Proslavil se jako lovec v úspěšné kvízové show TV Nova Na lovu. RNDr. Jiří Martínek, Ph.D. je v civilu historikem a geografem. Jednou z jeho zálib je fotbal a netají se tím, že jeho srdce patří pražské Dukle. Proto jsme si s oblíbeným Doktorem Vševědem popovídali v dalším díle rubriky Z KOTLE: Očima fanoušků právě o týmu z Julisky, ale také o české stopě v kronikách Realu Madrid a Barcelony. Podělil se s námi rovněž o zkušenost z návštěvy ukrajinské ligy.
Nemyslím tu úvodní otázku nijak troufale, ale proč fandíte zrovna Dukle?
„Jsem z generace Husákových dětí, takže si pamatuju z dětství Duklu, která hrávala ještě velmi slušně. Vzpomenu určitě výhru nad Bayerem Leverkusen v Poháru UEFA 1986/87. Na gymnáziu jsem pak chodil do třídy, která fotbalu velmi fandila. Třídní kotel byl však rozdělen hlavně na sparťany a slávisty. Nechtěl jsem si to rozházet ani s jednou partou. Dukla proto byla docela logická volba. Tam se vám obvykle moc nestane, protože na Julisce divoké fanoušky nenajdete. Těch pár let, co jsem tam chodil, mě docela chytly. Navíc se přiznám, že raději fandím slabším. Už tehdy v první lize Dukla leštila spodek první ligy.“
Máte v paměti, kdy poprvé jste zavítal na Julisku? S kým to bylo a jak zápas skončil?
„Byl to rok 1991 a utkání proti Českým Budějovicím. Mám dojem, že jsme prohráli 1:2. Tenkrát mě tam zaujali dva hráči. V dresu Dukly jistý dorostenec Pavel Nedvěd a v dresu Budějovic mladičký Karel Poborský .“
Takže to vypadá, že máte docela čuch na hvězdy budoucnosti.
„Člověk časem kvalitu pozná. Pamatuju si taky na zápas Viktoria Žižkov – Vítkovice. Žižkov byl o řád lepší, ale za Vítkovice nastoupil brankář, který vychytal takřka nemožné. Byl to Tomáš Vaclík . Už tehdy převyšoval ostatní. Čekal jsem, že z něj něco bude.“
Vědí vůbec na Dukle, že mají tak známého fanouška? Chodíte třeba do VIP lóže?
„Nechodím, protože stadion nestíhám v poslední době vůbec navštěvovat. Přece jen moje civilní povolání a natáčení Na lovu se s tím dost kryje. Výsledky pochopitelně sleduju a je-li Dukla v televizi, tak si ji pustím s velkou chutí, ale naposledy jsem byl osobně na Julisce někdy před covidem.“
Tak zapátráme v paměti. Jste spíše tichý typ fanouška, nebo umíte pustit uzdu emocím?
„Jsem klidný. Samozřejmě někdy to člověka chytne, když se rýsuje pěkný výsledek a zápas vypadá, že by mohl dopadnout dobře, tak opravdu drží palce a odpočítává minuty. Nejsem ale z těch fanoušků, kterým by se bořil svět, když to nedopadne.“
Mezi lovci je velkým fotbalovým fanouškem i Kalkulátor. Říkáte, že jste kliďas, on už tolik klidný asi není. To byste se hezky doplňovali.
„Taky je to kliďas! Zvažovali jsme, že bychom spolu šli na fotbal, ale časově nám to dosud prostě nevyšlo. Jako lovci jsme skvělá parta, takže jsme spolu absolvovali už řadu akcí včetně několika dovolených, na fotbal s Kalkulátorem ještě dojde. Osobně jsem si udělal čas třeba na kvalifikaci s Albánií. Bohužel jsem byl v Edenu přítomen, řeknu vám, že to nebyl hezký zápas.“
Jak se vůbec díváte na ty věčně nespokojené fanoušky, kteří pokřikují a jsou vulgární?
„Je několik typů takových fanoušků. Máte třeba staré pány, kteří pořád nadávají, protože vědí, že za jejich mládí to všechno bylo lepší a hráli ještě páni hráči. Na ty se dívám tak nějak blahosklonně. Prostě to beru tak, že se potřebují vypovídat. Nemám rád fanoušky, kteří spojují fotbal s agresivitou. Když se fandí, tak urážení soupeřů v únosné rovině, to se prostě bere. Žádný rasismus a něco podobného, ale myslím prostě špičkování. Pamatuju na hokejový zápas Sparty s Pardubicemi, kdy hosté prohrávali a začalo se zpívat „My ten perník stejně nežerem.“, tak to jsem se přidal taky.“
Když se řekne největší zážitek s Duklou, co vás napadne jako první?
