FENOMÉN: ČAS SE ZASTAVIL (82)

Tuto scénu si můžete snadno představit jako úvodní scénu hororu. Autobus projíždí potemnělými ulicemi města. Na palubě je pouze jeden cestující, mladý muž v uniformě amerického letectva. Vypadá na něco víc než na teenagera. Po určité vzdálenosti autobus zastaví před tmavou výlohou obchodu. Řidič se otočí a řekne cestujícímu, že to je jeho zastávka. "Jste si jistý?" zeptá se mladý letec. "Nikdo tu není." Řidič ho ujistí, že je to tady. "Stačí použít telefonní budku a zavolat na základnu," řekne. "Pošlou někoho, aby vás vyzvedl."

Tato scéna z našeho imaginárního hororu není fikce, ale to, co se skutečně stalo devatenáctiletému Robertu Matthewsovi v noci 1. října 1966. Matthews se hlásil na své první služební místo, na letecké stanici North Truro, která se nachází nedaleko vesnice North Truro v Cape Cod ve státě Massachusetts. Zastávka, na které právě vystoupil, se nacházela před zavřeným obchodem Dutra's Market. Byla tam tma jako v pytli, větší, než si městský kluk jako Robert Matthews dokázal představit. Matthews se podíval na hodinky a zjistil, že je 20:45. Přešel k telefonu a zavolal. Hlas na druhém konci mu sdělil, že za pár minut pro něj přijede nákladní auto. Ta slova byla pro Roberta úlevou. Začínal se cítit trochu nesvůj.

Ačkoli by to nikdy nikomu nepřiznal, Robert Matthews občas trpěl nyktofobií, strachem ze tmy. Tato úzkost pramenila z jeho dětství. Když bylo Robertovi pět let, navštívil ho v ložnici děsivý tvor, zářící zelená bytost s velkýma černýma očima. Bytost odhrnula peřinu a nadzvedla mu vršek pyžama. Několik okamžiků mu zkoumala hruď. Robert se snažil křičet, ale nevydal žádný zvuk; pokusil se utéct, ale nebyl schopen pohnout nohama. Když o tom druhý den ráno vyprávěl matce, ujistila ho, že to byla jen noční můra. Robert si tím nebyl tak jistý. Připadalo mu to až příliš skutečné. Od tohoto děsivého zážitku z dětství uplynulo čtrnáct let, ale Robert Matthews na něj nikdy nezapomněl. Teď tu stál ve tmě před Dutrou a netrpělivě čekal na svůj odvoz. Pohled na hodinky mu prozradil, že uplynula minuta. Vrhl pohled po silnici v naději, že zahlédne blížící se světla. Nic.

V tu chvíli Matthewsovu pozornost upoutala obloha. Tam je spatřil, trojici světel křižujících oblohu zprava doleva, pohybujících se rychlostí a v těsné formaci. Okamžitě ucítil zrychlený tep, uzel v břiše a sevřené hrdlo. Ta světla ho z nějakého důvodu naplňovala pocitem silného strachu. Bylo na nich něco neobvyklého. Způsob, jakým se pohybovala, mu nepřipadal přirozený. Rozhodl se zavolat na základnu a nahlásit, co vidí. Matthews však nebyl připraven na odpověď, kterou dostal. "Kde jsi sakra byl?" dožadoval se hlas na druhém konci. Matthews odpověděl, že byl přímo tady, před Dutrou, a čekal na svůj odvoz. "Ne, nebyl," trval hlas na svém, "náklaďák tam přijel pět minut poté, co jste zavolal. Nikde jste nebyl k nalezení."

Toto prohlášení Matthewse značně zmátlo. Věděl, že celou dobu stál přesně na tomto místě. Jak ho mohl řidič přehlédnout? Ve skutečnosti to nebylo ani pět minut, tak jak mohl kamion přijet pět minut po jeho zavolání? Podíval se na hodinky, aby si to potvrdil. V tu chvíli se v životě Roberta Matthewse všechno změnilo. Ručičky na hodinkách ukazovaly 9:45. Nějakým způsobem ztratil hodinu. Na základnu byl vyslán druhý náklaďák, který Matthewse přivezl. Když tam dorazil, uvedli ho do místnosti, kde ho několik hodin vyslýchal muž v civilním oblečení. Matthews se neochvějně držel své verze. Vzpomínal si, jak stál před tržnicí, viděl světla na obloze a podruhé zavolal. Připadalo mu, že uplynuly pouhé čtyři minuty, nanejvýš pět. Nedokázal si vysvětlit chybějící hodinu. Vyšetřovatel mu nevěřil. Obvinil Matthewse, že je opilý, a propustil ho s varováním, aby svou "směšnou historku" nikomu neopakoval.

