Scéna.cz 

Naši furianti - čirá vesnická tématika

Na scénu historické budovy Národního divadla se opět vrátili Stroupežnického NAŠI FURIANTI. Tento titul patří do repertoáru Národního divadla podobně jako PRODANÁ NEVĚSTA nebo základní kameny. Poslední nastudování J. A. Pitínského má po derniéře sedm let. Zdá se, že každé umělecké vedení činohry se tento klenot, nejen vesnického dramatu, snaží uchopit svým osobitým způsobem. I když zmiňovat furiantství pouze v rámci vesnice, to je určitě úzkoprsé, ve městech, ve sportu, kultuře, na pracovištích, ale zejména v rodinách máme leckdy furiantství až nad hlavu. A co to vlastně je? Nebo ještě lépe, kdo to je? Patří furiant k českým základním charakterovým rysům? Vždyť na předscéně zvolá Habršperk k Bláhovi: “Čechy!” Toto radostné zvolání může evokovat jeho návrat, nebo povzdech právě nad některými českými neduhy? Obojí je možné - radost, váhání, ale i zklamání nebo rozhořčení… Všechny tyto ingredience mohou v dané replice být.

Režisér Martin Františák předkládá text Našich furiantů ve své mnoho vrstevnatosti a to tak, že ho cizeluje a tříbí až k těm nejzákladnějším vzorcům jednání nejen jednotlivých protagonistů, ale zejména pospolitého celku. Všichni v daném uskupení mají své místo a musí nějak fungovat. Režisér hledá v textu odpovědi na několik otázek: Kdo je pořádný člověk? Kdo bude ponocný? Kdo bude hlídat včeličky? Kdo je autorem paličské ceduličky? Sečteno, pídí se stále po osobě nebo osobách. Byť by se mohlo zdát, že odpovědi jsou jednoduché, není tomu tak. Martin Františák plně využívá dějové rytmiky, dobře pracuje s jednotlivými zápletkami, střídá radost a veselí proti tragédii a smutku. Vyzdvihuje přirozenou autoritu starší generace. Vedle toho nezatracuje energii a sílu generace mladé. Celé to mixuje s epizodami jednotlivých postav.

Tomu všemu odpovídají jednotlivé složky inscenace: kostýmy a scéna, hudba, světla a pohyb. Eva Jiřikovská, autorka výpravy, celé výtvarné řešení podřizuje jednoduchosti scény, ale i mnohotvárnosti kostýmů. Výrazně pracuje se scénou na horizontu, ale i na forbíně. Mezi základní scénické prvky patří hrubost stěn. Náznak drsného života. Velmi zajímavá je práce s červenou barvou a růžemi. Najdeme ji v interiéru maringotky Markýtky. A pak se nám v závěru inscenace Markýtka promění v nevěstu pod čepcem a celému kroji dominuje červená a růže. Pánská část souboru má hrubé vesnické oblečení až po honosné obleky. Vše se odvíjí od společenského postavení. Herečky se postupně objeví ve stylizovaných krojích. Ty jsou jen náznakové (fěrtušky, krajkové sukně) a všechny dámské kroje jsou laděné do pastelových barev.
Ve výpravě skvěle funguje proměna interiérů a exteriérů. Jednací síni radních v Honicích dominuje velká pec. Tady se to všechno upeče, tady se na všem usneseme. Nebo také něco schováme, někdo se schová.

Práce herců je na výborné úrovni. Každý si vytváří charakter své postavy velmi věrohodně. Úvodní výstup Valentina Bláhy (Radúz Mácha) a Josefa Habšperka (Ondřej Malý) nás přesvědčuje o jejich věrném přátelství. Rovněž odvozujeme, že oba jednají na rovinu. Nemůžeme od nich čekat žádný podraz.
Opakem je František Fiala (Igor Orozovič), ten si postavu krejčího užívá. Ukázkový patolízal, který by pro krejcar navíc udělal i nemožné. I když vypadá dobrácky, přesto mu nelze v ničem věřit. Magdaléna Borová coby Terezka Fialová na malé ploše ztvárňuje ráznou ženu, která musí mít všechny své děti poslušné. A haverlanti skutečně poslouchají. Na daný povel dokáží být úslužné, ale také protivné, případně až škodolibé. Jejich dcera Krystýna (Eliška Friedrichová) hraje pubertální dívku na pokraji přerodu. Emoce se v ní jen perou. Coby ošklivé káčátko se chytá kdejaké chlapecké přízně. Nešťastně je zatažená do obecních pletich svým otcem. Postavě dává nerozhodnost, ale také dětskou odvahu. Další z dětí Filípek (Josef Bánovec), i když vzhledem k výšce 197 cm je to spíš velký Filip. Zaujme diváky svými akrobatickými dovednostmi. A jak se říká není malých rolí, i v drobných replikách velmi dobře pracuje s mimikou.

