Co je to, čemu rozumí zdravotnický personál, čemu ministryně a další politici nerozumí?

Cituji personál nemocnice na Lofotech, souostroví na severu Norska, jenž se v dopisech deníku Avisa Nordland i dalším místním novinám obrací na politiky a byrokraty s tím, že Norové běsní: Neměnnou zásadou by podle nich mělo být, že zdravotnické služby budou rovnocenné, bez ohledu na to, v jaké části Norska žijete. Blízkost k službám, na nichž záleží více než na jiných, je problém celého norského venkova, a to nemluvě o severním Norsku. Některé okresy spolupracují na provozu, dejme tomu, lékařské pohotovosti, ovšem je-li vzdálenost příliš velká, tak lidé otálejí, než se tam dopraví, na což někdy doplácejí zdravím. Navíc kolikrát jsou otevírací doby takové, že je-li váš stav urgentnější, tak se s otevírací dobou nutně neslučuje.

Ovšem právě personál místních nemocnic může oživovat vašeho dědečka při zástavě srdce, či přijme vaše 11letého dítě po projížďce na kole s přáteli, pádu a masivním krvácení, anebo zachrání život turistce, kterou na výletní lodi postihla otrava krve. V případech, kdy pacienti potřebují převoz do nemocnice s vyšší úrovní péče je první a životně důležitá stabilizující péče poskytována v místní nemocnici a zcela rozhodující pro to, jak pacient dopadne.

Na dovršení tak delší cesty, jimiž se musí přepravovat pacienti, znamenají prodražující se cestovní náklady a těm nejsou propláceny všechny výdaje spojené s cestováním za plánovaným vyšetřením, léčbou, či operací. K tomu je třeba připočíst přítěž, jež pro mnohé znamenají úmorné delší cesty. Ubytování cestou je hrazeno jen zlomkem toho, kolik stojí nocleh a někteří na tyto dodatečné náklady jednoduše nemají prostředky. Hlavně pro starší pacienty je nemilá obtíž obstarávání si přepravy a vyřízení všech praktických náležitostí spojených s pobytem v nemocnici, kde je navíc kvůli pro příbuzenstvo těžko překonatelným vzdálenostem a kvůli nepřizni počasí se zrušenými spoji, či uzavřenými mosty nemá kdo navštěvovat. Někteří senioři ani nemají nikoho, kdo by je doprovázel na cestách a kvůli téměř neexistující obslužnosti veřejnou dopravou je cestování v mnoha venkovských oblastech bez vlastního auta (nebyl-li dotyčnému kvůli nezpůsobilosti ještě odebrán řidičský průkaz) nesmírně obtížné.

Současná ministryně zdravotnictví, stejně jako její předchůdci, odpovídají za plýtvání času, peněz i lidského kapitálu obřích rozměrů, shodují se zdravotní personál místních nemocnic, redaktoři místních novin i širší veřejnost. Místo, aby stanovili mantinely, nechávají vše plynout. Politici a byrokraté se dostali do slepé uličky, kde skončily jejich vize. Řešení žádné nemají, naopak přitěžují život těm, co se snaží zachraňovat životy. Desítky let mluví minimálně dvěma jazyky. V programech stran stojí černo na bílém, že se místní nemocnice mají posilovat. Proč se zdravotnictví navzdory tomu utlumuje a zdravotníkům zatápí? Své o zrušeních, škrtech a omezeních ví uživatelé nemocnic: Lůžek je dlouhodobě stále méně přesto, že roste počet obyvatel. Podle severonorských primářů prostřednictvím deníku Avisa Nordland bylo v r. 2019 o sto tisíce více pacientů, zato o šest set lůžek méně než o čtyři roky dříve. Nyní je propast pravděpodobně ještě hlubší.   

