„Nemám co jíst, nemám kde spát, mám se nádherně. Ota.“ Tuto památnou větu údajně napsal čtrnáctiletý Otakar svému otci po útěku z domova do Argentiny.
Nezkrotný kluk s duší dobrodruha
Otakar Batlička se narodil 12. 3. 1895 v Praze. Matka mu zemřela v dětství, když mu byli tři roky a jeho otec, spořádaný úředník plynáren, na jeho výchovu moc nestačil. Ačkoli se znovu oženil, s Otou byly neustálé problémy. Studium gymnázia ho nebavilo, potulka střídala záškoláctví a v šestnácti první velký útěk z domova. Po několika dalších pokusech se mu roku 1913 konečně splnil sen a jako plavčík odplul lodí do Jižní Ameriky. V Argentině se protloukal všelijak. Své zážitky později mnohonásobně zúročil ve svých povídkách, ale zda byl honákem dobytka, spolumajitelem prádelny či prospektorem není vůbec jisté.
Výhled na Prahu, kde se Batlička narodil a vyrůstal
Po vypuknutí první světové války se měl, jako občan Rakouska – Uherska, vrátit domů. Naléhání rakouského konzula ho ale nechalo chladným a dobře udělal. Německý parník s navrátilci byl záhy po vyplutí potopen Brity. Nechal se najmout na trojstěžník Olaf plující pod norskou vlajkou. Avšak i tato loď skončila na dně oceánu a protože byl na její palubě uchováván nelegální náklad, Batlička se dostal do zajateckého tábora na Isle of Man. Po propuštění se připojil k britské armádě, po jednom měsíci však dezertoval a byl zadržen, do Československa se vrátil až na podzim roku 1918.
Dobrodruh Otakar Batlička se stal legendou nejen pro smyšlená slova Sadeckého, ale pro své charisma a nespoutanost
Po válce se na chvíli vrátil do Československa, ale opět ho to táhlo do světa, kde strávil pár měsíců. Vzhledem k tomu, že nedostudoval, jsou mu jeho zážitky z cest v praktickém životě k ničemu. Snažil se uchytit jako učitel boxu, noční hlídač, policista nebo pojišťovák. Nakonec nastoupil do Elektrických podniků jako zřízenec, a díky znalostem cizích jazyků i průvodce turistů vyhlídkového autokaru. Časem to dotáhne až na řidiče tramvaje. Trvalý příjem mu také umožnil věnovat se své nové vášni – radiotelegrafii.
Na vlnách dobrodružných příběhů
Tomuto koníčku doslova propadl a v roce 1932 získal oficiální licenci radioamatéra (od r. 1929 vysílal načerno) a svůj volací znak OK1CB. Byl jeden z prvních, který dělal o oboru osvětu a zajistil tak rozmach radioamatérského vysílání. Jeho zájem o využití vysílaček např. pro záchranné práce v dolech, ho dovedl k pokusům na dole Mayrau ve Vinařicích, o čemž referoval i dobový tisk. Když v roce 1938 šéfredaktor Mladého hlasatele RNDr. Karel Bureš hledal nového redaktora, byl mu doporučen právě Otakar Batlička. A tak od 28. ledna 1939 začal publikovat krátké, částečně autobiografické, ale z většiny vyfabulované příběhy pro mladé kluky. I přes počáteční potíže s pravopisem se náklad časopisu vyšplhal na neuvěřitelných 207 000, než byl roku 1941 zakázán. A stejně jako se těžký a fádní život přetavil v jeho podání na divoké fantazie, stojí zrnko pravdy na počátku pozdějším legendám.
,,Pouze s jednou záležitostí to bylo slabší – nebyl školený literát, byl vypravěč. Povídky, zejména zpočátku, byly polotovarem, který dr. Bureš a někdy i já jsme museli upravovat," řekl o tehdejší spolupráci Jaroslav Foglar v rozhovoru s Jaroslavem Čvančarou.
O „alternativní“ životopis Otaka Batličky se nejvíc zasloužili, dvacet let po jeho smrti, kontroverzní mystifikátor Petr Sadecký a redaktor Bohumil Jírek, který rovněž pracoval v Mladém hlasateli. Ač je Sadecký znám především jako autor smyšleného sovětského disidentského komiksu Octobriana ,v šedesátých letech pomohl k návratu k publikační činnosti i Jaroslavu Foglarovi a národu připomněl tenkát již skoro zapomenutého Batličku. Jírek zase zredigoval a někdy přepracoval původní Batličkovo povídky pro nová vydání (Na vlně 57 metrů). Aby šly knihy na odbyt, opatřili je Sadecký spoustou smyšlených skutečností z Batličkova života, ty přidával do předmluv a posílal i do seriózního tisku.
Tanky 11. americké obrněné divize vstupují do Mauthausenu, 6. května 1945. Batlička se však této slávy nedožil
Z redakce do odboje
Dobrodruh a radioamatér nemohl za okupace zůstat stranou. Stal se aktivním členem odbojové skupiny Obrana národa, což se mu stalo s nástupem Reinharda Heydricha osudným. Dne 3. října 1941 totiž provedlo gestapo zátah s cílem odhalit vysílačku Sparta, která udržovala spojení domácího odboje s Londýnem. Při následujících akcích byl také zatčen Dr. Vladimír Krajina, který podlehl tvrdým výslechům a prozradil jména dalších členů. Jedním z uvedených byl mjr. Vladimír Ellner, jehož vazby dovedly gestapo přímo k Batličkovi, který zajišťoval radiové spojení s Moskvou. Ráno 14. října 1941 byl zatčen a podroben výslechu. Ten vedl osobně Oskar Fleischer, přezdívaný Řezník, který později vedl akci na likvidaci účastníků atentátu na Heydricha. Batlička putoval z Pečkárny do terezínské pevnosti a dále pak transportem do koncentračního tábora Mauthausen.
Sadecký pozměnil i Batličkovu smrt, kterou bylo těžké objasnit už jen pro nejasné zápisy dozorců. Dneska však víme, že byl popraven 4 měsíce od svého zajetí 13. února 1942 v bunkru benzínovou injekcí do srdce. Popravu provedl lékař Kresbach a legendární dobrodruh tak neslavně skončil na zemi nacistického bunkru po boku dalších odbojářů.
V roce 1946 byl Otakaru Batličkovi udělen Československý válečný kříž 1939.
Po osudu Otakara Batličky pátral Rostislav J. Pech
Zdroje: Čvančara J., eknihy.cz,