V zemi, která se táhne téměř přes pět tisíc kilometrů a tři časová pásma, už dávno nejde jen o turistické zážitky. Indonésie se probouzí také ekonomicky a na místě to vidí český byznysmen Michal Wasserbauer, který zde dlouhodobě působí. „Dynamika trhu je obrovská,“ říká.
Indonésie se do českého zpravodajství dostala naposledy minulý týden. Zpráva o tom, že tradiční český výrobce pian Petrof přesouvá výrobu k rovníku, zněla překvapivě. Ale jen na první poslech. Indonésie táhne čím dál víc.
Svět minulý týden také sledoval tamní prezidentské volby a řešil hlavně minulost nově zvolené hlavy státu. Konkrétně to, že dvaasedmdesátiletý Prabowo Subianto působil jako generál Suhartova autoritářského režimu. Velmi západní perspektiva. Zatímco evropská a globální média se dívají zpět, Indonésii víc zajímá přítomnost – a především budoucnost.
Země se podle odhadů pyšní osmnácti tisíci ostrovy a více než sto tisíci kilometry pláží. Najdete tu mimořádné potápění, aktivní sopky, parky s orangutany a mnoho dalšího. Pro byznys je ovšem nejpodstatnější, že tu žije 280 milionů lidí, z toho přibližně polovina v produktivním věku.
„Indonésie je třetí nejlidnatější demokracie planety, největší ekonomika jihovýchodní Asie a z pohledu parity kupní síly desátá největší země celkově,“ líčí Michal Wasserbauer. „Hodně se tu také omílá report od McKinsey, který zmiňuje, že do roku 2030 by se měla stát jednou ze sedmi největších ekonomik světa. Potenciál je tu velký. Optimismus také.“
Český rodák v Indonésii podniká od roku 2010. Má za sebou několik úspěšných exitů, vybudoval například velkou konzultační firmu Cekindo, dnes fungující pod jménem Incorp Indonesia & Vietnam. A z Jakarty sleduje, co všechno se v této čarokrásné a zároveň těžko uchopitelné zemi změnilo.
Michal Wasserbauer
Třeba o kolik atraktivnější najednou Indonésie je pro zahraniční investory. Příchod Petrofu tak může být z českého pohledu jen jedním z mnoha.
V rozhovoru pro Forbes Wasserbauer popisuje silné stránky země, která na rozdíl od Česka už má svoje vysokorychlostní železniční spoje, ale také překážky, jež stát, táhnoucí se od Sumatry až po Papuu, ještě musí překročit.
Jaká je v zemi po volbách nálada?
Je hodně zajímavé, kdo v nich volil. Většině voličů Prabowa (Indonésané běžně používají jen jedno jméno, pozn. redakce) je mezi sedmnácti a čtyřiceti lety. Reprezentují tak obyvatelstvo pracovně aktivní. Minulost, která se hodně omílala v médiích, si nepamatují, nezažili ji.
Na tuhle věkovou hranici proto všichni hodně cílili. Z generála, který byl součástí Suhartova režimu, se tak během voleb stal usměvavý dědeček, který se promoval na TikToku a tancoval na pódiích. Jeho trumfem v kapse byl ale viceprezident, syn současné hlavy státu Jokowiho, kterému je pouhých 36 let, a má tak velmi blízko k mladé generaci, která tyto volby rozhodla.
Proč to tak dopadlo?
Hodně se řešilo, který z kandidátů podpoří směr, jejž udal právě Jokowi. Ten je obrovsky populární už proto, že nepochází z politické elity, je to člověk z lidu. Proto Indonésany zajímalo, kdo na něj naváže. To se týká i řady velmi důležitých projektů, například přesunutí hlavního města z Jakarty na Kalimantan, indonéskou část ostrova Borneo.
Jakou hrála ve volbách roli ekonomika?
Určitě byla součástí kampaně, jedno z důležitých témat. Dynamika Indonésie je něco, co mě tady možná drží tak dlouho – musím říct, že těch čtrnáct let docela rychle uteklo. Podnikatelsky jsem nezažil devadesátá léta v Česku, ale podle vyprávění mi to připomíná to, co se děje tady. Trh je obrovský, dynamický, indonéská ekonomika se otvírá a s tím přichází i velké množství nových investic ze zahraničí. I v oblastech, ve kterých jsem pracoval já.
