„Film je klíčový, u toho jsem začínal. Velmi se mě dotklo, když loni odešel jeden ze zakladatelů Kina náročného diváka Vlado Holaň,“ přiznává Dalibor Andrýsek. „Zásadní jsou pro mě osobnosti, s nimiž jsem se setkal a které mě ovlivnily. Třeba kamarád a spolužák Zdeněk Taichl.“

S ním začal působit v dětském filmovém klubu v Domě kultury OKD, dnes Poklad v Porubě. „Dostali jsme se třeba na festival do Gottwaldova a dělali jsme rozhovory například s představiteli filmu Páni kluci, s režisérkou Věrou Plívovou-Šimkovou. To byl jenom začátek,“ vzpomíná výtvarník.

Film byl všudypřítomný, jeho estetika vytvářela obraz doby. „Klíčové pro nás bylo velké plátno v letním kině Amfi v Porubě, kde se konaly 70mm projekce. Je až neuvěřitelné, že tehdy mělo každé město 70mm kino, dnes je tento formát v podstatě rarita. Tehdy jsme to považovali za samozřejmost. Velké filmové produkce a dnes už kultovní snímky se tenkrát promítaly na těch obřích plátnech,“ vysvětluje Andrýsek.

Od fascinace velkým plátnem byl jen krok k vlastním pořadům. „Počátkem 80. let jsem se seznámil s Milošem Fryšem, začali jsme organizovat Kino krátkého filmu v Kulturním středisku v Hrabůvce. Nabídli jsme speciální program, filmy ze zahraničních ambasád, zejména francouzské a kanadské. Tenkrát nebylo video, takže nám půjčovali filmy na 16mm pásu. Pouštěli jsme dokumenty o umění, které jinak nikde nebyly k vidění,“ zmiňuje Andrýsek.

Legenda Rubín

„Naše pořady navštěvoval třeba výtvarník Eduard Halberštát a bylo se na co dívat, například jsme uvedli celou retrospektivu slavného experimentálního filmaře Normana McLarena nebo cyklus filmů Jana Švankmajera,“ přibližuje.

Ostravu, zvláště centrum, si zamiloval a zná jej velice dobře. Napomohla tomu i jeho profese fotografa, výtvarníka a cit pro okolí. „V podstatě se celý život pohybuju po centru. S kluky z učňáku jsme se občas někde cestou stavili, buď do bývalé Vojanky naproti Černé louce, nebo jsme zašli do populárního baru Rubín, který se nacházel naproti tehdejšímu Domu potravin v ulici 28. října. Byl v prvním patře a tvořil ho nádherný prostor s obrovským pultem, vyvedený v červenobílé kombinaci. Speciálně si tento bar zahrál v české detektivce Město nic neví,“ upozorňuje s nadšením filmového fanouška.

Tento film v druhé polovině 70. let v Ostravě natočil Dušan Klein a obsadil do něj řadu místních herců. Bar Rubín ve filmu slouží jen jako jedna z kulis, kde se scházejí kriminálníci a podezřelí.

„Moc tam toho není, ale přece jenom něco ano. Pro nás to byla legenda spojená s nóbl prostředím. Dole u dveří seděl čistič bot, protože uvnitř byly bílé koberce. Všichni si nechali vyčistit boty a šli do patra. Nejsem a ani jsem nebyl hospodský povaleč, ale miloval jsem noblesní styl těch restaurací a kaváren. Jejich interiér měl vždycky úroveň, z těch dnešních jsem poněkud zklamán. Buď je to nuda, nebo otlučená omítka. Dříve se na vás všude koukal Ovčáček,“ naráží Dalibor Andrýsek na známého ostravského výtvarníka.

Panorama města se mění

K Ostravě se staví i kriticky, neboť z měst na něj udělalo daleko větší dojem Brno. „Sloužil jsem tam rok na vojně. Do té doby jsem si vždycky myslel, že Ostrava je velké město, protože tu jezdí tramvaje. Když jsem se tam trochu porozhlídl, to jsem teprve koukal,“ říká Andrýsek.

Grafik a fotograf Dalibor Andrýsek má Ostravu rád, lituje však ztráty dominantních staveb. (15. února 2024)

„Ostrava bylo jen zapomenuté městečko, dokud se v něm nekoplo do uhlí a nepřijeli sem Němci a Rakušani stavět doly a továrny. Samozřejmě si začali stavět vily a domy podle svého standardu, na který byli zvyklí, to samé s divadlem,“ dále vysvětluje historii města.

Podle fotografa z této podstaty Ostrava dlouho žila, tedy do doby, než tento boom skončil. „Podle mě je Ostrava takový malý Detroit v přímém přenosu, svého času jedno z nejlidnatějších měst USA, které dnes zeje prázdnotou. Není to tak, že by se něco změnilo ze dne na den, jednotlivé části se vytrácejí v dlouhodobém procesu,“ srovnává Andrýsek. „Poznáte to na fotkách. Stavby, které tvořily panorama Ostravy, ubývají. Najednou jsou pryč třeba dva plynojemy, což byla dominanta,“ poukazuje na nezadržitelnou proměnu města.

„Foťte, dokud v Ostravě něco je“

Podle Dalibora Andrýska se Ostrava pomalu vytrácí před očima. „Byla zrušena ocelárna, zbourán komín Strakáč, celá tato ve své době významná aglomerace. Už se momentálně ani z té Nové huti nekouří. Bylo to charakteristické panorama a momentálně asi všichni doufáme, že se huť zase vzpamatuje… Postupně Ostrava mizí před očima,“ upozorňuje Andrýsek.

„Proto je potřeba ji fotit, dokud v ní ještě něco je. Znám tvorbu vynikajících ostravských fotografů – Viktora Koláře, Fedora Gabčana nebo už bohužel nežijícího Miloše Poláška. Trochu je mi ale záhadou, že se nepublikuje více fotek z období jejího rozkvětu,“ mrzí výtvarníka.

Pochvalu podle něj zaslouží publikační činnost Ondřeje Durczaka z Institutu tvůrčí fotografie v Opavě, který systematicky mapuje tu Ostravu, o které mluvíme. „Podle mě by ale takových dokumentů mohlo vznikat mnohem více,“ lituje grafik ztrátu nezachycených okamžiků.