Jindra Štěpánek (21.5. 1950) je jedním z posledních dlouhověkých závodníků našich okruhů. Dlouhověkým tedy hlavně délkou své závodnické kariéry. Tady je jeho příběh.
Úplně od začátku. Oba Jindrovi rodiče měli motocykly na běžné ježdění. Možná tady se vzaly ty motogeny. Mladší bratr Zdeněk (14.7. 1953) byl strojním inženýrem se zaměřením na informatiku, ale pod vlivem staršího bratra motocyklům a závodům propadl taky. V 70. letech minulého století oba bratři postoupili do federálního mistráku třídy 50 ccm. Krom své hlavní profese byl Zdeněk Štěpánek i šikovným řemeslníkem/modelářem. Jeho řemeslná zručnost a invence se zásadně podepsala na celé řadě Jindrových motocyklů. Zejména těch, které si bratrská dvojice stavěla doma. Jinak Jindra je vyučeným strojním zámečníkem s následnou strojní průmyslovkou. Pozn. Zdeněk Štěpánek bohužel zemřel v roce 2008, kdy už pracoval u bratra ve firmě.
V rodině měli oba bratři vždycky podporu a pochopení. Vůbec první jejich motocykl bylo torzo motocyklu 50 ccm od pana Pejzla. Ten postupně a s elánem uvedli k životu. Původní motor z Pionýra v tom stroji hned vyměnili za v Mototechně zakoupený motor ze Simsona. Plus bylo potřeba dodělat plno věcí, např. kapoty plus další komponenty. Tu stejnou cestu zvolil například Milan Šobáň st. S tím se Jindra potkal poprvé na Milanově domácí dráze ve Starém Městě, kde měl jako domácí matador masivní diváckou podporu.
V těch dobách nešlo hned závodit na silnici. Bylo potřeba objet pár enduro akcí v terénu. Tehdy se to ovšem nenazývalo Endurem, ale soutěžemi. Jindra úspěšně objel nutné minimum 3 a mohl zahájit silniční kariéru. Psal se rok 1968 – třída 50 ccm. Lidově zvaná kolibříci. Na Slovensku štamperlíky. 🙂 Prvním závodem byl Moravský Krumlov. Na startu bylo cca 70 jezdců! Přepravní vozidlo Škoda 100 MB vyžadovalo motocykl rozebrat, naložit a na místě za vyložit a smontovat do závodní podoby. Po závodě opačně. Památné závody byly i na ostatních tehdejších přírodně – vesnických tratích. Za všechny třeba kultovní dráha v Ořechově nedaleko Brna a mnoho dalších. Přihlášky se posílaly poštou a běda tomu, kdo to poslal pozdě. V roce 1969 jel Jindra i vůbec první ročník této třídy ve federálním mistráku. Zvítězil Bohumil Kovář, Jindra byl dvanáctý. Dominovaly stroje TATRAN, obsadily prvních 5 míst.
V dalších letech na motor TATRAN logicky přešli i bratři Štěpánkové. TATRAN už byl 5kvalt s rotačním šoupátkem. To už ale byly tyto motory v rámech motocyklů vlastní výroby STEMP. Nepostradatelná byla pomoc různých řemeslnických kamarádů, kteří byli vždy připraveni nezištně pomoci. Tak to měla většina závodníků té doby. Štěpánkovci zkusili i tovární motor se 6 kvaltem, ale nepodařilo se to nějak sladit a motor vrátili do továrny.
V té době byla tato třída na vzestupu i ve světě. Na tratích byly k vidění víceválcové stroje s nekonečným množstvím převodových stupňů. V roce 1968 FIM rozumně nastolila pravidla k výsledné podobě – 1 válec – 6 převodových stupňů. Předchozí komplikovaná složitá monstra byla navíc velmi nákladná. A pro mimotovární jezdce finančně neúnosná. A jen pro pár továrních jezdců závody pořádat postrádalo smysl.
