Článek
Dlužno přiznat, že rodinné setkání s prarodiči z Brna není vždy jen o idyle. Minulý týden jsem se ocitl v poměrně složité situaci. Naše rodinné dědictví, se kromě cenné genetické výbavy v podobě vrozeného smyslu pro humor a lásku k tradiční české kultuře a kuchyni, rozrostlo o nabídku na dar v podobě milionu korun.
Zajímavá podmínka
Zdálo se to být jako výhodná transakce, ale jakmile prarodiče odhalili své podmínky, vypadalo to spíše jako past.
Je to trochu komické, že právě prarodiče, kteří byli vždy takoví mistři v roztomilých donáškách bonbónů, Lega, čokolád a kapesného, nyní přicházejí s takovou nabídkou.
Ale vzhledem k jejich pokročilému věku je možná pochopitelné, že začínají být o něco více dětinskými.
Náš rodinný „sjezd“ se odehrával v jejich útulném bytě v širším centru statutárního města Brna, který se zdál být ponořen do nostalgického času, kdy se hodiny zastavily někdy v roce 1978. Kdy Zbrojovka Brno poprvé a naposledy vyhrála fotbalovou ligu.
Když jsme si sedli ke stolu, byli jsme připraveni na tradiční hody: šunku, banány, pomeranče, svíčková s karlovarskými (nikoliv brněnskými) knedlíky, a samozřejmě, nechyběla ani bábovka s ušlechtilou chutí upřímné jihomoravské prarodičovské lásky.
Dar - nedar
Po odchodu posledního kousku bábovky ze stolu do bříšek příbuzenstva prarodiče konečně prozradili účel našeho shromáždění. „Máme pro vás dar,“ oznámili s nezaměnitelnou vážností, která se nedá přehlédnout ani přes vrstvy nostalgie. „Milion korun.“
Na první pohled to znělo jako sen. Milion korun! Ale jako by naše prarodiče měli nějaké tajné úmysly, následovaly podmínky. A ty byly, jak se dalo očekávat, přinejmenším zvláštní.
„Musíte nám slíbit, že přestanete používat ty nové technologické vymoženosti,“ oznámili nám. „Chceme, abyste žili tak, jak jsme žili my – bez těch všech telefonů a počítačů. A také byste měli trávit více času venku a méně času přilepení k obrazovce.“
Byla to jakási groteskní ironie, že nám prarodiče, kteří se jednou týdně s obtížemi přihlásí na Facebook, chtěli připravit takovýto darovací kontrakt. Možná to byl jejich způsob, jak nás motivovat k většímu zapojení do rodinného života, nebo jen pokus zadržet čas ve světě, který se pro ně zdá být nepochopitelně rychlý a zmatený.
Ale přestože jsme milion korun nepřijali, nebylo to z nedostatku vděčnosti. Bylo to z úcty k našim prarodičům a k jejich hodnotám. Věděli jsme, že bychom to nedokázali dodržet. A nechtěli jsme podvádět.
Poklad, který nám darovali, zůstane v našich srdcích, a to je mnohem cennější než každý milion korun nebo dokonce euro v bance.
-------------------
(autorský fejetonový text, sepsáno v laskavé nadsázce na základě pravdivého příběhu jednoho kamaráda)
