Patricie Pagáčová: „Seznamování dnes ztrácí kouzlo,” říká hvězda seriálu Jedna rodina

V seriálu Jedna rodina potkáváme Patricii Pagáčovou v roli doktorky Čechové. „Olga pracuje jako embryoložka na klinice umělého oplodnění a poměrně dobře ví, co od života chce. Je také myslím trochu nervózní, když nemá nad vším dohled,“ říká o své postavě herečka.

Diváci Jedné rodiny vás mohli vidět už i v akční scéně. Jak se vám točila záchrana dítěte?

To byla jedna z mých prvních scén. Olga v ní jde podél řeky a vidí topící se dítě, takže za ním skáče, pochopitelně oblečená a v botách – proto nebylo možné scénu zkoušet. Projížděli jsme ji jen na břehu, procházeli jsme si všechno teoreticky, ale bez zkoušky je to celkem adrenalin. I když všechno naplánujete, realita je vždy trochu jiná. Když jsem do vody skočila, zjistila jsem, že je dítě mnohem dál ode mě, než se zdálo ze břehu… K tomu vám samozřejmě ztěžknou šaty, v botách se navíc špatně plave… Ale bylo to pro mě příjemné natáčení, mám ráda scény, ve kterých je adrenalin a musíte trochu makat.

S Václavem Matějovským, s nímž jste v seriálu utvořili pár, se znáte už z dob Ulice…

Známe se opravdu dlouho. Když jsem zjistila, že spolu budeme opět pracovat, hned jsem mu psala, že se mu určitě splnil sen, když teď se mnou bude hrát mileneckou dvojici. (smích) Právě na tomhle je postavený náš reálný vztah, rádi se popichujeme, děláme si ze sebe legraci. Ten náš vývoj je vlastně docela vtipný. Poprvé jsme spolu totiž točili Ulici, kde jsem hrála jeho učitelku. Následovalo O mě se neboj, kde jsem přihlížela a fandila jejich vztahu s Verčou Arichtevou, a nakonec je to Jedna rodina, kde z nás budou partneři.

Vaše seriálová Olga hledá vhodného otce pro svoje děti. Bylo podle vás kdysi seznamování snazší než dnes?

Asi ano. Dnes tomu paradoxně škodí sociální sítě. Možná je na jedné straně příjemné, že si vybraného člověka můžete najít, mrknout na jeho fotky a jak se prezentuje na sítích, ale zároveň je to vlastně trochu děsivé, že si o něm hned můžete zjistit nějaké informace. Podle mě se tím trochu ztrácí kouzlo, že vám dotyčný o sobě bude vyprávět sám. Navíc si ze sociálních sítí může člověk udělat jiné závěry, než jak to ve skutečnosti je.

V pražském Divadle Na Jezerce vás fanoušci můžou vidět v nové inscenaci Bylo nás pět (tenkrát). Četla jste Poláčkovu knihu?

Ne, přiznávám, ale milovala jsem seriál Karla Smyczka. Pamatuju si, jak jsme na něj koukali celá rodina. Bylo nás pět je prostě nádherné rodinné dílo a pan Smyczek ho naprosto dokonale převedl na televizní obrazovky. Herecké obsazení bylo prostě famózní.

Zaujal mě divadelní dovětek (tenkrát). Co si pod ním máme představit?

Pojetí Petra Vacka je trošku jiné. Ocitáme se totiž v důchoďáku, kde jsou čtyři naši hrdinové a ve vzpomínkách a vyprávění se vracejí ke svým dětským zážitkům. A vlastně se nám tam prolíná současnost a historie.

S Petrem Vackem se znáte díky Ulici spoustu let. Jaký je režisér?

Je to už jeho třetí režijní práce, takže jsem věděla, že jako režisér bude dobrý. Navíc je to skvělý člověk, proto jsem se nebála, že by na nás byl třeba nepříjemný nebo byl nervózní. Pracuje se s ním fajn, má jasnou představu, co chce, ale zároveň je otevřený i nápadům od herců.

Pamatujete si svoje první natáčení v Ulici?

Jasně. Byli jsme u toho celá rodina Jordánových, tedy Tereza Brodská, Petr Vacek, Kuba Štáfek a já. Míša Badinková k nám přijela se svým minicooperem, protože se stěhovala, a nabourala nás. Tehdy ještě Petr neřídil, tak tu scénu musela natočit Tereza. Byl červen, točit se začínalo těsně před letními prázdninami, abychom měli proti vysílání aspoň dvouměsíční náskok. Natáčení tehdy vedl Dušan Klein a u první scény byli i novináři, což mi na nervozitě rozhodně neubralo. Pamatuju si to, jako by to bylo včera.

V Ulici vám hrála babičku Milena Dvorská. Jaká byla?

Mám na ni jen samé příjemné vzpomínky, bohužel jsme se ale setkávaly jen jednou za čas, v Ulici se neobjevovala moc často. Vždy byla jako správná profesionálka perfektně připravená a pokaždé bylo milé se s ní potkat.

Zeptala jste se jí třeba na natáčení pohádky Byl jednou jeden král…?

Ne. Mě vlastně nikdy ani nenapadlo ptát se kolegů herců na podobné věci. Přijde mi to takové divné a šťouravé. Nikdy nemůžete vědět, jaké mají na dané natáčení osobní vzpomínky. Můžete se tak úplně nechtěně dotknout jejich citlivého místa. Raději se proto moc nevyptávám. Pokud by mě však něco opravdu moc zajímalo, přemůžu se. Ne že ne. (smích)

Ptají se vás ještě lidé, zda se vrátíte do seriálu Ulice?

Na Ulici se lidé ptají pořád, ale já to chápu. Byla jsem v ní čtrnáct let a diváci si postavu Terezy Jordánové opravdu oblíbili. I pro mě to byla obrovská součást mého života. A jak jim odpovídám? Nikdy neříkej nikdy… (úsměv)

V kinech se na jaře objeví film Gump – jsme dvojka. V jaké roli vás v něm uvidíme?

Objevím se v něm, ale jenom na chviličku, opět jako Káťa Louka. Je tam vlastně jedna scéna, ve které se sejde stará parta z jedničky, ale nemůžu prozradit, při jaké příležitosti to bude. Jsem moc ráda, že jsem mohla být součástí tohoto projektu. Je to naprosto ojedinělý film a způsob, jakým ho Franta Brabec natočil, je naprosto výborný.

V době svých začátků jste natočila spoustu reklam. Na jakou si občas vzpomenete?

Nejvíc mi utkvěla v paměti reklama, kterou jsem točila asi před dvaceti lety. Bylo to pro jednu americkou finanční společnost, která své reklamy točila vždy v jiném městě, a já měla to štěstí, že jsem se mohla podívat do Moskvy a Petrohradu. Byl to pro mě neuvěřitelný zážitek a pochybuju, že bych se tam někdy sama vydala. Bylo to o to zajímavější, když jsem v půlce natáčení dostala angínu. (smích)