Povzdech hospodáře

Zemědělství spolu s lesnictvím není jen součástí nejen norského hospodářství, nýbrž i součástí společnosti, kultury a životního prostředí. Svět není, co se týče soběstačnosti, tím, co býval a při nových globálních výzvách a prokázané zranitelnosti mezinárodního obchodu by mohlo zemědělství být i nepostradatelným partnerem minimálně stejně váženým jako kvalitní obrana. Jenže mají hospodáři být chlebodárci nebo státní zaměstnanci?

Pod povrchem to bobtná a vře: Současní norští zemědělci podle jejich mluvčích prý nemají finanční svobodu, aby provozovali statky a rozvíjeli je dále. Hospodář vydělává v průměru pouze dvě třetiny toho, co ostatní. Pouze u šesti procent pocházejí veškeré příjmy z provozu statku. Zhruba polovina jich získává čtvrtinu či méně svých celkových příjmů ze zemědělství. Zejména jsou to malé a středně velké farmy, jež příjmově zaostávají a ty rozdíly se dlouho zvětšují. Průměrný norský statek má 230 dekarů rozlohy, vč. pastvin apod a pronajímá stále více té půdy, jež obhospodařuje. Podle www.skogoglandskap.no, webu Norského ústavu pro lesy a krajinu, je polovina pastvin rozptýlená na rozlohách menších než 18 dekarů a 20 % obilních polí má méně než 24 dekarů. Na většině území Norska není možné tyto plochy sjednotit a mnoho z nich je především kvůli topografii i klimatickým podmínkám těžkopádně provozovatelných.

Norské zemědělství je podle webu www.inbio.no Ústavu pro ekologické zemědělství ročně efektivizováno o čtyři až šest procent, přičemž je to stát, jenž si uzurpuje, co se uspoří pokaždé, když je provoz „racionalizován.“ Podobně jako u personálu zdravotnictví se od hospodářů čeká, že budou pracovat rychleji a zvládat více za stejný čas jako dříve. Někteří si v zimě přivydělávají třeba odklízením sněhu, pronájmem práv lovit zvěř na vlastních pozemcích, či prodejem dříví před topnou sezónou. Nicméně aby vycházeli musí mít výnosnější práci mimo statek. A tak se hroutí motivace do něj investovat dále. Následkem méně času stráveného na statku je menší výroba potravin. Uvádí to norský deník Nationen.

Ovšem loňský rok byl výjimečný, pokud jde o příjmy hospodářů. Ti si podle zpravodajského webu www.nettavisen.no zvýšili své příjmy průměrně o 23 %, čili bezmála čtyřikrát tolik, co důchodci po loňské valorizaci. Přes polovinu příjmů hospodářů pochází z přímých i nepřímých státních dotací, jež podle zprávy norské vlády o příjmech v zemědělství jsou nejvyšší na světě. Spotřebitelé ten nárůst příjmů hospodářů spolufinancují jednak ze svých daní, jednak z vyšších cen zemědělských výrobků, přičemž cena, jež dostává za takové vepřové hospodář, se podle webu www.nrk.no za 40 let zvýšila jen o tři norské koruny. Za mléko dostával hospodář v r. 1985 49 % prodejní ceny, nyní je to 25 %.  Přerozdělování je nespravedlivé, jen si vezměte, jak málo dostávají za své suroviny hospodáři a kolik si za výrobky účtují obchody. Zisky z růstu produktivity si tak mezi samou rozdělují jiní, jež samotní tvůrci hodnot, především řetězce, jimž jsou všichni tak vydáváni na pospas.

Stále méně hospodářů živí stále větší populaci. Je paradoxem, že hospodář se svou rodinou vyrábí potraviny tisíce Norům, přitom si sám z příjmů ze statku nevystačí ani na to, aby živil vlastní děti. K tomu je nutno dodat, že je stále méně těch, kteří jsou ochotní dřít tak těžce jak to dělá hospodář, u něž je prý běžný i 70hodinový pracovní týden a navíc se stírají rozdíly mezi prací a pracovním volnem tak, jako u málokteré jiné skupiny pracujících.

Od r. 2002 končí 25 hospodářů týdně, hlásí web www.nrk.no. Pětina hospodářů, a dokonce třetina těch s mlékem se domnívá, že jejich statek bude do patnácti let zrušen. Uvádí to na základě průzkumu list www.bondevennen.no. Je za tím i nebývalý růst výdajů. Pro ilustraci zaplatil hospodář Trond Joa za r. 2022 podle zpravodajského serveru www.nrk.no za hnojivo 350000 norských korun a následující rok 920000 norských korun. Za stejné období stoupla cena krmných koncentrátů a dieselu cca. o čtvrtinu. Joa říká, že pokud politici nechtějí, aby hospodáři potraviny vyráběli, tak ať to řeknou na rovinu. Zdražuje i plast na obalování sena, nemluvě o stavebních hmotách na nové provozní budovy.

Tento soumrak hospodářů je i nadále opomíjen a milosrdenství státu je vnímáno částí hospodářů jen jako vtip. Kdy opět jako onehdy vyrazí norští zemědělci na Oslo? V současnosti se konají jen místní demonstrace, ale proč by se neměli bát radikalizace hospodářů i norští politici?

Za svá tamní působení si střídající se ministři zemědělci podle četných článků i televizních a rozhlasových vysílání i z mnoha let nazpět údajně dokázali proti sobě naštvat většinu hospodářů, a to mimo jiné kvůli snaze o změně dotačního systému a zvětšování provozních jednotek, což způsobovalo na Norsko vzácné masové demonstrace. A ačkoli se aktivisté za vzpourami zemědělců domáhají nové zemědělské politice, paradoxně žádají ve svých požadavcích více té staré.

Přes minimální medializaci se v těchto dnech i v Norsku vzedmutí vzdoru zemědělců skloňuje více než jindy. Hospodáři se podle zmíněného deníku Nationen bojí, že ministr jejich protesty prostřednictvím medializace opět „ukradne“, a předělá je ve svůj prospěch, vše převrátí proti nim a zvrhne v další politickou frašku.

V souvislosti s minulým traktorovým tažením na parlament napsal deník Vart Land, že statek Jorunda Kvaaleho Hansena je v provozu šest set let (což nemálo napovídá o hospodářích jakožto nositelích kulturních tradic Norska), přesto zvažuje, že vlastním dětem odepře převzetí statku proto, že je jeho provoz tak málo výnosný.

Jednou za rok na jaře usednou ke stolu zástupci organizací hospodářů, aby vyjednávali s byrokraty o výši dotací, cenách zboží i celních sazbách za sýry a masa. Stát se tak „vyrovná“ s hospodáři a pokud jsou jejich organizace s návrhy státu natolik nespokojené, že vyjednávání přeruší tak norský parlament má ve zvyku schválit výchozí nabídku státu. Odchýlí-li se nabídka vlády příliš od toho, co zastává za politiku opozice, tak může opozice vládě přikázat vylepšit nabídku zemědělským organizacím. Opozice se tak vměšuje do vyjednávání. Avšak administrativně stanovené ceny nereagují ani na kvalitu, nadvýrobu ani další činitele. K tomu neodměňují specifičnost až výjimečnost výrobků a vůbec zakonzervují starý a mnohým nevyhovující systém.