Neméně silný byl už úvod čtvrtečního koncertu britské kapely Depeche Mode, který sledovalo 15 tisíc lidí. Znovu se v největší zdejší zastřešené hale opakuje tuto sobotu.
Po abstraktní předehře tvořené plochami nervních syntezátorů na pódium přichází jedenašedesátiletý frontman Dave Gahan. "Nezahrávej si s mým světem, nezahrávej si s mou myslí / Nezpochybňuj můj časoprostor, můj kosmos je můj," začíná zpívat.
Loňská píseň nazvaná My Cosmos Is Mine hned zkraje show vymezuje prostor. Hutnou skladbu pomalu sunou dopředu těžké údery bicích a syntezátory. Čas odbíjí zvuk digitálního sykotu, připomíná výtrysk stlačené páry nebo přejetí kovu o smirek. Celé to působí jako potemnělá slavobrána do světa melancholie, v němž se pozornost stáčí k lidskému nitru a emoce prožívají zjitřeněji. Realita zůstává za zdmi haly.
Na pódiu stojí pouze čtyři postavy. Vedle zpěváka Gahana a kytaristy i hráče na klávesové nástroje Martina Gorea to jsou multiinstrumentalista Peter Gordeno a bubeník Christian Eigner. S minimem prostředků zaplňují velkorysý prostor takřka hmatatelným zvukem. Občas může být strohý, pořád se ale zařezává do těl posluchačů, takřka výhradně oděných do trik a mikin s logem kapely. Ta se celý večer obejde bez předtáček i velkých gest. Může se spolehnout na sílu písní z více než čtyřicetileté kariéry.
Temná hudba pro masy
Vloni v červnu Depeche Mode odehráli svůj zatím největší český koncert, když v pražských Letňanech před 60 tisíci lidmi naplnili název dávného alba Music for Masses. Dav sice zkropil déšť, většinu show ale kapela absolvovala pod zapadajícím sluncem. Jakkoliv může mít soumrak kouzlo, černá Depeche Mode sluší nejvíc.
Dvojice nynějších večerů v O2 areně slibovala semknutější a intenzivnější zážitek. Depeche Mode očekávání bezezbytku naplnili. V publiku zavládlo vzrušení například během třetí skladby Walking in My Shoes.
Martin Gore prsty s černě nalakovanými nehty ledabyle přikládá na struny kytary Gretch pistáciové barvy. V kulisách songu o odpuštění ale vše svítí rudě. Dave Gahan gesty připomíná hladového Drákulu, místo aby krev vysával, všem přítomným ji svým barytonovým hlasem čeří. Napětí stoupá, těžké kytarové plochy se převalují po pomyslné hladině tvořené hlavami davu. Goreovo minimalistické sólo v závěru písně zní jako podladěná siréna varující před dopady raket. Ochozy omámeně tančí.
Lepší než v Berlíně
Některé písně na projekční ploše místo záběrů z pódia doprovází videa. Everything Counts z roku 1983 diriguje mim v černém kostýmu a bílých rukavicích. Jindy se na plátně prohánějí osli na pláži, později se silueta muže noří do rozbouřených vln oceánu, jež se láme v kaleidoskop.
Depeche Mode suverénně oscilují mezi rockem a žánrem synthpop, který v 80. letech minulého století pomáhali definovat. Dramaturgický kontrast tvoří sólové pásmo Martina Gorea. Dvaašedesátiletý autor většiny repertoáru se staví do role frontmana, ostatní odcházejí do zákulisí. Pouze za doprovodu piana pak Gore zpívá hit Strangelove z roku 1987, na nějž v komorním aranžmá navazuje baladou Somebody.
Když se kapela vrátí, předvádí melodickou novinku Ghost Again. Nadlehčenou atmosféru utne těžká I Feel You. Gahan do valivého beatu pokládá slova, jako by to mělo být naposledy.