V roce 1970 byl Jindra celkově sedmý na motocyklu své výroby s motorem TATRAN nazvaným STEMP. V roce 1971 byl Zdeněk 14. a Jindra 17. V roce následujícím pak Zdeněk 19. a Jindra bez bodů. Pořád na svých STEMPECH. Závodníci té doby svému závodění obětovali všechen volný čas. Jindrovi se do toho ještě musela vejít i večerní průmyslovka v Olomouci. Pak začali se stavbou 125 ccm motocyklu se základem zase z TATRANU. Motocykly už byly dva, jeden pro Jindru a druhý pro Honzu Bartáka. Výkon to mělo cca 24 koní, ale problémy byly s ojničními ložisky. To se posléze podařilo vyřešit ve spolupráci s firmou DURKOPP vystavující v Brně na Strojírenském veletrhu. To už byl ale Jindra na vojně a motocykl jezdil jen Jan Barták.
Dvouletou vojnu Jindra prožil bez motocyklů a bez závodů. S jedinou výjimkou – jednou se svezl v Kyjově během své vojenské dovolené. Ještě před vojnou ale Jindra začal pošilhávat po vyšších objemových třídách. Nejdřív se potkal s JAWOU Junior 250 po Joskovi Barešovi. Ale i dál zkoušel sehnat nějaký podobný stroj. V těch dobách byla jediná cesta inzerovat v týdeníku Svět motorů. Tam si člověk zadal inzerát a když vyšel, přišly mu poštou došlé reakce. Časově to vycházelo cca 3–4 týdny. V dnešní mobilo – emailo – internetové době nepředstavitelné. 🙂 Ještě horší to bylo s telefonováním. Pevnou linku měl málokdo. Zbývalo pokoutně volat z práce nebo komplikovaně z pošty. Bylo to složitý s dobrodružnými prvky. Ale jinak to nešlo.
Tímto způsobem se Jindra dostal k motocyklu ČZ 250 4 kvalt odněkud z Podkrkonoší. Ten se jal vylepšovat. Udělal novou nádrž a nový výfuk. Motocykl měl velkou kompresi a šel obtížně nastartovat roztlačením. Později se k autorství stroje přihlásil Bohuslav Vaňous.
Po vojenské závodní pauze si Jindra zažádal o 2 VT. Vcelku logicky – na mistrák tehdy neměl ani motocykl. Ale pak už s podporou Svazarmu SIGMA Olomouc si spolu s bratrem Zdeňkem začal stavět motocykl svůj.
Ve Svazarmu Sigma Olomouc byli hojně zastoupení jezdci motokár. Ti vesměs používali motory ČZ 5ti kvalty. A jeden z těchto motorů zabudoval Jindřich i do svého postaveného podvozku. A posléze ho napadlo spojit dva tyto motory do jednoho a mít 250 ccm. S touto motorkou Jindra ve Velkém Meziříčí předjel v posledním kole závodu Radka Frkouse na Yamaze. K jeho velké nelibosti. Takže postupně stoupal objemovými třídami pořád nahoru. 50–125–250.
V těch letech Jindřich pulzoval mezi mistrákem a 2. VT. Jeden rok nahoru, druhý dolů atd.
Zlom nastal v roce 1984, kdy klub zakoupil motocykl MBS po Zbyňku Havrdovi ml. S tím byl Jindra v tom roce na 15. místě ve federálním mistráku, v roce 85 na místě 10. a v roce 86 na místě 9.!
Následně byl zařazen i do družstva pro Pohár míru a přátelství – tehdejší seriál tzv. zemí lido/demo. 🙂 Tam Jindřich krom své MBSky 125 ccm ještě startoval i v třídě jednoválců 250 ccm, tzv. Carské formule. Tato zrůdná kubatura byla vypsána i jako Mistrovství ČSSR. Tady patřil Jindra Štěpánek na své ČZ MTX ke špičce. V roce 87 byl celkově třetí! Rok 88 – jedenáctý, 89 – osmý, 90 – pátý! Jindrův motocykl měl blízko k proslulému Ježku v kleci. Když bylo potřeba vyměnit třeba svíčku, muselo se hnout s celým motorem několika poněkud krkolomnými pohyby. Ale šlo to. Poslední pohárový závod Carských formulí jel Jindřich v roce 1991 na Sachsenringu. Tam si zkusil všechny varianty této legendární trati. Od té nejstarší, přírodní až po tu novou – automotodromní.