Zkusme na nich popsat, kam Indonésie ekonomicky postoupila…
Když jsme začínali, byla v Indonésii celá řada restrikcí, které komplikovaly zahraničním firmám vstup na trh. Dnes je tu pouze 37 obchodních aktivit, které jsou nějak limitované, zbytek je otevřen ze sta procent zahraničnímu kapitálu – včetně sektorů jako energetika, zdravotnictví, ICT, stavebnictví či nerostné suroviny.
Naopak jsou regulace mnohem významnější v samotném podnikání. Před deseti lety mnoho sektorů, včetně toho našeho konzultačního, nebylo skoro regulováno, nebyla tu tak silná konkurence, a tím pádem jste viděli obrovský prostor pro růst. Dnes jsou regulace mnohem významnější, ale zase se otevírají dvířka tím, jak se zvětšuje trh. Začíná být vyzrálejší a oněch 140 milionů ekonomicky aktivních lidí, to je dnes indonéská kupní síla.
Také je země mnohem atraktivnější z pohledu zahraničních investic, o čemž napovídá například hodnocení tří mezinárodních ratingových agentur, které zařadily Indonésii do kategorie zemí vhodných pro investice.
Indonésie také zažívá obrovský e-commerce boom. Za několik posledních let tady vyrostlo osm unicornů, Indonésie jich má v regionu druhý nejvyšší počet hned po Singapuru.
Ten ale platí za globální byznysovou křižovatku. Indonésie pořád za třetí svět…
Ale co se týká další dekády, vládne tu obrovský optimismus. Protože všichni vidí, že mimořádný potenciál nebyl doposud plně využit. Ať už se to týká zvýšení produktivity, nebo hlavně rostoucího počtu aktivního obyvatelstva. Mezi lety 2020 a 2030 bude podle odhadů tato část populace početně na vrcholu.
Pláž na atolu Maratua, východně od indonéské části Bornea. Foto: Miroslav Němý
Na čem země ekonomicky staví?
Má v zásadě všechno, co potřebujete k dynamickému růstu. Je obrovsky bohatá na přírodní zdroje – proto bylo i tématem volební kampaně třeba zpracování niklu, který je důležitý do baterií v elektromobilech, a zpracování surovin obecně. Indonésie přicházela s řadou regulací, aby se směly vyvážet jen zpracované produkty s přidanou hodnotou, ne samotné suroviny.
Dále se zdůrazňuje indonéská strategická poloha. Má velmi blízko k Číně, Indii i Austrálii, tedy k důležitým trhům. A zároveň je sama o sobě vstupní bránou do jihovýchodní Asie. Což je region se 650 miliony obyvatel.
Znamená podle vás příchod Petrofu, že Češi už Indonésii nepřehlížejí?
Mnohé země už dávno pochopily její výhody, stále více států a firem se rozhodlo přesouvat sem výrobu. Za mě to má dva hodně důležité důvody.
Prvním je opravdu obrovský potenciál nového trhu vzhledem ke zmíněné velikosti Indonésie i celé jihovýchodní Asie. Navíc Asijci mají velký sklon ke spotřebě, žijí přítomností, rádi utrácejí. Dobře to jde vidět v obchodních centrech, která se pár dní před výplatou trochu vylidní, ale po výplatě jsou zase plná… Peníze se tady točí.
A další důvod?
Celní restrikce a obecně celní politika, kterou Indonésie poslední dobou uplatňuje. Velmi dobře si uvědomují svoji velikost – jak v rámci regionu, tak z pohledu celosvětového dění. Proto nastavují pravidla, která ovlivňují konkurenceschopnost firem, jež by chtěly do Indonésie jen dovážet.
Cly a kvótami je donutí buď sem přemístit současné provozy v rámci regionu, anebo rovnou otevřít v Indonésii novou výrobu. Hodně často se pak stává, že to firmy splní a z Indonésie vyrábějí svoji produkci i pro okolní země.
A uvedl bych ještě poslední věc. Asi všichni vnímáme, co se v Evropě děje z pohledu provozních nákladů, ceny i kvalifikace pracovní síly. Stále více firem má problém zůstat konkurenceschopnými a hledají varianty, jak tenhle problém řešit. Indonésie se stává jednou ze zemí, kde může být výhodné začít vyrábět.
Sedí přízvisko spící obr?
Potenciál se probouzí, ale pozvolna. Ambicí Indonésie je stát se velmocí a dokázat nabídnout atraktivní podmínky pro potenciální investory, aby nechodili do Malajsie, do Vietnamu a jiných států jihovýchodní Asie.
Zároveň ale neplatí, že by Indonésie zatím byla v důležitých parametrech lepší než okolní země, to určitě ne. Jde hodně o to, že si investoři uvědomují velikost a možnosti trhu.
