Článek
Podrobení si Ukrajiny, kterou ruský prezident neuznává za samostatný stát, se mělo stát pomyslným vyvrcholením jeho kariéry. Nakonec se ukázalo, že se v případě napadení sousedního státu jedná přeci jen o tvrdší oříšek, než jaký chtěl momentální nájemce Kremlu hravě rozlousknout.
Jedním z těch, kteří soustavně před rozpínavostí a nevypočitatelností novodobého cara varovali, byl aktivista Alexej Navalnyj. Myslet si o něm můžeme, co chceme - jedno se mu ale nedá upřít. To, že měl neuvěřitelnou odvahu, když začal proti hegemonu Putinovi burcovat a když ukazoval na jeho licoměrnost.
Bohužel, už i o Alexeji Navalném musíme mluvit v minulém čase. Svou smrtí se připojil k lidem, jako byli Alexandr Litviněnko, Anna Politkovská, Boris Němcov či Sergej Magnitskyj. Ať už jejich životy vyhasly na přímý nebo nepřímý pokyn z Kremlu, na rozdíl od řady dalších bezejmenných obyvatel Ruska umírajících teď v zákopech, jsou nezapomenutelnými symboly, že zlu se nedá podřizovat donekonečna.
Vladimír Putin nemohl vyslat před březnovými prezidentskými volbami v Rusku jednoznačnější vzkaz svým občanům - držte jazyk za zuby a vyhovte mi ve všem, co si přeji. Jenže ani v největší zemi na světě už neplatí, že lidé se stáhnou mezi své čtyři stěny, dají si dvě tři vodky a budou poslušně kývat na příkazy z Moskvy.
Nevím, jestli smrt nejprve otráveného, a pak ve vězení umučeného (ať už bylo přímým důvodem jeho smrti cokoliv) Alexeje Navalného bude pomyslným černým Petrem pro Putina a jeho lidi, ale je jisté, že mix války, inflace a bezpráví se může ukázat jako pomyslná zápalná šňůra. Jen je otázkou, kdy a za jakých okolností dojde k výbuchu.