Výrazný potlesk sklízí Behind The Wheel věnovaná klávesistovi Andrewovi Fletcherovi, který zemřel předloni ve věku 60 let. Mělo jít o jeho nejoblíbenější kus z repertoáru.
"Jste mnohem lepší než publikum v Berlíně," skládá Gahan poklonu Praze na konci přídavku Just Can’t Get Enough, načež Personal Jesus z roku 1990 působí jako smršť nelítostných kytarových riffů.
Melodie se opakuje stále dokola, ostatní nástroje pod kytarovou mantrou gradují. Jde o extatické finále, o němž celá hala věděla, že přijde, a přesto na publikum dopadá vší silou. Pražské vystoupení Depeche Mode je výjimečné nejen vynikající formou muzikantů.
Zpět na Karlův most
Ke konci skladby Everything Counts zve Dave Gahan na pódium fanynku k tanci. To se na koncertech Depeche Mode děje jen sporadicky. Zpěvák sice něco podobného udělal před dvěma týdny v irském Dublinu, jinak si ale drží odstup. Mimořádnost okamžiku dokládá, že Depeche Mode přijeli do Česka v dobré náladě. A mají k tomu důvod.
Dvě pražské zastávky světového turné Memento Mori vybočují ze zvyklostí především díky doprovodným akcím, jež z vlastní iniciativy pořádají fanoušci.
Už v pátek se ve smíchovském klubu Futurum koná takzvaná warm up party, tedy zahřívací večírek před druhým, sobotním koncertem v O2 areně. Po jeho skončení se pak cirka tisíc nejoddanějších odebere do klubu Roxy. Oba večery budou dle pořadatele Filipa Macháčka vyprodané, do Roxy zbývá posledních několik vstupenek.
Akce souhrnně nazvaná Prague Depeche Mode Weekender zahrnuje také společné focení. Stovky fanoušků se sejdou v sobotu odpoledne na Křižovnickém náměstí, aby se zvěčnili na přilehlém Karlově mostu. Právě tam členy Depeche Mode na podzim 1988 slavně vyfotil Anton Corbijn. Snímky pak vyšly ve sborníku Strangers.
Nezvyklé fanouškovské nadšení dokazuje trvající popularitu Depeche Mode, založených roku 1980. Pocházejí z doby, kdy hudební trendy ještě neurčovala videa z TikToku, aby je následně odvály další několikavteřinové sekvence. Po muzice bylo nutné se pídit, napojit na síť podobně naladěných a vyvíjet úsilí.
Tvorba Depeche Mode je pro fanoušky komplexní zážitek prožívaný v rámci komunity.
Dobu, kdy hudba nesla fyzický otisk, ve čtvrtek před O2 arenou připomněli prodejci magnetů na lednici a plakátů. Improvizované stánky s upomínkovými předměty potištěnými podomácku vyrobenými grafikami tu člověk běžně nepotká.
Znovuzrození osobního Ježíše
Jedním z motivů turné Memento Mori je lebka. Může být připomínkou pomíjivosti života stejně jako vzpomínkou na zesnulého spoluhráče Fletchera, jehož odchodem kapela vstoupila do nové fáze.
Davea Gahana a Martina Gorea v civilním životě dělí tisíce kilometrů, každý bydlí na opačném pobřeží USA.
V Praze kolem sebe tančí, objímají se. Jejich vztah byl přitom dlouhá léta mírně řečeno komplikovaný a Fletcher fungoval jako diplomat mezi dvěma egy.
Po jeho smrti hudebníci zvažovali, jestli by nebylo lepší si ticha užívat už napořád. Po krátkém telefonátu se ale vzájemně ujistili, že Depeche Mode pokračují, a během práce na loňském albu Memento Mori k sobě našli novou cestu.
V jistém smyslu tak O2 arena sledovala znovuzrození kapely, jež pro většinu přítomných skutečně představuje onoho osobního Ježíše z jejich slavného hitu. Blízkou entitu, která je na dosah vždy, když je potřeba. Nikdo z účastníků čtvrtečního koncertu by si ticho Depeche Mode neužil.