Ve skutečnosti jsou všechny norské místní nemocnice podřízeny větší nemocnici, což způsobuje řevnivost místo, aby spolupracovaly. Větší nemocnice totiž zápasí s vlastními problémy a rády by posílily svou pozici. Mezitím rostou schodky, počet uživatelů čekajících i na jednodušší zákroky či léčby a také i pracovníků, jež zaskočí zprostředkovaně pomocí externích personálních agentur a které pro nemocnice představují nestabilní pracovní silou způsobující více náklady, jež každou chvíli vystřelí nahoru.

Řada lidí v pracovní neschopnosti čeká na léčbu. Někteří z nich náhodou zjistili, že by mohli podstoupit zákroku/léčbě v zahraničí a být zpět v práci již, dejme tomu, za pár týdnů, jiným jejich obvodní lékař o této možnosti, či o jejich dalších právech neinformovali, a tak čekají dále. Ovšem také by se ony zákroky nemusely proplatit. Jste-li průbojnější a máte kolem sebe patřičnou síť, tak třeba dokážete spustit sbírku za účelem zafinancovat zákrok/léčbu.

V četných případech by stát, resp. firmy na jednotlivcích ušetřil miliardy za peníze za nemocenské a suplující personál. Přitom „všude“ chybějí ruce. Na neefektivní, přehnaně manažerizované a byrokratizované veřejné zdravotnictví, které je „oškubáváno“ proto, že se neumí přemýšlet v celcích se vyhazuje trestuhodně moc i kvůli tomu, že zdravotníci pracují jako přeplacení úředníci. Podle Roberta Hammera, primáře nemocnice na Lofotech prostřednictvím diskusního webu www.nordnorskdebatt.no by namísto nákladného využívání služeb personálních agentur mohl být využíván klíčový personál ve více nemocnicích.

V neposlední řadě je čílí to, jak rentabilita nemocnic a takřka průmyslový přístup na rychlou „nápravu“ pacientů trumfne zdravotní péči se vším, co si vyžádá. Teoretici jsou „omámení“ nekritickým optimismem technologických vymožeností, jež mají nahrazovat péči a čas. Plánuje se s ohledem na efektivitu, nikoli kapacitu. Podle mnohých se rétorika stala důležitější než realita, nikdo se nedokáže poučovat z chyb a nemocnice mají být mermomocí řízeny jako firmy upsáním se modelu jménem new public management. S nadpisy jako „Zvráceným světem“ zbourali kvůli tomu zdravotníci-buřiči sociální sítě. Místo, aby zatraktivnili práci ve zdravotnictví, či dalších stěžejních oblastech, tak se mají zaměstnanci prokličkovat mezi překážkami a léčkami, jež jim strojí politici a byrokraté, jež si z rozpočtů uzurpují stále více finanční prostředků.

Nově postavené nemocnice jako např. v Kalnesu v kraji Ostfold jihovýchodně od Osla se hned ukážou být příliš malými, a tak i tam se to jen hemží pacienty na chodbách, což je problematické i kvůli požadavkům na dodržování povinnosti mlčenlivosti i úklidového režimu. Staví se stylem, jako kdyby pacienti neměli v nemocnicích vůbec být, jenže kolikrát okres nemá ani odborníky, ani finance, aby jim mohli pomoci.

Přivádět trvalá a nenávratná odbourávání nabídky zdravotní péče je nasnadě. Budoucnost přinese více seniorů a ti budou křehčí. Každá třetí žena prodělá za život zlomeninu kyčle. Takovým pacientům neprospěje dlouhá cesta do nemocnice ani dlouhá čekací doba před operací.

Ať už bydlí kdekoli: Nikdo přece nekrvácí pomaleji než ten druhý. A nabubřelá, zpupná slova jako „robustní, vstříc budoucnu hledící zdravotní zařízení“ nikomu nepomohou. Oklešťování zdravotnictví bere životy, vede k absurdním situacím, kde úspory neobhájí vzniklé nevýhody a úskalí, zasahuje to zdraví obyvatel nesčetnými způsoby, vytvoří bezmoc a sebere základní jistoty.