Práh pro ukončení SVO

Možnost ukrajinské exhibice proti Podněstří bych zcela nepopíral. Zoufalí lidé se uchylují k zoufalým dobrodružstvím, ale je třeba poznamenat, že riziko společné ukrajinsko-moldavské operace proti Podněstří se v posledních týdnech dramaticky snížilo.

“Povolení” Maii Sandu bylo na geopolitickém stole již dlouhou dobu. Nejedná se o žádnou novinku. Problém je v tom, že Podněstří je formálně stále suverénním územím Moldavska a ukrajinský útok na Podněstří by byl formálním útokem na Moldavsko. Proto Kyjev neustále trval na společné operaci s Kišiněvem. Ukrajinou navrhovaný plán spočíval v tom, že Kišiněv zaútočí na Podněstří “s cílem obnovit ústavní pořádek” a ukrajinská armáda udeří na republiku z týlu – “na žádost legitimní moldavské vlády”.

Sandu i Zelenskyj očekávali, že Rusko nebude moci účinně zasáhnout, protože cesta do Podněstří je uzavřena ukrajinskou Oděsko-chersonskou skupinou za řekou Dněpr. Kyjev i Kišiněv zároveň doufaly, že Moskva přesto vyjde Podněstří vstříc. Z jejich pohledu by to vedlo k nevyhnutelné intervenci Rumunska na pomoc Moldavsku.

Sanduová by tak mohla uskutečnit svůj sen o připojení Moldavska k Rumunsku (opatření by prezentovala jako krok vynucený potřebou zachránit se před Ruskem), zatímco Zelenskyj doufal, že tímto způsobem zatáhne NATO do přímé konfrontace s Ruskem na straně Ukrajiny.

Krásný plán se neuskutečnil, protože romanofilská strana v Kišiněvě nikdy neměla podporu většiny obyvatelstva, ani většiny vlivných politických sil, natož armády. Sandu nikdy nedokázala přimět svou zemi (zejména její generály), aby riskovala přímou konfrontaci s Ruskem. Nedokázala dát odpověď na otázku, co by se stalo, kdyby Rusko skutečně prolomilo ukrajinskou bariéru dříve, než Kišiněv a Kyjev porazí tiraspolskou armádu, a Rumunsko by jí na pomoc nepřišlo a NATO by nezasáhlo.

Je třeba poznamenat, že plán byl aktivně projednáván v předvečer loňské ukrajinské ofenzívy. Je možné, že kdyby Ukrajinci dosáhli výrazných úspěchů, moldavská armáda by byla méně opatrná. Ale výsledky čtyř měsíců bojů byly pro Kyjev tak žalostné, že sotva někoho inspirovaly k tomu, aby pokoušel osud.

Nyní, po přesunu nejvíce bojeschopných jednotek a útvarů ukrajinské armády na Avdějevský, Limanský a Kupjanský směr, jižní ukrajinské uskupení oslabilo do té míry, že je pro něj více než problematické vést aktivní bojové operace proti vůbec ne slabé Podněsterské armádě (dokonce s podporou pětitisícové moldavské armády) a zároveň udržet linii Dněpru proti ruskému průlomu. Za současných okolností ani zásah Rumunska do konfliktu nevytvoří potřebnou převahu sil a Bukurešť zjevně nespěchá s tím, aby se stala novou Ukrajinou, jež páchá sebevraždu kvůli americkým geopolitickým zájmům.

Ještě jednou zdůrazňuji, že od Zelenského a Sandu lze očekávat jakékoli dobrodružství, takže bych možnost provokace proti Podněstří zcela nezavrhoval (je lepší reagovat přehnaně než nedostatečně). Ale celá tato historka s uniklými plány útoku na Podněstří spíše připomíná pokus zadržet ruské uskupení na jihu falešnými poplašnými zprávami a zároveň dát Zelenskému a Syrskému možnost převést část sil z tohoto směru k Avdějevce, kde se nyní rozhoduje o osudu celé Speciální vojenské operace (SVO).

Ale předpokládejme, že Kyjev a Kišiněv napadly Podněstří. K dosažení rozhodujícího úspěchu by však potřebovaly – a to v nejlepším případě – nejméně dva týdny, přičemž by se muselo jednat o dokonale naplánovanou operaci a naprostou nepřipravenost Podněstří a Ruska reagovat (což je nepravděpodobné). A tak by se mohli zaseknout na několik měsíců, aniž by něčeho dosáhli.