„Podzim roku 1992 a výhra nad Slovanem Bratislava. Bylo to prostě takové to utkání, které se povede. Dukla byla tehdy poslední po dlouhé sérii porážek. Přijel Slovan tehdy nabitý hvězdami evropského formátu, takže Dubovský a spol. Ale Jan Saidl dával tenkrát hattrick a vyhráli jsme 3:2. To byl zážitek, který vás polapí. Nebylo nás sice moc na té tribuně, ale fandili jsme všichni.“
Proč Dukla netáhne fanoušky?
„V devadesátkách tam totiž ještě chodili staří pánové, kteří pamatovali tu nejslavnější éru Dukly a hráče od Masopusta po Vízka. Pro současnou generaci je to už dávná historie.“
Tak pojďme na tu historii. V sezoně 1985/86 Dukla došla až do semifinále Poháru vítězů pohárů, kde padla s Blochinovým Dynamem Kyjev. V té době jste byl dítě školou povinné. Zajímal jste se zpětně o tohle evropské tažení?
„Zajímal jsem se spíše o ty týmy, které Dukla dokázala porazit nebo potrápit, takže zase zmíním ten Bayer Leverkusen. Potom to byl Inter Milán, doma jsme prohráli 0:1, takže remíza v Itálii 1:1 nám byla houby platná.“
Jezdíval jste s Duklou i ven? Myslím tím jak zahraničí, tak i zápasy v tuzemsku.
„Do zahraničí jsem cíleně s Duklou nikdy nejel. V české lize jsem pochopitelně fandil na pražských stadionech. Pamatuju si také výlety do Liberce nebo do Jihlavy, ale určitě jsem nebyl nějaký organizátor výjezdů nebo něco podobného.“
Velkých jmen v historii Dukly bylo nespočet, ale měl jste nějakého oblíbeného hráče?
„Asi největší hvězdou, kterou ale bohužel jako hráče nepamatuju, je pro mě Ivo Viktor.“
Jste mj. historik a geograf. Propojuje se vaše práce s fotbalem, když na základě poznatků pochopíte, proč se nějaký klub jmenuje, jak se jmenuje, kde se nachází apod.?
„Určitě, protože to, co mě živí je Biografický slovník českých zemí, kde jsou životopisy různých osobností, takže někdy dojde i na sportovce. Zařazoval jsem do slovníku třeba jméno Jiří Hanke, Čech, o kterém se skoro neví, přitom nastupoval za Barcelonu. Po Druhé světové válce párkrát nastoupil za Slavii, pak pochopil, jak to ve světě vypadá, takže emigroval. A oklikou přes Kolumbii se dostal až do Barcelony v roce 1952. Odehrál tam několik desítek zápasů.“
Vidíte to a byl někdy nějaký Čech třeba v Realu Madrid?
„Yanko Daučík. Legendární hráč Slavie třicátých let Ferdinand Daučík měl totiž syna, který si zahrál v Realu. Zajímavostí je, že Daučík senior taky emigroval a sešel se s Hankem v Barceloně. Syn Yanko se narodil v Praze, ale v šedesátých letech to dotáhl do Realu. Bylo to v době, kdy se nestřídalo a na jeho pozici hrála některá z hvězd, takže moc prostoru nedostával, ale prostě tam byl, i když tedy už se španělským pasem. A Daučíkovi měli dokonce rodinné vazby na někdejší hvězdu Barcelony Ladislava Kubalu.“
A když se vrátíme od španělských velkoklubů k Dukle, máte svého favorita i v současném kádru?
„Dneska už to není to, co bývalo. Člověk znal sestavu, protože ta se neměnila sedm, osm let. Že bych uměl odříkat soupisku v každé sezoně, to opravdu ne, ale řeknu Filipa Radu, ten je pořád věrný Dukle. Měli jsme celou řadu zahraničních hráčů, dneska tam není nikdo z ciziny. Korejec Kim už je bohužel na Slovácku.“
Tak Filipa Radu jsme zmínili, co jeho otec a trenér Dukly Petr Rada? Je to kouč podle vašeho gusta?
„Mně se jeho práce líbí. Petra Radu pamatuju i jako obránce, přes kterého jen tak něco neprošlo. Zároveň to ale nebyl jen chlap, co by lámal nohy, ale uměl konstruktivně rozehrát. Je to člověk emocionální, ale zároveň hodně přemýšlivý. Co je ale nejdůležitější, je s klubem spojen. Sice už trénoval leckde, ale Dukla je pro něj srdeční záležitost.“
V létě Radovi vedení přivedlo Tomáše Vondráška, teď Jakuba Horu. Jsou tyto posily důkazem, že to Dukla s návratem do ligy myslí vážně?
„Doufám, že jo. Dukla do ligy jednoznačně patří, ale co si budeme povídat, fanoušek je asi radši, když se hraje o špičku ve druhé lize a vyhrává se, než abychom fungovali v té první jako otloukánek. Hora i Vondrášek třeba můžou být ještě jména pro sponzory, mohou se ukázat.“
Dukla přezimovala na 2. místě tabulky druhé ligy za Vyškovem. Je momentálně klub připraven na případný postup?
