Suzanne Vega mi řekla, že nemůžu čekat, až mě osloví múza, říká zpěvačka Saša Langošová z November 2nd

Skupina November 2nd je stálicí hudební scény, ale dlouho o ní nebylo slyšet. Po dvanáctileté pauze se loni vrátila s novým stejnojmenným albem, o kterém se píše jen v superlativech. Málokdo totiž v těchto končinách nahrál desku, která se po zvukové stránce vyrovná světové produkci. Jádro kapely tvoří manželský pár Alexandra Langošová a Roman Helcl, kteří poskytli rozhovor slovenskému Denníku N.

V rozhovoru se dočtete:

• Kdy cítili tlak, aby své písničky měli v češtině?
• Jak Saša vzpomíná na svého strýce, politika a disidenta Jana Langoše?
• Jak Saša brala to, že seděla doma s dítětem a ostatní hráli muziku?
• Jak se mateřství projevilo v její hudební kariéře?
• Co jí poradila Suzanne Vega?

Mnoho českých a slovenských hudebníků se v minulosti pokoušelo o to, aby jejich alba zněla světově, ale mnohokrát to skončilo někde na půli cesty. O vašem novém albu se dá říct, že má skutečně zvuk srovnatelný se světovými nahrávkami. Jak se vám to povedlo?

Roman Helcl: Byla to velmi dlouhá cesta. Pokoušeli jsme se o to už na našem prvním albu. Vyrůstali jsme v devadesátých letech v moravském městečku Hranice a tehdy MTV hrálo grunge a alternativu. Padl komunismus, my jsme byli na střední škole a první hudba, kterou jsme poslouchali, byli Pearl Jam, Alice in Chains a Nirvana. Potom se přidaly holky s kytarou jako Sheryl Crow nebo Joan Osbourne.

Asi proto, že jsme na této hudbě vyrůstali, jsme se ji snažili také přivlastnit. Po vydání prvního alba jsme si řekli, že chceme přijít na to, jak se dělá zvuk kapel, které máme rádi. V devadesátých letech nebylo běžné, že české a slovenské nahrávky byly srovnatelné se zahraničními. Dnes už to úplně neplatí, ale tehdy jsme neměli žádné zkušenosti.

V roce 2003 jsme vyrazili do Ameriky. Hráli jsme tam, seznamovali se se zvukaři a s producenty. Postupně jsme narazili na různé mentory, jako byli Steve Walsch, který hrál s Norah Jones, nebo David Bianco, který má Grammy za album Wildflowers Toma Pettyho.

Za několik let jsme byli na turné se Suzanne Vega, která nás propojila s Chadem Blakem, který dělal skvělé desky s Black Keys, Pearl Jam nebo s Peterem Gabrielem.

Na třetím albu jsme zvládli řemeslo. Možná to zní namyšleně, ale naučili jsme se, jak se hudba snímá, jak aranžuje. Potom jsme měli pauzu, během které jsme si uvědomili, že se musíme posunout dál a zkusíme najít naprosto vlastní zvuk i styl.

Saša Langošová: Na desce jsme začali pracovat v roce 2017. Obměnila se nám sestava a začala nám víc fungovat kapelová chemie. Poslední album bylo více písničkářské. Napsala jsem všechny songy a kluci je jen vyšperkovali. Teď jsme pracovali společně. Kapelový sound je více než součet jednotlivých výkonů hudebníků.

Bylo to nové a občerstvující. Neměli jsme velké ambice. Tím, že jsme měli pauzu, jsme to dělali, jak jsme chtěli. Bez omezení. To vše se zúročilo i v tom, že nás začaly bavit písničky s bluesrockovými riffy. Shodou okolností jsme se dostali do studia Borise Carloffa, který je také z Hranic na Moravě jako my. Je fanatik na analogová zařízení.

Ta spolupráce se osvědčila. Začal nás tlačit do stylů, kde jsme nebyli úplně doma, do elektroniky nebo soulu, které jsme propojili se špinavými kytarami. Nakonec šlo všechno velmi rychle. Ráno jsme přišli do studia, nahodili nějaký nápad a večer jsme měli písničku.

Roman: Inspirovalo mě i to, že kolem roku 2014 jsem dělal konkurz do britské kapely Reef.

To mi něco říká. Nebyla to známá kytarová kapela z devadesátých let?

Roman: Ano, měli několik velkých hitů. Setkali jsme se v Praze. Byli na našem koncertě v klubu a po půl roce mi volali, jestli nepřijedu do Londýna na konkurz. Vyhrál jsem první kolo, ale