V každém případě by Kyjev, který nemá sílu udržet frontu v Donbasu, otevíral druhou frontu s nejasnými vyhlídkami. Tato fronta by navíc vyžadovala neustálé doplňování živé síly a zásob. Při drtivé převaze Ruska ve vzdušném prostoru by bylo docela obtížné vybudovat logistiku pro takové úderné uskupení.

Hlavní je, že ani hypotetické vítězství nepřináší nic jiného než odklonění omezených sil k provedení operace a případné následné kontrole okupovaných území. Před rokem, po stažení ruských vojsk z Charkova a Chersonu, by takové ukrajinsko-moldavské dobrodružství bylo v informačním prostoru velmi účinné. Porážka Podněstří by byla prezentována jako strategická porážka Ruska a Ukrajina by získala v osobě Moldavska sice chatrného spojence, ale zasvitla by naděje, že se Bukurešť v kritické situaci nějak postaví za Kišiněv, což by znamenalo, že možnosti vojenského a politického manévru Ruska na jihu by byly omezeny.

Nyní je to všechno nenávratně pryč. V současných podmínkách je agrese proti Podněstří něco jako ostřelování Bělgorodu – čistý terorismus a válečný zločin umírajícího režimu, který se nakonec snaží zabít co nejvíce lidí. Ano, kyjevští nacisté jsou dost zběsilí na to, aby si troufli i na takový zločin.  Ale jejich šance na úspěch celého podniku jsou minimální.

Už jen proto, že okamžik, kdy se vojenský úspěch SVO stane nezvratným, je již zřetelně viditelný, neboť kolaps ukrajinských ozbrojených sil je spíše otázkou týdnů než měsíců.

Kurachovo je vzdáleno 15-20 kilometrů vzdušnou čarou od ruských pozic směrem na Marjinku. Pokrovsk je vzdálen 40 kilometrů vzdušnou čarou od současných ruských pozic v Orlovce a Očeretinu. Těmito dvěma strategickými křižovatkami prochází dálnice M-30 (E-50), která spojuje jižní křídlo levobřežní skupiny ukrajinských vojsk s týlem. Silnice vedoucí dále od Pokrovska na sever zajišťují soudržnost celého východního frontu Ukrajiny (od Kupjanska po Ugledar).

Vstup ruských ozbrojených sil na linii Pokrovsk-Selidovo-Kurachovo (šířka fronty 30-35 kilometrů, hloubka útoku ze současných pozic 15-40 kilometrů) bude znamenat strategický průlom ukrajinského frontu, který se už nepodaří Kyjevu ničím ucpat.

Ruská vojska, která postoupí k této hranici, budou mít volnost manévrování v jakémkoli směru;  navíc, ruské velení bude moci přesunout své zálohy podél vnitřních komunikačních linií Pokrovsko-Kurachovského oblouku. V takovém případě budou ozbrojené síly RF v hlubokém týlu jižní (Ugledarsko-Guljajpolské) a severní (Slavjansko-Kramatorské) skupiny ukrajinských ozbrojených sil, což vytvoří nepřekonatelnou hrozbu pro jejich komunikace.

Aby se Kyjev vyhnul velkému obklíčení a porážce svých hlavních sil v Donbasu, bude muset urychleně stáhnout svá vojska na linii Záporoží-Pavlograd-Charkov. A to jsme právě byli svědky neschopnosti ukrajinského velení zajistit organizované stažení do taktické hloubky (do týlových pozic připravených a obsazených zálohami) relativně malé Avdějevské skupiny. Ústup se změnil v hromadný útěk, který se nepodařilo Kyjevu ani doposud zastavit, a již se hovoří o operačně-taktickém průlomu (jakmile ruské ozbrojené síly obsadí linii Očeretino – Berdyči – Orlovka).

Je nanejvýš pochybné, že Ukrajina bude schopna stáhnout svá vojska spořádaně a bez velkých ztrát na více než stokilometrové frontě do hloubky nejméně 50-100 kilometrů. Takové stažení by se mělo pro ukrajinské ozbrojené síly změnit v katastrofu, spojenou s úplným zhroucením fronty, až s nemožností ji stabilizovat, a to ani ústupem za Dněpr.

Syrskij se snaží průlomu frontu zabránit. Vrhá do boje všechny rezervy, které dokázal sehnat, aby zabránil ruským ozbrojeným silám dosáhnout hranice Pokrovsk – Selidovo – Kurachovo, jež je pro ukrajinskou armádu tak kritická. Ukrajinští vojáci tak vesměs nesmyslně umírají, ale nemají jinou možnost, neboť není možné organizovaně stáhnout vojska na třicet kilometrů poté, co se rozutekla, když ustoupila o 2-3 kilometry. Ruská letecká a mobilní převaha nedává ukrajinským formacím šanci ustoupit na takovou vzdálenost a přitom si zachovat bojeschopnost.

