?
To víte, že na ně mám telefon, že si můžeme zavolat, nebo je potkám na utkání a pozdravíme se. Máme k sobě respekt, úctu a trochu nadstandardní vztah. Trenér vždycky hráče potřebuje poznat ze všech stran, někdy se dostane i k řešení jejich rodinného zázemí nebo společenského života. O hráčích víte hodně. Jsem moc rád, že jsem měl možnost s těmi kluky, na které jsem se vždycky mohl spolehnout, pracovat.

Měl jste svého osudového hráče, kterého byste přednostně chtěl všude, kam jste se jako trenér vydal?
Většinou jsem si všude vodil svého syna Tomáše, to není tajemství. Říká se, že není optimální trénovat rodinného příslušníka, nicméně Tomek je výborný kluk a všude je oblíbený. Má ten dar, že trenérovi udělá i kabinu.

A další opory vaší kariéry?
Kdybych měl někoho vyzvednout, jinému uškodím a to nechci. Svoji trenérskou dráhu jsem měl postavenou zejména na charakterových vlastnostech hráčů a na férovosti vztahů mezi nimi a realizačním týmem. Několik jich v Líšni ještě pobíhá.

Zasáhl vás osobně osud brankáře Šustra, který se po odchodu z Líšně dostal do obrovských finančních a osobních potíží a předloni tragicky zahynul?
Překvapilo mě to obrovsky. Nechtěl jsem věřit průšvihu, do kterého tehdy spadl ještě s jedním dalším hráčem. Ale žil jsem už na chalupě, odpočíval jsem od fotbalu a nevšímal jsem si toho tolik jako dřív. Až jsem se dozvěděl o Šustrově smrti, dotklo se mě to.

S melírem domů nechoď! Otec a syn Machálkové o fotbalové rodině

Byl první profesionální posilou Líšně po postupu do druhé ligy...
Dělali jsme tehdy i Honzu Hladíka a další kluky, ale asi ano, mohlo to tak být. Šustr byl jedním z hráčů, kteří k nám přišli, a nezapomenu na některá utkání, v nichž nám vychytal body. Bylo to něco úžasného. Vzhledem k jeho památce a za to, co pro Líšeň udělal, si ten kluk zaslouží poděkování.

Mluvil jste s ním někdy o jeho potížích?
Ne, nevěděl jsem o nich. Byl jsem s manželkou na chalupě, moc jsem nikam nevyjížděl, sledoval jsem dění zpovzdálí.

Proč už netrénujete?
Bylo období, kdy jsem nechtěl pokračovat ze zdravotních důvodů, měl jsem trochu problémy se srdíčkem. Vyhýbal jsem se stresu. Když děláte fotbal poctivě, žijete jím od rána do večera. Je to zkrátka hodně náročné povolání a já jsem ho dělal naplno.

Jistě by to potvrdil zbrojovácký majitel Václav Bartoněk. Popisoval, jak mu na stole stojí nedělní oběd a vedle talíře zvoní mobil, to když mu voláte, že je potřeba něco řešit.
Zásadní předpoklad, abyste byl úspěšný, je dělat věci na sto procent. Já jsem se toho vždycky držel. Ne že by mně teď došly síly, ale jsem trochu obezřetný. Rád bych si naplno užil vnoučátek.

Držíte někomu ve druhé lize speciálně palce?
Pochopitelně přeji co nejlepší výsledky Líšni. Sleduji práci trenéra Valachoviče a musím ji ocenit, výsledky jsou vzhledem k v rozpočtu a možnostem klubu nadstandardní. Přeju Kroměříži, kde hraje můj syn, Prostějovu, kde bydlím, i Zbrojovce jako největšímu klubu v regionu, aby se vrátila do ligy.