V díle Bohumila Hrabala si jeho čtenáři nemohou nevšimnout různě transformovaných a jakoby nahodile se vyskytujících náboženských motivů. Teologovi Pavlu Hoškovi se podařilo, snad i díky náhodě, která ale přeje připraveným, objevit nahrávky Hrabalových adventních promluv, které v 80. letech pronášel na evangelické faře v Libici nad Cidlinou. I díky tomu mohl sepsat knihu Evangelium podle Bohumila Hrabala, která duchovní rozměr Hrabalova myšlení pojímá komplexně.
Teolog, expert na duchovní rozměr v dílech krásné lietratury a plodný spisovatel Pavel Hošek ve svém Evangeliu podle Bohumila Hrabala (vyd. Centrum pro studium demokracie a kultury; CDK) zásadně nepopírá dosavadní hrabalovské interprety. Když uzná za vhodné, pokorně z nich cituje, jejich starší zjištění současně rozvíjí, doplňuje, zpřesňuje či prohlubuje. Mírně ale polemizuje s představou, že vzhledem k Hrabalově zálibě v ironii mohou jeho meditace na duchovní témata znamenat úplně cokoli. Tvrdí, že „míru ironie a dvojznačnosti lze ve většině textů přibližně rozeznat. A navíc: existují texty, u kterých je zřejmé, že v nich Hrabal vyjadřuje, co si opravdu myslí a co mu leží na srdci.“
Profanace sakrálního a naopak
Pavel Hošek zdůrazňuje výchovný vliv Hrabalovy katolické babičky, který se natrvalo vepsal do jeho představivosti, takže v jistém smyslu „vykládal svět“ slovníkem katolické liturgie. Zároveň jeho postoj srovnává s populárními teoriemi religionisty Mircei Eliadeho, který v souvislosti s odkouzlením světa v moderní době tvrdil, že posvátno nezmizelo, jen se přesunulo do profánní sféry: „Oba se domnívali, že i moderní člověk hledá ve světě kolem sebe stopy posvátna, protože vztah k posvátné dimenzi skutečnosti k člověku bytostně patří.“ Což se u něj projevuje, jak napsal Roman Kanda, profanací sakrálního a sakralizací profánního. Takže zdánlivě obyčejná zabíjačka se v Hrabalových očích může stát obdobou mše. Také sál hospody může být interpretován jako posvátný prostor, v němž je čepované pivo analogií eucharistie. A „pan vrchní je celebrující kněz, který – když pozdvihuje proti světlu sklenici s pivem, počíná si jako kněz pozdvihující eucharistický kalich“.
Sebe samotného pak Bohumil Hrabal (1914–1997) někdy líčí jako kristovskou figuru. Když vyprávěl o svém životě mezi obyčejnými lidmi na okraji společnosti, opakoval, že chtěl být jako „malej kristus“. Třeba tím, že u sebe doma v libeňském bytě hostil a sytil romské děti a nemajetné přátele. Jak napsal v dopisu příteli: „Jsem jatý touhou žít životem těch druhých, těch, kteří jsou na tom bědněji a hůř než já, jsem jatý touhou dobrotou umenšit zlo, kterého je na světě víc než dost.“
Hledání Hrabalovy spirituality
Hošek dovozuje, že Hrabal byl člověk velmi sečtělý, který znal knihy o mystice či chasidismu. Takže třeba obraz slavné „perličky na dně“ pochází od zhořeleckého mystika Jakoba Böhmeho, u nějž označovala „božský základ lidské duše“. Teologii na druhou stranu spisovatel systematicky nestudoval, ovšem podle Hoška intuitivně uvažoval podobně jako někteří soudobí náboženští myslitelé: „Mnozí křesťanští teologové posledních desetiletí nejen že řešili přesně tyto otázky, ale dokonce nabízejí i podobné odpovědi.“
Autor však rozhodně nechce z Hrabala udělat křesťanského ideologa nebo si jej přivlastnit pro své náboženství. „Nábožensky založený člověk“ v tradičním slova smyslu podle něj nebyl. Jedině že bychom náboženství mírně předefinovali a řekli, že náboženský postoj spočívá v tom, „že život je vlastně fascinace“.