„Myslím, že ano. Zázemí pro postup existuje, což je důležité. Dobrá polovina druhé ligy by postoupit nemohla už jen kvůli tomu, že třeba chybí stadion, fanouškovská základna, kádr tam bývá složen z hráčů na hostování, kteří se po sezoně zase rozutečou. Na Dukle by se o postupu do nejvyšší soutěže mělo hovořit vždycky.“
Pojďme fantazírovat. Kdyby do Dukly dorazil nový movitý mecenáš a mohl by klubu pořídit jakéhokoliv hráče z první ligy, koho byste bral?
„Zmínil bych Tomáše Vaclíka. Je to pořád vynikající brankář, který by pro Duklu jistě měl přidanou hodnotu. Nechci snižovat gólmany, které Dukla má, ale Vaclík je o dvě třídy výš. Kdybych měl skutečně vybrat někoho z české ligy, tak konkrétní číslo jedna nemám, ale líbí se mi Lukáš Masopust ve Slavii, ten ale taky mívá zdravotních problémů víc než dost.“
Kdyby došlo na baráž, koho byste Dukle z první ligy přál?
„Nějaké demoralizované družstvo. Nabízí se samozřejmě České Budějovice, ale asi je mým favoritem Zlín. Zase tolik týmů tam úplně dole asi namočených nebude. Do baráže půjde některý z těch, a teď to nemyslím hanlivě, venkovských celků.“
Co titul? Sparta nebo Slavia?
„V tomto souboji jsem fanouškovsky neutrální. Něco mi ale říká, že šťastnější bude znovu Sparta. Práce trenéra Priskeho je obdivuhodná, byť Slavia na tom není o moc hůř. Možná budou hrát roli evropské poháry. Kdo je bude hrát déle, bude mít nevýhodu. Ono to vyčerpá.“
Komu přejete v zahraničí?
„Úplně milovaný klub nemám, ale nějak tíhnu k Barceloně.“
Takže jste zavítal na Camp Nou?
„To ne, ale byl jsem pracovně měsíc na Slovensku, takže dvakrát Slovan Bratislava ještě na Tehelném poli proti Senci, pak s Košicemi na Pasienkách. Mou největší exotikou zůstává návštěva ukrajinské ligy a zápasu Dynama Kyjev s Luhanskem. Taky jsem tam trávil nějaký čas služebně, nebylo po večerech příliš co dělat. Bylo to těsně po ME 2012, které se tam hrálo, takže Olympijský stadion zářil renovací. To byl ještě na Ukrajině klid. Stadion se naplnil tak ze třetiny, ale on je taky obrovský. Pokecal jsem si tam s nějakými místními pány rusky. Stěžovali si tenkrát, že mají na hřišti více Brazilců než Ukrajinců, to si pamatuju. Aby se na Ukrajině fanoušci příliš neopíjeli, tak pivo se tam prodávalo snad na permanentku.“
A co klobása a pivo ve vaší režii? Dáte si k fotbalu?
„Klobása je naprostý základ. Pivo jsem se naučil pít až později. Občas si vzpomenu na skvělou klobásu v Letohradu na divizi. S kamarádem jsme odněkud jeli, tak jsme se tam stavěli na fotbal a vytvořili neočekávaný kotel hostí o čtyřech lidech. V Jihlavě zase dělali výborné bramboráky.“
Chytím se toho Letohradu, takže prcháte někdy i na fotbal, který se hraje pro žízeň a zábavu?
„Dá se to tak říct. Rozhodně nemám problém si zajít s chutí na fotbal na nějakou nižší soutěž. Většinou tak jednou, dvakrát do roka jsem s sebou právě na tyhle zápasy tahal i děti, když byly menší. Takový fotbal je pro ně vlastně bezpečnější, než je brát někam do davu na Spartu s Baníkem.“
Jakou fotbalovou literaturu bychom našli ve vaší knihovně?
„Mým oblíbeným čtivem jsou fotbalové atlasy od Jiřího Tomeše. Přečetl jsem i mraky knížek o dějinách sportu, i když se přiznám, že životopisy hráčů či trenérů mě tolik neberou.“
Pojďme ztratit slovo ještě o ME. Máme ve skupině Portugalsko a Turecko. Jak vidíte české šance?
„Bude záležet na tom posledním neznámém soupeři, který k nám do skupiny ještě padne. Turek je silné kafe, s těmi to nedopadá dobře a Portugalci jsou vždy extrémně těžký soupeř. Bude to chtít vyhrát utkání proti tomu poslednímu týmu, kterého teď neznáme. Pak musíme doufat, že nám nahrají výsledky ostatních skupin. Na druhou stranu si říkám, že pokud nebudeme schopní třeba s Tureckem remizovat, tak co bychom v osmifinále dělali?“
