Jeho nejznámější stavba oslavila loni padesáté výročí, jemu samotnému by bylo dnes jednou tolik. Před sto lety, 23. února 1924, se narodil architekt Karel Hubáček, autor ikonického vysílače a hotelu Ještěd a držitel slavné Perretovy ceny, kterou dosud žádný jiný Čech nezískal.
Oceňovaný architekt, který musel za okupace jako devatenáctiletý nuceně pracovat v nacistickém Německu, tak jako kluk poznal, co je těžká dřina i krutost, a naučil se, že člověk se nemá bát.
To prokázal během svého života několikrát. Třeba podpisem petice Dva tisíce slov v roce 1968 i tím, že nikdy nevstoupil do komunistické strany.
O tom, jak zvrácený byl socialistický režim, ostatně svědčí i fakt, že Karel Hubáček nesměl být při otevření Ještědu, stavby, kterou vymyslel, sám přítomen. Tak moc soudruhům vadil.
I když je Ještěd unikátním počinem, svému tvůrci prokázal tak trochu i psí službu. Zastínil totiž další významná díla, která Karel Hubáček během své půl století trvající kariéry vytvořil. Některá z nich v rozhovoru pro Forbes vyzdvihuje jeho kolega a spoluzakladatel ateliéru SIAL Miroslav Masák.
Miroslav Masák | Foto Jiří Ryszawy
Autora obchodního domu Máj nebo obchodního střediska Ještěd či rekonstrukce Veletržního paláce, který letos z rukou prezidenta Petra Pavla získal Medaili za zásluhy, pojilo s Karlem Hubáčkem letité přátelství. „Líbila se mi na něm jeho umanutost,“ říká.
Co se vám jako první vybaví při vzpomínce na Karla Hubáčka?
Konec padesátých let a pětatřicetiletý hezký chlap. Plný energie a optimismu.
Tehdy jste se poprvé potkali?
Ano, v lednu 1959. Přijel jsem do Liberce na svatbu dvou kolegů ze studií. Už předtím jsem slyšel, že Hubáčkův ateliér je podnětným a příjemným pracovním prostředím pro mladé architekty, a tak jsem se, při náhodném setkání, zeptal, zda bych se nemohl stát jeho součástí. Nastoupil jsem v květnu 1959.
Na konci šedesátých let jste spolu založili Sdružení inženýrů a architektů (SIAL). V té době bylo neobvyklé, že sešla parta architektů, statiků a konstruktérů, aby společně pracovali. Představovali jste si to tak, když jste ho zakládali?
Neměli jsme se ve Stavoprojektu (státní projekční organizace vzniklá znárodněním mnoha projekčních kanceláří v roce 1948, pozn. redakce) špatně, ale chtěli jsme sami rozhodovat o druhu přijímaných úkolů i o jejich hodnocení. Konečný krok nám umožnila atmosféra jara 1968. A významná podpora tehdejšího primátora Liberce Jiřího Moulise.
Začínalo nás jen dvanáct, z toho pět architektů. Odvahu k nejisté budoucnosti získávali pozdější zaměstnanci postupně. Naše původní představa se naplnila, ale vydržela jen do politických prověrek v roce 1971.
Na snímku zprava Miroslav Masák, Karel Hubáček a Zdeněk Patrman
Hubáčkovou nejznámější prací je návrh televizního vysílače na Ještědu. Za stavbu a nezvyklé užití technologií získal slavnou Perretovu cenu. Vyzdvihl byste i jiné jeho stavby?
Naše praxe probíhala v době, kdy toho architekti mnoho nepostavili. A příležitostí k zajímavým, významným stavbám také mnoho nebylo. Mně se na Hubáčkovi líbila jeho umanutost, s jakou se snažil napravovat hloupé předpisy Státního typizačního ústavu pro stavby základních škol. Uspěl ve Studenci, v Jeníšovicích, v Zákupech, v Novém Boru a v Bakově.
K výborným výsledkům patří kino v Doksech, stavba z konce padesátých let znamenala definitivní odklon od vnucovaného socialistického realismu. Zajímavá mohla být i stavba experimentální scény DAMU u Kunratického lesa, ta však zůstala jen ve studii.
Co by podle vás říkal současné architektuře? Z čeho by měl radost? A co české architektuře říkáte vy sám?
Architektura je odrazem společnosti. A současná společnost, jak často slyšíme, směřuje k fragmentaci. Tíhne k rozmanitosti, k rozlámanému světu. Od architektů očekává mimořádné stavby, architektonické události, často jen formální výstřednosti. S tím by se asi pan architekt neztotožnil.
Já patřím k těm, kdo jsou přesvědčeni o dobré úrovni současné české architektury. Nemáme, bohužel, příležitosti ke kulturně významným stavbám, k architektonickým ikonám, ale drobné práce, především na venkově, jsou na evropské úrovni.
Měl jste příležitost s Karlem Hubáčkem přímo pracovat? Obdivoval jste některou jeho vlastnost? Často se o něm říká, že třeba peníze pro něj nebyly nikdy důležité…
Vztahy v Hubáčkově ateliéru nebyly tehdy obvyklé. Tradiční vnitřní hierarchie neexistovala, důležitou roli hrála vzájemná důvěra a pocit společné odpovědnosti. Všichni jsme se zajímali o všechno, naše spolupráce byla každodenní. Pokud ale myslíte na společnou koncepci architektonického návrhu, tak k té často nedocházelo – snad v několika soutěžích.