Pak třída carských motocyklových formulí potichu skončila v propadlišti dějin.
Na otázku, zda Jindra někdy neuvažoval o tom, že by měl status tzv. komerčního jezdce, odpověď zněla jasně – NE! Komerčních jezdců bylo jen pár. Před rokem 89 sice mohli závodit ve světě, ale museli za to odvádět slušné peníze jaksi prapodivně to zastřešujícímu Autoturistu. Platby nejen za jezdce, ale i za mechaniky a doprovodné osoby. A tito jezdci taky nemohli bodovat do Mistrovství Československa, což byl jeden z mnoha nesmyslů těch dob.
Po roce 89 se už i u nás dal sehnat Motor Sport Aktuell, kde krom špičkových reportů ze závodů byla i inzertní rubrika. Tam Jindřich narazil na svou první Yamahu 250 – rok výroby 1988. Byla někde u Vídně a tam si ji i koupil. Ale nemohl s ní najít společnou řeč, a tak ji zase prodal.
A vrhl se jako mnozí další na podnikání. Nejdříve servis motocyklů, později prodejna a dealerství v Olomouci. Plus prodej náhradních dílů na motocykly. Někdy mu pomohly i kontakty ze závodního světa. Taky bylo potřeba navštěvovat veletrhy motocyklů atd. Ve firmě v té době pracovalo na plný úvaz 7 lidí. A dařilo se. Ale sport mu začal chybět. A když sport, tak hlavně závody. Napřed motocross. Pod klubem ve Valašském Meziříčí. Na stroji KTM 520. To mu přišlo až moc koní, tak ustoupil s obsahem dolů na 450 ccm. Zprvu zase KTM, potom HONDA. Ale jeho srdce patřilo pořád silnici.
Takže v roce 2010 návrat zpátky na dráhu. A přizpůsobit životní rytmus závodnímu kalendáři. Nářadím se stala YAMAHA 250 ccm – rok výroby 2004. Ta po sjetí z výrobní linky jezdila japonský mistrák. S laděnými výfuky dávala 95 PS při 14 tis. ot. Motocykl putoval z Japonska do evropské centrály v Holandsku, kde ho Jindřich zakoupil. V současnosti je jeho majitelem u nás zdomácnělý Rakušan Christopher Eder.
Jindra Štěpánek je taky majitelem YAMAHY 750. Našel ji na internetu v Itálii a koupil. Svezl se na ní na Slovakia Ringu na Slovensku, neb měl v té době jako mnozí jiní slovenskou licenci. Motocykl potřeboval ještě trochu poladit po předchozím majiteli. Např. bylo potřeba vyměnit zapalování, membrány sání, fajfky na svíčkách atd. Další svezení bylo v Jičíně. Tam se ukázal nepředstavitelně ohromující výkon tohoto stroje. Ne nadarmo měl tento stroj mezi jezdci YAMAHY přezdívku BESTIE! V tom Jičíně to bylo na zlatý věnec.
Krom BESTIE je Jindra Štěpánek majitelem několika dalších závodních motocyklů. Třeba METALEXA nebo prvních produkčních YAMAH 250 a 350 / 5ti kvalty, plus několik dalších YAMAH.
Za sebe můžu říct, že Jindra Štěpánek je jedním z nejpříjemnějších lidí, které lze v našich padocích potkat. A že se tam těch lidí hemží víc než dost. Jeho elán a nadšení mu mohou závidět i borci o několik generací mladší. Motocyklové závody jsou ale především práce, finance, starosti a riziko. Hlavně té práce je tam strašně moc. Nicméně jsem stejně jako Jindra Štěpánek pevně přesvědčen, že to stojí za to. Jen je to potřeba dělat s láskou a hlavně poctivě. Tak jak to dělal celý život Jindra Štěpánek!
Text: Jaroslav Brzobohatý
Foto: archív J. Štěpánka a Richard Karnok
