Mých blízkých se to příliš dotklo, dnes bych to napsal jinak, říká Marek Torčík o autofikčním románu Rozložíš paměť

Marek Torčík ve svém románovém debutu Rozložíš paměť, který vyšel na sklonku minulého roku v nakladatelství Paseka, ukazuje svoji fascinaci pamětí.

Středobodem příběhu je on sám a vzpomínky na dětství a dospívání. Čtenáře přenese do prostředí stísněného bytu, k matce, která se snaží uživit rodinu vyčerpávající prací v přilehlé továrně, zatímco Marek nachází v netolerantním prostředí vrstevníků krom násilí i poznání sebe sama.

V knize si Torčík hraje s vlastní pamětí i se čtenáři – popisuje svého dědu skrz vyprávění babičky, která ho opustila, svého švagra, ale pracuje i s deníkem, který si psal v léčebně.

Jeho paměť je zkreslovaná vzpomínkami ostatních. Z mozaiky zážitků ale dokáže vytvořit komplexní portréty svých blízkých a nacházet pro ně pochopení. Komplikovaná postava dědečka alkoholika tak nachází díky útržkům jeho dětství a deníkových zápisků soucit.

Román řazený k aktuální vlně autofikční literatury je přirovnáván například k dílům francouzského autora Édouarda Louise.

„Máme tendenci vnímat literaturu jako ten jedinečný velký příběh, jako umělecké dílo, které se už neopakuje. Jenomže život takový není,“ říká Torčík, jehož debut se záhy po vydání objevil i v několika výběrech nejlepších knih loňského roku, například v žebříčku Radia Wave či deníku A2larm.

V rozhovoru se mimo jiné dočtete:

• Jak jeho kniha odráží lidskou paměť;
• v čem se psaní prózy liší od básní;
• proč v knize rezonují témata jako je mužství a násilí;
• jak na příběh autorova dětství reagovala rodina;
• jaké příběhy mu v české literatuře chybí;
• proč se jeho kniha připodobňuje k těm od Édouarda Louise a co na to říká.

Překvapil vás úspěch vaší první románové knihy?

Překvapil a to hodně. Jsem básník a básně moc lidí takhle výrazně nezajímají. Že bych v Deníku N dělal rozhovor se svou sbírkou, to si moc nedokážu představit. Pro mě je fascinující, jak je próza samotná v něčem úplně nadreprezentovaná. To mě na tom asi zajímá nejvíc.

Kde začíná a končí knižní Marek a spisovatel Marek Torčík?

To je otázka, na kterou nemám odpověď. Pro mě bylo důležité, abych byl jediný, kdo v té knize vychází z nějaké skutečné podstaty. Já jsem ten, kdo ji píše, mohu mluvit za sebe. Ostatní budou vždycky změnění tím, kdo jsem já, a tím, že to nějak převyprávím.

Takže jde o odraz vaší prožité skutečnosti.

Je to můj odraz. Nezajímala mě ani tak autofikce jako taková. Spíš to, kde jsou hranice toho, co vím já a co mohu vyprávět o druhých a sám o sobě. Také proto je v názvu i ta paměť. Všechno v knize je hodně zkreslené pamětí.

Dlouhodobě mě fascinuje fotografie. Skutečnost, že se koukám na něco z minulosti a nevím, kdo na té fotce vlastně je, jestli jsem to vůbec já, protože si například nepamatuju na situaci, kdy vznikla. Šlo mi při psaní o něco podobného.

Jaký byl pracovní přesun z básnění do prózy? Bylo to náročné?

Rozhodně to bylo časově náročné. Báseň jsem schopný napsat někdy i během jediného dne, pak se k ní nějak vracet a editovat. Ale tohle byl soustavný několikaletý proces, během kterého vlastně pořád nic nebylo hotové. Dlouho to celé existovalo jen v mé hlavě a najednou je z toho kniha.

Ten časový rozměr je asi nejvýraznější. Vlastně mám pocit, že je to s básněmi a prózou asi stejné jako s fotkou a filmem.

Hodně vzpomínek ve vaší knize se vztahuje k šikaně a násilí, ať už ve škole, nebo mimo školu, což je téma, které najdeme i v jiných současných prózách, jako jsou knihy Édouarda Louise, který s vámi má společnou i autofikci, ale i třeba u Mieko Kawakami, které loni vyšla kniha Nebe o šikaně. Co vás vedlo k tomu psát tak živě právě o násilí? Může to nějak třeba pomoci lidem, kteří si to také zažili? Nebo je to pro vás nějakým způsobem terapeutický proces?

Pro mě to určitě terapeutické není. Jsem asi podobně jako Édouard Louis fascinován kulturou násilí, i když k ní asi přistupuju trošku jinak než on. Louis je hodně sociologický, mě zajímají momenty, kdy se násilí podepisuje na tělech a na paměti. Každopádně pro mě to byla spíš