Jde tomu indonéská politika naproti?
Dva roky zpátky vydala vláda Omnibus Law, reformu týkající se regulace podmínek na pracovním trhu a podpory zahraničních investic. Pořád tu ale jsou problémy, na které narážíte. Třeba korupce a byrokracie. A k tomu bych možná zmínil infrastrukturu, to jsou tři hlavní brzdy ekonomického rozvoje.
Cítíte na místě posun k lepšímu?
Nedávno zavedli antikorupční agenturu a padají silnější tresty za odhalenou korupci zejména ve veřejném sektoru. Pořád sice platí, že v indexu Transparency International o vnímání korupce je Indonésie až ve druhé stovce, ale země se to snaží řešit.
Druhou důležitou věcí je digitalizace, ke které byla Indonésie hodně přinucena za covidu. Ztransparentnilo to řadu procesů a odstranilo určitou část korupce i byrokracie samotné.
No a infrastruktura také stojí za zmínku. Je to něco, na co během několika posledních let hodně tlačili, šla na to spousta peněz. Týkalo se to jak tvrdé infrastruktury, tedy silnic, letišť či dodávek elektřiny, tak té měkké, třeba sociální a zdravotní péče.
Koncem minulého roku uvedli do provozu vysokorychlostní železnici z Jakarty do Bandungu, kterou následně plánují prodloužit až na druhý konec Jávy. Délka cestování z Jakarty do Bandungu se tak zkrátila ze tří hodin na 28 minut. Proběhl tu obrovský pokrok.
Trh na ostrově Flores
Jezero Poso na ostrově Sulawesi
Ambon, hlavní město Moluk
Země je gigantická, pořád se byznys dělá hlavně na Jávě, v tradičním centru Indonésie?
Dominance Jávy zůstává, jde přece jen s téměř 150 miliony lidí o jasně nejlidnatější z ostrovů. Byznys se dělá v Jakartě, Surabaye, Bandungu a dalších velkých jávských městech. Aktivní je ale i třeba severní Sumatra kolem města Medan a trendem je, že se vláda snaží zviditelnit další regiony.
V plánech proto mají nastavenu řadu různých incentiv na projekty v odlehlejších oblastech, třeba na výstavbu elektráren. Velkou věcí je plán nového hlavního města Nusantara – kromě bezpečnosti, dopravy a dalších důvodů je jedním z cílů právě ekonomické nastartování indonéského Bornea.
Většina investičních programů na podporu vzdálenějších míst se týká převážně přírodních zdrojů, zemědělství, rybolovu – a také turistiky.
Jak na tom turismus po covidu je? Pamatuji si z Indonésie místní rčení, že devadesát procent turistů přiletí jen na Bali, a ještě z nich většina zůstane pouze v resortech na balijském jihu.
Vláda měla projekt nazvaný Deset nových Bali, asi dva roky zpátky ale ambici snížila na pět. Nahradit Bali je takřka nemožné, je to unikátní místo. Světový fenomén, co se týká přijímání cizinců, infrastruktury, pohostinnosti, kultury, náboženství, znalosti cizích jazyků – mnoho z těchto aspektů zbytku Indonésie chybí.
Zároveň tu významně zapracovali na podpoře zbytku země. Jen loni proinvestovali tři sta milionů dolarů v rámci více než stovky projektů – stavějí se dálnice, mosty, letiště. A zajímavé je, jak covid nakopnul lokální turistiku, na to se nesmí zapomínat. Indonésané začali objevovat vlastní zemi.
Tím, jak velkou zemí Indonésie je, se najednou bavíme o obrovském sektoru zákazníků. I to je jeden z důvodů, proč to během covidu Indonésie včetně Bali nakonec zvládla. Teď se země snaží motivovat zahraniční i lokální turisty, aby si itinerář trochu prodloužili a navštívili toho víc než jen Bali. Pro vládu je to jedna z důležitých věcí.
Myslíte, že se Indonésie skutečně velmocí stane?
V tak obrovské zemi se nic nepřihodí přes noc, věci se mění postupně. Já si to pokaždé uvědomím, když se na nějakou konferenci nebo event sjedou zástupci všech čtyřiatřiceti indonéských provincií – najednou vidíte obrovské rozdíly v tom, jak mluví, jak se oblékají, co jedí, jakého jsou náboženství…
A to jsou všechno Indonésané. V ten moment člověku nejlépe dojde, jak je tato země rozlehlá a různorodá. Pořád tu můžete zažívat nové věci.