Další dvojice Šumbalovi. Filip Kaňkovský (Matěj) a Lucie Polišenská (Marie). Zajímavá dvojice. Matěj propadl karbanu a dokáže prohýřit poslední úspory. Marie, starostlivá a poctivá žena. Dokáže si zjednat pořádek a doslova s bandurskou si dupnout.
Csongor Kassai coby Marek Ehrmann je patřičně poddajný. Přesvědčivě vytváří postavu “kam vítr, tam plášť”, prostě chce být s každým zadobře a není divu. Obchod je prostě obchod.
Matyáš Řezníček (Karel Kudrlička) je přesvědčivý zejména coby místní písař a tudíž i písmoznalec. Nemůžeme opomenout další výraznou postavu Kašpara Šmejkala (Marek Daniel) a jeho starost o včeličky. Vladislav Beneš (Pavel Kožený) je opravdu pomalý ve čtení. Jeho záliba v obecních pravidlech vzbuzuje u diváků nejeden úsměv. Komika v jeho podání není prvoplánová. Pavla Beretová coby Markýtka působí jako osudová postava. Její světský život jí dává volnost. O to víc působí její čepcování. Výrazným a charismatickým je Petr Dubský v podání Františka Němce. Ve svém monologu a vyznání víry, okamžiku, kdy se zastává neprávem obžalovaného, kdy žehná mladým je přesvědčivý. Přirozeně a v podstatě s lehkostí předává Stroupežnického text a potažmo i své herecké zkušenosti.

Ústřední manželské dvojice Dubských a Buškovi. David Matásek, starosta Filip Dubský, a Ondřej Pavelka, první radní Jakub Bušek. David Matásek podává rozvahu a v podstatě poslední slovo. Nenechá se zatáhnout do tahanic ze strany Buška. Ondřej Pavelka je v podstatě velkým hybatelem děje. Neustále zdůrazňuje, že on je první radní. Funkce mu patřičně vlezla do hlavy. Předvádí, jak může nabytí moci člověka ovládnout. To by ale nesměl mít vášeň pro pytlačení. Jeho postavení mu nepomůže ani v trumfování o tanec s Valentinem Bláhou.
Když se dva hádají, třetí se směje, nebo ještě jinak, muž má svou hlavu, ale s krkem hýbe žena. Martina Preissová předvádí manželku Marii Dubskou v plné síle. Dává najevo, že někdy stačí špetka rozumu, aby si člověk udělal jasno. Obzvlášť když pomůže i ženská intuice a hlavně cit. Ženský prvek dokáže zachránit situaci a zchladit horké hlavy rodinné. S velkým pochopením hraje smutek ze ztráty svého syna.
Šimon Kroupa (syn Václav Dubský) a Marie Poulová (dcera Verunka Bušková). Zamilovaný pár, který se nemůže od sebe odtrhnout. Přesto díky furiantství jejich otců může dojít k jejich oddělení. Václav díky vzniklé situaci rozhodne jít na vojnu. A to i přes skutečnost, že ve válce zahynul jeho bratr Josef.

Inscenace NAŠI FURIANTI Martina Františáka obstála v divadelní čistotě a hlavně v přímočarosti využitých scénických prostředků a režijních nápadů jako je předobraz malého Václava Dubského na proscéniu s dřevěným koníkem, který práská bičem. Podobně jako bičem práská syn Václav Dubský coby dospělí na horizontu. Režie Martina Františáka dokázala obhájit své místo v pokladnici klasického repertoáru coby čistá vesnická tématika. Františák si s vesnickým dramatem velmi rozumí. Včetně podtržení významu křesťanské víry v životě současné společnosti.

www.narodni-divadlo