15 let stál v čele Opery pražského Národního divadla Otakar Ostrčil. Svá stěžejní díla zkomponoval v Soběslavi

Otakar Ostrčil byl jako skladatel na jedné straně považován za pokračovatele linie založené Bedřichem Smetanou, po technicko-kompoziční stránce se řadil ke skladatelům tzv. „nové věcnosti“. Jako šéf opery a dirigent byl přísný, maximálně zodpovědný, „nenáviděl lajdáctví, šmíraření a fixlování,“ jak o něm napsal jeden z hudebníků.

Otakar Ostrčil se narodil 25. února 1879 v Praze na Smíchově v rodině lékaře a byl nejmladší ze čtyř dětí. Dva bratři se stali po vzoru otce lékaři, Otakar vystudoval filologii na pražské Karlově Univerzitě a hudbu studoval soukromě u Zdeňka Fibicha. Jeho oficiální zaměstnání bylo prozaické - vyučoval češtinu a němčinu na obchodní akademii. S dirigováním začal u amatérského Orchestrálního sdružení, později vedl operní soubor Městského divadla na Královských Vinohradech.

Roku 1919 se Ostrčil stal dramaturgem opery pražského Národního divadla; opera ve vinohradském divadle byla totiž zrušena, a Ostrčila si k sobě povolal tehdejší šéf opery Karel Kovařovic. Od 12. prosince 1920 byl po Kovařovicově smrti Otakar Ostrčil ředitelem opery a dirigentem Národního divadla a působil zde až do své smrti v roce 1935.

Ostrčilova éra v Národním divadle znamenala období průbojné dramaturgie a velkých pěveckých a hereckých osobností. Vrátil do Národního díla pozapomenutých českých skladatelů 19. století, uváděl novinky českých skladatelů své generace, ale inscenoval také díla Richarda Wagnera a Richarda Strausse, která byla jinak doménou pražské německé scény. Roku 1926 zazněl v Praze v Ostrčilově nastudování poprvé Wozzeck Albana Berga. Česká inscenace uvedená pod titulem Vojcek vstoupila do historie, přestože se uskutečnila pouze jediná repríza. Představení vyvolalo nacionalistické a politické vášně, které se staly varovným signálem příštího nebezpečného vývoje. Rozpoutaná kampaň proti Ostrčilovi donutila divadlo inscenaci stáhnout.

Post šéfa opery a dirigenta Ostrčila plně zaměstnával, a tak na vlastní skladatelskou tvorbu neměl příliš času. Jeho raná orchestrální díla příliš u kritiky neuspěla, ale brzy zaujal jako skladatel operní. Operou z české mytologie Vlasty skon se veřejnosti zavděčil jako pokračovatel Bedřicha Smetany a jeho češství v hudbě. Hned následující operou Kunálovy oči však odbočil do mystického světa Orientu. Na domácí půdu se vrátil jednoaktovkou Poupě, ale Legendou z Erinu opět zavítal do cizích krajů, tentokrát do Irska. Poté se na řadu let jako dramatický skladatel odmlčel. Na svého učitele Zdeňka Fibicha pak navázal tvorbou koncertního melodramu. Ostrčil je též autorem řady sborů a písní, s jedinou výjimkou na texty českých básníků. V symfonické tvorbě vytvořil jedinečné dílo, právem řazené k vrcholným výtvorům české hudby 20. století; orchestrální variace Křížová cesta op. 24 z roku 1928, které představují čtrnáct Kristových zastavení při cestě na Golgotu.

Jeho poslední opera, Honzovo království, vznikala v napjaté politické atmosféře 30. let 20.století – době už nastupujících nacionalistických a politických vášní. Premiéra se konala roku 1934 v Brně, protože skromný Ostrčil na scéně, jejíž operní soubor vedl, svá díla do premiér neprosazoval. V Praze se opera poprvé hrála v dubnu 1935. Pohádková alegorie o zemi, kde vládne láska a pravda nad bohatstvím a mocí, vyvolala otázky, zda je vhodné hlásat pacifismus ve chvíli, kdy bylo třeba postavit se hrozícímu nacionálnímu socialismu se zbraní. Ostrčil, dlouhodobě pracovně přetížený a vystavený nové novinářské štvanici, v srpnu 1935 podlehl vyčerpání, tři týdny před zahájením 13. festivalu Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu, který se toho roku konal v Praze. Festival byl pak 1. září symbolicky zahájen Ostrčilovým dílem – operou Honzovo království.

Otakar Ostrčil se věnoval také veřejnému životu, od roku 1912 byl členem České akademie věd a umění, od roku 1919 byl zvolen jako předseda Foersterovy společnosti, kterou také zakládal. V letech 1924–1933 byl předsedou Spolku pro moderní hudbu.

Otakar Ostrčil zemřel 20. srpna 1935 a je pochován na Vyšehradském hřbitově. V Praze 2 je po něm pojmenováno Ostrčilovo náměstí.

V roce 2019 proběhla v Soběslavi ke 140. výročí narození Otakara Ostrčila 21. června 2019 slavnost, při níž byla odhalena obnovená skladatelova busta v parku u Nového rybníka. Ostrčil totiž patřil k nejvýznamnějším soběslavským letním hostům a právě v Soběslavi, během zdejších pobytů, vznikla tři autorova stěžejní díla – symfonická báseň Léto, protiválečná operní pohádka Honzovo království a variace pro orchestr Křížová cesta, která v roce 1946 pod taktovkou Rafaela Kubelíka zazněla na zahajovacím koncertu prvního ročníku Pražského jara.

Úvodní foto: Otakar Ostrčil (©archiv ND Praha/foto Langhans)