Byl to nešťastný začátek jeho vojenské kariéry. Přesto se Robert Matthews vyznamenal, včetně několika misí ve Vietnamu. Podivná příhoda v Truro mu však zůstala v paměti spolu se setkáním se "zeleným mužem" z dětství. Někdy si říkal, jestli to spolu nějak nesouvisí. Přesunul se do roku 1987. Robertu Matthewsovi je 40 let a už dávno odešel z armády. Je na letišti, míří na dovolenou a v knihkupectví hledá něco na čtení během letu. V tu chvíli si všimne knihy s názvem "Chybějící čas" od autora Budda Hopkinse. Matthews je ohromen. Ilustrace na obálce knihy je mu až příliš povědomá. Je to tvor, který ho v dětství navštěvoval v jeho pokoji.

Obsah knihy byl ještě více fascinující. Budd Hopkins byl malíř a sochař z Cape Cod, který se o UFO začal zajímat po údajném pozorování mimozemského plavidla u pobřeží Massachusetts v srpnu 1964. Jeho konkrétním oborem byly mimozemské únosy. Hopkins této myšlence pevně věřil a tvrdil, že lidé byli často unášeni na mimozemských plavidlech za účelem genetických experimentů. V knize Missing Time (Chybějící čas) zkoumá přímé svědectví sedmi údajných unesených, kteří vyprávějí své děsivé příběhy o tom, jak byli uneseni na palubu mimozemských lodí. Žádný z těchto lidí si na tyto události přímo nevzpomíná. Všichni vypovídali pod hypnózou. Společným tématem bylo, že všichni zažili fenomén chybějícího času, totéž, co se stalo Matthewsovi v North Truro v 60. letech 20. století.   

Mnozí komentátoři odmítali Budda Hopkinse jako blázna, ale Robert Matthews se k tomu nepřikláněl. Jak by také mohl, když zažil přesně to, co Hopkins popsal ve své knize? Místo toho se Matthews rozhodl Hopkinsovi napsat, aby mu vyprávěl svůj příběh a případně získal nějaké odpovědi. Na tento dopis obdržel rychlou odpověď s pozváním na setkání s autorem. Po počátečních rozhovorech Matthews souhlasil, že se nechá Hopkinsem zhypnotizovat. Odpovědi byly na dosah. Robert Matthews se konečně dozvěděl pravdu o své ztracené hodině. Budd Hopkins neměl žádné formální vzdělání v oboru psychologie. Během svého raného zkoumání fenoménu unesených osob využíval k vedení hypnotických regresních sezení externí odborníky. Zjistil však, že zakořeněná skepse těchto psychologů je pro něj překážkou. A tak po dobu osmi let sledoval a učil se a nakonec vyvinul vlastní metody. Nyní vzal Roberta Matthewse zpět do oné říjnové noci roku 1966 a postavil ho zpět na potemnělou ulici před Dutrovým tržištěm.

Matthews začal v transu popisovat, co viděl. Světla na obloze, která se přibližovala; podivné plavidlo, které přistálo na přilehlém pozemku; dvě bytosti, které vystoupily, přiblížily se a vedly ho na palubu; další dvě tam čekaly, aby ho přijaly. Matthews byl připoután k jakémusi operačnímu stolu, zatímco plavidlo se bezhlučně vzneslo do vzduchu. Nyní se mimozemšťané vrátili k Matthewsovi. Rozepnuli mu košili a začali mu zkoumat hrudník. Nakonec se zdálo, že vyšetření dokončili. Loď se vrátila na zem a Matthews byl vyveden ven, aniž by si pamatoval, co se mu stalo. Nyní, v hypnotickém stavu, měl zjevení. Bytosti, které ho unesly z Trura, byly tytéž, které ho jako dítě navštívily v jeho pokoji. Sledovaly ho celé roky.

Příběh únosu Roberta Matthewse je těžké překousnout. Za naši pozornost stojí proto, že je do detailů podobný nespočtu dalších, které zaznamenal Budd Hopkins a další badatelé. Jen Hopkins za svůj život zdokumentoval stovky případů, z nichž většina měla opakující se motivy a příběhy. Dělá je to skutečnými, platnými, důvěryhodnými? Ne, říká věda. Mnoho odborníků poukázalo na podstatnou chybu v metodice Budda Hopkinse. Subjekty v regresivní hypnóze jsou náchylné k sugesci. Mohou si vzpomenout na události, které se nikdy nestaly, a později, po probuzení z hypnózy, být přesvědčeni, že tyto události byly skutečné. Syndrom falešné paměti je skutečný stav. Z tohoto důvodu jsou informace získané v hypnóze ve většině soudních síní nepřípustné.

Vyvrací to však příběh Roberta Matthewse? Zneplatňuje to výpovědi ostatních subjektů Budda Hopkinse?" Odpověď na tuto otázku zní ne. Jak poznamenal Bard, "pod nebem i na zemi je víc věcí, než bychom kdy mohli vědět". Všichni jsme někdy zažili, že jsme se na pár minut vzdálili a vrátili se k vědomí, aniž bychom si uvědomovali, kam se tyto ztracené okamžiky poděly. Nadáváme si, že jsme ztratili soustředění, že jsme se nechali unést. Budd Hopkins by nás rád přesvědčil, že někdy může jít o něco víc.