Jak jsem si myslel, že se vychovávají děti, a jaká je realita - rozmazlené dítě

Jedna z mých plánovaných zásad (před porodem) byla totiž to, že mé dítě nikdy nebude rozmazlené a za žádnou cenu si nebude vyřvávat pozornost, tak ať se jde pediatr třeba bodnout.

Je blíže nespecifikovaný datum a náš syn má 17 měsíců. Klasický den u nás vypadá tak, že ráno mezi šestou a sedmou vstaneme, dáme si snídani a pustíme si Bébu (dětské písničky na YouTube). Mezi osmou a devátou se volně přesunu ke svému pracovnímu stolu (pracuji z domu) a začnu pracovat.

Během dvou minut mám naše malé zlatíčko na klíně, protože má potřebu mi vyťukat do klávesnice kráter a ideálně napsat všem mým kolegům zašifrovanou zprávu typu:

“srtkřnf153kil”””””
LHKJGNN

???????????????????
:::”//!”:”

Prozatím se mi nepovedlo zjistit překlad.

Po chvilce je spokojený, začne běhat po místnosti. Tam vysype bazén s balónky, tu zas hodí po kočce hračku a nakonec dá psovi po čumáku (prostě výchovnou). Po této intenzivní pětiminutové chvilce se opět dotírá na můj klín a chce pokračovat v šifrované komunikaci kdekomu.

Samozřejmě už potřebuji pracovat, tak ho sundám dolů. V tu chvilku dostanu „placáka“ a naše zlatíčko nám ukáže, jak vysoké C umí. Když se ho žena snaží uchlácholit hračkou, tak jí přistane pomalu v obličeji.

Své přesvědčovací schopnosti na nás zkusí ještě tak dvakrát, a pak si ho na klín přeci jen vezmu, protože na to nemáme ani jeden nervy. Pak se vítězoslavně přesunu do vedlejší místnosti, abych už tedy (znovu) začal pracovat.

Mezitím si žena musí skočit na záchod, tak syn své vysoké C posune ještě o stupnici výše, aby to pěkně potrénoval.

V dopoledních hodinách pak žena syna vezme na zahradu nebo jedou například do dětského klubíku, hřiště nebo plavat.

Procházka po zahradě vypadá tak, že žena za našim synem vlaje, mezitím co malý raubíř všemi dostupnými smysly zkouší kameny, hlínu, zbytky z kompostu nebo třeba psí misku na vodu a nebo taky hustotu pneumatik u auta. Po této intenzivní hodině až dvou si dítě (i vyčerpaná žena) dají dopolední šlofík.

Zhruba kolem 12 hodiny si všichni dáme oběd. Náš syn během toho zvládne zkrášlit dětskou sedačku, přilehlou skříň, maminku, psa i kočky a ještě je jako správně vychované dítě všechny nakrmí. Je už docela jedno, zda zeleninou nebo příborem. Po obědě se volně přeneseme do odpoledního programu.

Hned potom, co nás náš šikovný syn přesvědčí, aby se mu pustila další Béba, tak k vysypaným balónkům přidá také další hromadu hraček z krabice pod stolem. Hraje si s legem, kostičkami, plyšáky, knížkami. Pak dané knížky donutí „přečíst“ psa nebo kočky. Záleží na tom, kdo se zrovna nachází v trajektorii letu.

Potom jako správný bytový designer zkouší divoké kombinace jako kniha u krbu, na stole, ve skříni, a nebo třeba v nočníku. Pak se uráčí poprosit maminku, aby s ním opravdu četla.

Asi nejklidnější části našeho dne (tedy hlavně maminčiného) je odpolední procházka v kočárku, kdy náš syn jen sedí, kouká a je to docela v pohodě, když zrovna nechce zkoušet bungee jumping z kočárku a čím více mu říkáme, že to nemá dělat, tím více to samozřejmě zkouší. Stejně jako tahat za kabely, strkat prsty do zásuvky, brát zvířatům granule, plácat je a nebo si dělat cestu z „drobečků“. Výhradně v podobě příborů nebo natrhaných kapesníku či kousků těstovin po celém domě.

Zhruba do 4 hodin odpoledne pak ještě opět zkouší dopolední aktivity, pak skončím v práci a naše zlatíčko vyfasuji na hlídání já. Ať si společné chvilky plné radosti užiju také.

Celý program si zkusíme ještě jednou, aby syn mohl své schopnosti dále rozvíjet a já kapku (zhruba ve velikosti sudu) potrénovat svou trpělivost. Následně si spolu dáme večeři, zatancujeme si a vytáhneme další hračky, protože na koberci je ještě trochu místa.

Po 8. hodině jdeme koupat, po dvou hodinovém uspávání náš syn usne, když si zrovna neřekne, že na koberci je stále málo hraček a noc je ještě mladá. To mu naštěstí vydrží maximálně hodinu a pak fakt už spí (naštěstí až do rána, s výjimkou nočních milkshaků).

S maminkou si pak zahrajeme na Popelku (třídíme hračky do správných přihrádek), a pak rovnou usneme taky a těšíme se na další den.

P.S.: Sem tam po večerech zkouším procházet portály typu „Modré dítě a E-koník“, a zjišťuji, co pořád děláme blbě, ale díky názorům těchto „odborníků na všechno“ hned v zápětí zjistím, že tam mají všichni děti absolutně dokonalé, nerozmazlené, poslušné a již od pár měsíců sekající latinu, a já jsem prostě blbec a maminka neschopná kráva, která si nikdy neměla pořídit dítě…

Ale co, hlavně, že je naše dítě zdravé a šťastné. :) Holt nejsme dokonalí rodiče (zatím). To přijde! :)

Jak vypadá váš denní program s vašimi zlatíčky? Podělte se do komentáře.