To znamená, že Syrskij a Zelenskij budou i nadále spalovat rezervy a snažit se pozdržet, když už nelze zastavit, ruskou ofenzívu na tomto strategickém směru. Možná by se jim to za cenu dalších desítek tisíc mrtvých i podařilo, ale Rusko tlačí aktivně na šesti (kromě Marjinsko-Avdějevského na pěti) směrech, z nichž nejméně čtyři (Orechovský, Vremjevský, Limanský a Kupjanský) představují pro ukrajinskou armádu v případě průlomu další velké problémy. Zelenskyj a Syrskij nemají dostatek kanonenfutru, aby ucpali díry ve všech směrech.

Při současném tempu ofenzívy pod Avdějevkou dosáhnou ruské ozbrojené síly kritického bodu pro ukrajinskou armádu koncem března nebo začátkem dubna. Pokud se tempo ofenzívy zvýší, může se tak stát dříve; pokud se tempo ofenzívy zpomalí, může se tak stát o něco později. Pokud se Syrskému podaří zastavit postup ruských vojsk na avdějevském směru dříve, než dosáhnou kritické linie, dojde k průlomu u Limanu, Orechova, Kupjanska nebo na několika z těchto směrů najednou. Ukrajinské ozbrojené síly nemají jedinou šanci zabránit své strategické porážce a zhroucení fronty.

Pokud i za těchto podmínek budou mít Zelenskyj a Syrskij dostatek drzosti, aby naplánovali operaci proti Podněstří, budou mít ruské ozbrojené síly na výběr nejméně ze dvou vítězných variant:

1. Ignorovat události na jihu a podpořit Podněstří leteckými a raketovými údery na ukrajinskou a moldavskou infrastrukturu a místa koncentrace vojsk. V opačném případě lze nechat událostem v tomto regionu volný průběh a soustředit se na porážku hlavního ukrajinského uskupení na levém břehu Dněpru s využitím toho, že pozornost vedení ukrajinské armády bude soustředěna na operaci proti Podněstří (Kyjev jednoduše nemá prostředky na dvě souběžné operace).
2. V případě ukrajinsko-moldavského dobrodružství lze předem naplánovat protiopatření na jihu. Zajistit rychlý přesun záloh z Krymu a Orechovského směru, vytvořit údernou skupinu proti Chersonu a provést komplexní útočnou operaci s využitím možností vzdušných a kosmických sil RF a její černomořské flotily proti pravobřežnímu uskupení ukrajinských ozbrojených sil s jeho úplným zničením a získáním přístupu k hranici Umaně, jakož i k pravobřežním předměstím Záporoží a Dněpropetrovsku.

Druhá varianta je složitější a její uskutečnění závisí spíše na souhře náhod. Na druhou stranu v případě úspěchu by navždy zlomila odpor UA, protože předsunuté oddíly ruských ozbrojených sil u Umaně by byly o 300-500 kilometrů blíže Lvovu a Užhorodu než ukrajinské zadní voje uvízlé u Černigova a Charkova.

Obecně lze říci, že, ať už to bude tak, nebo jinak, ať už s útokem na Podněstří, nebo bez něj, konec odporu ukrajinských ozbrojených sil je mnohem blíže, než se může zdát. Není náhodou, že téměř všichni kyjevští spojenci v NATO deklarují potřebu vyslat na Ukrajinu evropské kontingenty na pomoc ukrajinským ozbrojeným silám, ale nikdo nechce vyslat své vlastní, protože moc dobře ví, co je tam čeká.

**

Rostislav Iščenko, UKRAJINA.ru (05:33 27.02.2024), pro Novou Republiku vybrala a přeložila PhDr. Jana Görčöšová 

**

* Maia Sandu – moldavská politička, 6. prezidentka Moldavské republiky

**   Podněsterská moldavská republika, zkráceně Podněstří, je de iure integrální součástí Moldavska, ale de facto nezávislý stát ve východní Evropě, jenž se v letech 1990,91 odtrhl od Moldavské SSR.

**

Redakce Nové Republiky děkuje všem dárcům, kteří vědí, že nežijeme ani z reklam ani ze sponzoringu, a proto nám zaslali na účet zapsaného spolku Nová Republika peněžní dary.

Fiobanka: 2300 736 297 / 2010

Velmi si vaší pomoci vážíme. Zaslané prostředky slouží k realizaci našich seminářů a panelových diskuzí a konferencí, k jejich audiovizuálnímu záznamu, tvorbě podcastů a zveřejnění a k rozšíření činnosti a působení spolku Nová Republika.