A k té zmínce o penězích – byli jsme na tom všichni stejně, pevné platy a prémie skromné. O peníze skutečně nešlo.
Podle vašeho návrhu se v Liberci postavilo obchodní středisko Ještěd. Do jaké míry jste na něm spolupracovali?
Koncepce a úvodní projekt střediska vznikaly v letech 1967 a 1968 v době, kdy Karel Hubáček ve Stavoprojektu nebyl, kdy měl svoji skupinu S 12, která spadala pod městský úřad. Další vývoj investorského záměru probíhal v době, kdy jsem pracoval v Praze. Odpovídal jsem za projekt a realizaci obchodního domu Máj a i za přípravy rekonstrukce Veletržního paláce.
Průběh liberecké stavby vyžadoval autorský dozor a ten, místo mne, vzal na sebe Karel Hubáček. Asi nerad, architektonické pojetí provozně složité stavby neměl rád, myšlenky holandských architektů o polyvalentních prostorech a přehledném labyrintu nesdílel. Ale jeho pocit odpovědnosti za práci ateliéru byl zřejmě silnější.
Na snímku zleva Miroslav Masák, Jaromír Stránský a Karel Hubáček
Karel Hubáček si údajně vážil klasiků španělské a francouzské architektury. Kdo v architektuře ovlivnil vás? Měl jste nějaký vzor?
Úcta a obdiv k dílu klasiků nemusí vést k přímé inspiraci jejich konkrétními díly. Pan architekt důrazně připomínal, že žádné vzory nemá, že je nepotřebuje. A myslím si, že to byla do jisté míry pravda. Stavba na Ještědu je úžasným příkladem vlastní cesty.
Já jsem vývoj světové architektury sledoval asi víc. Zajímala mě přiměřenost koncepce a respektování sociologických požadavků některých realizací. Konkrétní příklady zahraniční architektury nás jistě ovlivňovaly, ale k závislosti, k přebírání konkrétních vzorů, to nevedlo.
Myslíte si, že je Hubáčkovo dílo dostatečně oceňované?
Současnou českou společnost architektura nezajímá. Můžeme si za to částečně sami, architekti se společně neprosazují, z veřejného života se vytrácejí. Odborná kritika neexistuje. A míru veřejného uznání ovlivňuje i mediální prezentace. Ve srovnání s herci a zpěváky, dokonce i s výtvarnými umělci, jsou informace o architektuře a o jejích autorech mizivé.
Pokud byste měl vyzdvihnout jednu vlastnost, která Karla Hubáčka nejlépe charakterizovala, která by to byla?
Cílevědomost. Měl svoji vizi a snažil se najít cestu, která by k jejímu naplnění mohla vést.
Před časem získal Liberecký kraj dům Karla Hubáčka – jeho vlastní prototyp prefabrikovaného rodinného domu. Úspěch s ním ale při někdejší prezentaci nesklidil. Proč? A měl by s ním v dnešní době větší šanci uspět?
Byl to jeden z příkladů Hubáčkova novátorství. Chtěl nabídnout intimnější formu bydlení při užití tehdy prosazované technologie. Koncipoval ho spolu s mladším konstruktérem Josefem Patrmanem v letech 1959 a 1960.
Prototyp velký zájem veřejnosti skutečně nesklidil. Mohu se jen domnívat, že tehdy nálada na bydlení ve vlastním betonovém domě nebyla velká. A to asi trvá.
Stoleté výročí narození Karla Hubáčka
Stoleté výročí narození Karla Hubáčka si chce po celý rok připomínat i Liberecký kraj. A při té příležitosti poprvé zpřístupní i dům, který si architekt postavil v letech 1960 až 1961 jako modelový.
Nově ho získalo do správy Severočeské muzeum a od 12. června do 6. října se do něj bude moci po předchozí rezervaci podívat naživo i veřejnost. Kdo to nestihne, pro ně bude k dispozici virtuální prohlídka. Pomocí 3D skenu si totiž muzeum nechalo zpracovat současný stav domu a lidé se tak mohou podívat na interiéry i exteriéry domu skrze webový prohlížeč.
„Virtuální prohlídka zároveň slouží i jako výukový model pro studenty fakulty umění a architektury, kteří dostali semestrální úkol na rekonstrukci domu,“ říká ředitel muzea Jiří Křížek. Do budoucna bude v domě i výstava ocenění, která Karel Hubáček za svého života získal, včetně slavné Perretovy ceny.
Nedávno jste na Pražském hradě přijal z rukou prezidenta medaili Za zásluhy. S tehdejší hlavou státu Václavem Havlem jste spolupracoval na úpravách hradního areálu po listopadovém převratu. Jaké to tehdy bylo? A těšíte se na to, až se Hrad zase více otevře veřejnosti, jak to slibuje současný prezident?
Doba po převratu byla snem. Chovali jsme se jako dobří lidé. Sledovali jsme zájmy společnosti, spolupráce byla snadná, příjemná. Hrad ožil, otevřel se veřejnosti.
Vím, že se o totéž odpovědně snaží i současní prezidentovi spolupracovníci a do jisté míry i Správa Pražského hradu. Že to nejde snadno a rychle, chápu, i nám trvalo určitou dobu, než jsme proměnili atmosféru, která po předchůdcích na Hradě zbyla. Několikrát jsem na podzim areálem prošel a pokrok je zřejmý. Můžete se těšit, že k očekávaným změnám dojde.
