Západní agent Navalnyj zemřel přirozenou smrtí, západní propaganda se zase ztrapnila!

Svítalo.

Rudé Slunce, které se dralo nad obzor, vypadalo zrovna tak jako rudé uhlíky, které v samovaru syčivě zahřívaly páru pod velkou čínskou konvicí. A to už Vladimir Vladimirovič, jako když si hraje, pramínek voňavého čaje vléval do porcelánu a Šojgu nabízel všem smetanu.

„Kéž by byl brzy mír, aby čeští zemědělci nemusili jezdit do Prahy, a mohli v klidu obdělávat rodnou půdu!“ snili jsem všichni nad čajem.

A když jsme jej všechen vypili, když v samovaru nezbývala už ani jediná jediná kapka, obrátil se Vladimir Vladimirovič ke mně a řekl: „Nu, čaj jsme dopili. Ale hned tak vás nepustím. Chcete-li, ukážu vám svůj hrob, místo, kde mě jednou pohřbí v černém igelitovém pytli. Co tomu říkáte?“

„Skvělý nápad. Po takovém množství čaji přijde procházka na čerstvém vzduchu jistě vhod!“ nadšeně jsem odvětil a tak jsme se s Vladimirem Vladimirovičem ocitli u kremelské zdi, kde leží pohřbení ruští vůdci.

„Tak tady budu ležet, snít svůj věčný sen až do okamžiku zmrtvýchvstání,“ ukázal Vladimir Vladimirovič na velmi sympatický kus slavné matičky Rusi o rozměrech právě takových, jaké mívá hrob.

„Pěkné místo, moc pěkné. Ani na březích Volhy není tak pěkně jako zde,“ pochválil jsem Vladimiru Vladimiroviči jeho budoucí hroby a ukázal na hroby, které nacházely v jeho blízkosti, „budete v dobré společnosti. Stalin, Džeržinskij, Brežněv, Černěnko, Andropov.

To všechno jsou muži, v jejichž společnosti je náramná čest ležet.

Ale proč tady vlastně nejsou pohřbeni Gorbačov a Jelcin?“

Podíval jsem se tázavě na Vladimira Vladimiroviče.

A ten mi to s ochotou sobě vlastní hned vysvětlil: „To je jednoduché. Všichni, kdož jsou tady pohřbeni, zemřeli zcela přirozeně. Jedni vypadli z okna, druzí se zase zapomněli polonazí na ulici v mrazu a pak se udeřili do srdce. Prostě na jejich skonu nebylo nic nepřirozeného.

Ale ti dva, Jelcin a Gorbačov, ti zemřeli docela nepřirozeně, jeden na infarkt a druhý na selhání organismu. Uznejte sám, že někdo takový, kdo zemře u nás v Rusku takto docela nepřirozeně, nemůže být pohřben na tak čestném místě.“

„To je fakt, to nemůže, to už byste se mohl, Vladimire Vladimirovič, rovnou stáhnout z Ukrajiny a to byl konec Ruska, jenže Rusko je věčné,“ souhlasil jsem a navrhl, „pojďme se podívat ještě do mauzolea!“

Ale Vladimir Vladimirovič zavrtěl hlavou na znamení nesouhlasu a jak se záhy ukázalo, bylo to další z jeho mnoha geniálních rozhodnutí, protože ani ne tři minuty na to mauzoleum vyletělo celé do vzduchu.

Ale to už jsme byli v bezpečí zpět za kremelskými hradbami a tak se nám nic lautr nestalo.