O panu Jozefovi

Pan Jozef (opravdu se píše se z, nekecám) byl po jistou dobu můj oblíbený prodejce Nového prostoru. Vždy s úsměvem a dobrou náladou. A oproti jiným prodejcům téhož časopisu v sobě měl určitou eleganci.
Bylo na něm vidět, že patří k lidem, s nimiž osud zamával, pak jimi pořádně zatřepal a vyhodil je úplně jinde v úplně jiném stavu. To mu ale nebránilo se na lidi usmívat a komunikovat pozitivně.
Poprvé jsem si ho všiml krátce poté, co jsem začal dřít a makat a makat a dřít v kanceláři v jedné konkrétní budově. Pan Jozef měl stanoviště několik desítek metrů vedle. Časopisy, které potřeboval prodat, měl na okenním parapetu opřené o okno.
Když mě poprvé oslovil, zaujalo mě to už proto, že oslovení od něj bylo nevtíravé a přirozené. Nedalo mi to a na chvíli jsem se u něj zastavil. Nepopírám, že jsem z něj tak trochu tahal rozumy, nicméně jsem poznal, že v sobě má víc než jen tu situaci, ve které je.
„Já si vždycky, když vyjde nové číslo,“ řekl mi jednou, „celý časopis pozorně přečtu. Pak můžu každému, kdo se zeptá, říct, že jsou v něm zajímavé články o tom nebo o tom. Podívejte,“ vybídl mne, když k nám mířila paní středních let.
A já jsem sledoval jeho rétorický koncert. Pan Jozef pozdravil a paní, která se do té chvíle tvářila otráveně jako jablko pro Sněhurku, najednou roztála, dala se s ním do řeči a nakonec si odnášela ne jeden, ale dva časopisy s tím, že ten druhý dá doma sestře.
„To bylo pěkné,“ řekl jsem uznale. „Je vidět, že umíte jednat s lidmi.“
„Asi ano,“ řekl pan Jozef skromně.
Když někoho potkáváte denně nebo skoro denně víc než rok, zvyknete si na něj. Ostatně nikdy jsem po práci nespěchal tak moc, abych s panem Jozefem nemohl prohodit pár slov nebo vět. Snad jen v extrémně mizerném počasí, i tehdy však pan Jozef stál na svém stanovišti, zakuklený v pláštěnce, povídal si s lidmi a prodával.
Pak jednoho dne pan Jozef na svém stanovišti nebyl. A nebyl na něm ani druhý den. Ani třetí. Když to trvalo asi dva nebo tři týdny, zjistil jsem, že se mi po našich pravidelných hovorech stýská. Jenže jsem si uvědomil, že na pana Jozefa nemám žádný kontakt, takže moje možnosti zjistit, co se s ním stalo, jsou nulové.
Pomohla mi nakonec jedna paní, také prodejkyně téhož časopisu. Měla stanoviště na opačnou stranu od mojí kanceláře a když jsem se jí na pana Jozefa zeptal, měl jsem štěstí, že ho znala a věděla o něm. Řekla mi, že pan Jozef už Nový prostor neprodává, že se mu podařilo zcela změnit svůj život.
Až později jsem se dověděl celý zbytek příběhu pana Jozefa.
Pan Jozef byl původně podnikatel. Několik dlouhých let se mu dařilo dobře, jindy lépe. Pak ale udělal osudovou chybu, že propadl alkoholu. Během několika málo měsíců své podnikání dokonale položil. A bohužel svůj pád nezastavil, takže najednou zjistil, že nic nemá, nikde nebydlí a jestli nechce skončit jako bezejmenná mrtvola, musí s tím něco udělat.
Jakmile se stal prodejcem Nového prostoru, už se alkoholu ani nedotkl. Z toho, co si vydělal, se snažil co nejvíc ušetřit. Na tom svém oblíbeném místě stával dost dlouho před tím, než jsem ho tam potkal. Z podnikatelských let si pamatoval, jak je důležité umět jednat s lidmi, a choval se podle toho.
Protože se snažil si vydělat a ušetřit a zároveň o sebe, na rozdíl od některých jiných prodejců, opravdu pečoval, vyplatilo se mu to. Krátce poté, co jsem ho přestal potkávat, si našel klasické zaměstnání, kde mohl uplatnit své dřívější znalosti. A protože neměl ve zvyku utrácet, mohl si dovolit pronajmout si nevelký, ale pěkný byt kousek od místa, kde prodával.
Prodejce Nového prostoru potkávám samozřejmě dodnes. Jen u žádného jiného jsem nezaznamenal podobný přístup k prodávání i k životu jako u pana Jozefa. Tímto článkem mu chci věnovat vzpomínku s tím, že doufám, že se mu stále daří dobře. Zaslouží si to.