Ostatně Hošek naznačuje, že se u Hrabala dají najít i prvky spirituality ještě starší, než je ta křesťanská. Kupříkladu od dětství prý vášnivě miloval živly, zejména „Vodu a Oheň“. Na výpravách k řece vždycky rozdělával ohýnek, který byl jeho bohoslužbou. Vyprávěl také, že kdykoli šel kolem vody, omýval si v ní obličej, „křtil“ se svěcenou vodou z potoka, protože pro něj byla „každá voda svěcená“. V Libni i v Kersku neustále topil v kamnech a zíral do plamenů otevřenými dvířky. Na svých romských přátelích obdivoval, že jsou ctitelé ohně, že dokážou vnímat oheň jako sakrální symbol. A sám rozjímal nad očistnou a životodárnou mocí plamenů, které vznikají „ze smrti dřeva“, aby sloužily životu.
Vraždění koček jaksi pozapomenuto
Hošek obecně uznává, že Hrabalovo pojetí skutečnosti jako hry protikladů souvisí také s neideologickou povahou jeho psaní. Každé své tvrzení vzápětí vyvracel, ironizoval, vyvažoval protikladem. Snažil se tak „věrně zrcadlit skutečnost, jaká je, ve vší rozporuplnosti, bez apriorních hodnotových hierarchií“.
U konkrétních témat se ale tohoto principu příliš nedrží a Hrabalovo dílo „harmonizuje“. Například se rozepisuje o Hrabalově pocitu bytostného sepětí s veškerenstvem, o tom, že při procházkách podél Labe, při toulání loukami a lesíky kolem Nymburka vyjadřoval svoji niternou zkušenost sounáležitosti s přírodou, s hmotou, s hlínou. Zvláště vztah ke kočkám byl Hrabalovi „symbolem vztahu k celému království přírody. A jeho soucit s kočkami byl projevem soucitu se všemi živými tvory. Soucitu, který ho dováděl k pláči, když sledoval zvířata vezená na jatka“. Do tohoto radostného obrazu se už ale Hoškovi nedostaly poněkud disharmonické tóny, například že Bohumil Hrabal kočky opakovaně a s často i rozmyslem zabíjel, často proto, aby redukoval přílišné množství narozených koťat, jindy za trest (a pak si to vyčítal).
Náboženské kořeny versus sebevražda
Podobně se autor odmítá věnovat způsobu Hrabalovy smrti, respektive jeho pravděpodobné sebevraždě. Prý „bylo vysloveno všechno, co být vysloveno mělo. Všechno, a ještě o dost víc.“ Na takový postoj má autor jistě právo, nicméně to, jak by toto téma mohlo zapadat do Hrabalova duchovního světa, jak jej Hošek vylíčil, je otázka relevantní a nijak bulvární.
Poslední drobná připomínka by se mohla týkat zmíněného Eliadeho, jehož čtivé dílo má četné příznivce (a odkazují na něj třeba i literární vědci), ale v řadách samotných religionistů či antropologů se dnes najde mnoho jeho kritiků. Kupříkladu docent religionistiky Jiří Gebelt tvrdí, že „současná religionistika se v převažujícím sebepochopení od takového pojetí oboru, jaké zastával Eliade, distancovala“. Kritický či výsměšný postoj není jistě povinný, ale snad stálo za to se s některými námitkami nějak vyrovnat.
Celkově jde ovšem o užitečnou knihu, která odhaluje náboženské narážky i tam, kde by je většinový čtenář asi netušil. A připomíná, jak silné jsou náboženské kořeny sekulární kultury. Hošek osvětluje důležitý aspekt Hrabalovy tvorby, i když ohledně toho, jak silná je role Hrabalovy ironie, s ním souhlasit můžeme i nemusíme.
