Brazilský prezident urazil Husáka, proto zatrhli můj přestup do Botafoga, vzpomíná jubilant Vencel

Na slavném Maracaná v Riu přiváděl 7. dubna roku 1974 brazilské fotbalové kouzelníky do stavu čirého zoufalství. Na bránu československé reprezentace se valil jeden útok za druhým, Jairzinho, Edu, Paulo Cesar zasypávali bránu hájenou Venclem sprškou střel, ale gól mu nebyli schopni dát. Až dvě minuty před koncem se osmdesát tisíc domácích fanoušků dočkalo, protože Marinho přece jen zajistil domácímu výběru nejtěsnější výhru.

„Podal jsem skutečně životní výkon, protože na mou bránu šlo snad třicet střel a jen jedna skončila v síti. Po utkání přišel do naší kabiny Joao Havelange doprovázený doktorem Jírou a nabídl mi přestup do Botafoga,“ má Alexander Vencel dodnes živě před očima muže, který byl tehdy „jen“ prezidentem brazilského fotbalového svazu a Botafoga, ale už za pár měsíců se stal prezidentem FIFA.

„Z nabízené smlouvy se nám všem zatočila hlava. Po návratu podepsali funkcionáři Slovanu přestupní lístky pro jistotu hned dvakrát, jen abych šel. Vždyť za ty peníze by postavili na Tehelném poli novou tribunu. I předseda slovenské vlády Colotka a ministr zahraničí Chňoupek mě ujišťovali, že můj přestup podpoří. Proto jsem jel celý natěšený do Prahy na ÚV ČSTV v domnění, že se budu do Bratislavy vracet už jako hráč Botafoga,“ vzpomínal Alexander Vencel na kruté vystřízlivění, které zažil.

„Předseda Himl mi oznámil, že ideologické oddělení ÚV KSČ vedené Vasilem Biľakem můj přestup neschválilo, protože brazilský prezident ve svém projevu hrubě urazil našeho prezidenta a generálního tajemníka ÚV KSČ Gustáva Husáka. A tak místo cesty do Ria jsem zůstal další tři roky ve Slovanu, abych nakonec skončil v druholigové Nitře,“ přiznával Alexander Vencel u mikrofonu Sportu.cz, že se musel před půl stoletím v baráku tělovýchovy na pražském Poříčí moc a moc ovládat.

Legendární gólman „belasích“, který před pár dny oslavil kulaté osmdesátiny, ale přidával spoustu dalších vzpomínek a historek přibližujících, jak to v době jeho aktivní kariéry chodilo. Vyprávěl třeba o tom, jak ho po skončení vojny v Dukle Komárno lákal trenér Antonín Malatinský do Trnavy a jak bafuňáři Slovanu námluvy s největším rivalem jejich klubu zatrhli.

„Vyučil jsem se v bratislavské Dimitirovce svářečem, takže se vydali za rodiči. A spustili, že budou muset zaplatit pětatřicet tisíc korun, protože tolik stálo mé učení. Mamička se křižovala, protože šlo o veliké peníze, otec se přidal a zapřísahal mě, abych ve Slovanu zůstal, protože pětatřicet tisíc nemají. Nezbylo mi než se do Slovanu vrátit a trpělivě čekat, než Schrojf skončí. Zase tak dlouho to netrvalo. Vildo začal chybovat, třeba v zápase se Spartou dostal čtyři laciné góly, takže jsme horkotěžko vyhráli 5:4. Proto postavil trenér Šťastný do brány mě a já v ní zůstal třináct sezon.“

Se Slovanem slavil Vencel tři mistrovské tituly, z brány belasích se dostal do reprezentace, zachytal si na mistrovství světa v roce 1970 v Mexiku, jen pro zajímavost proti Rumunsku, kde se narodil, byl i členem zlatého československého týmu na mistrovství Evropy v Bělehradu.

O tom všem rovněž v dalším epizodě Kopaček na hřebíku pochopitelně také vypráví. O strastiplné cestě na mexický šampionát, o nedostatečné aklimatizaci v Guadalajaře, o aféře s kopačkami Puma a Adidas, o vyneseném trestu, ale třeba i o funkcionářích, na které se po přípravě s Francií nedostalo tričko se znakem Adidas.

Řeč ale přišla i na triumf, kterého si Alexander Vencel cení nejvíce – na vítězství Slovanu v Poháru vítězů pohárů v roce 1969.

„Zlaté medaile z Bělehradu si nesmírně vážím, ale vedle Viktora jsem neměl šanci chytat, takže jsem se o ni na hřišti nezasloužil. V Poháru vítězů jsem ale stál v bráně Slovanu ve všech utkáních – a k vítězství tak dopomohl. Hlavně proti Portu a FC Turín jsem podal životní výkony, ale i v basilejském finále proti Barceloně. Tedy až na ten druhý gól,“ připomněl trefu Rexacha přímo z rohového kopu.

„Dlouho jsem vyprávěl, že mě oslnily reflektory, ale teď už mohu říct pravdu. Světla sice byla na stadionu hodně nízko, ale to nebyl pravý důvod, proč jsem poprvé a naposledy v životě dostal gól přímo z rohu. Udělal jsem prostě jeden zbytečný krok. Barcelonu jsme ale nakonec 3:2 porazili a po návratu do Bratislavy jsme dostali za odměnu čtrnáct tisíc korun a medaili Vzorný Dimitrovec,“ prozradil v Kopačkách na hřebíku Alexander Vencel.

Připomněl přitom ještě jednu inkasovanou branku, kterou mu fanoušci předhazují dodnes. To když mu v utkání se Slavií sebral minutu před koncem František Veselý balon, poslal ho do prázdné brány, a sešívaní tak na Tehelném poli 1:0 vyhráli.

Vzpomínek a zážitků měl legendární brankář Alexander Vencel při oslavě svých osmdesátin v zásobě spoustu a rád se s nimi v Kopačkách na hřebíku podělil. Rozhodně stojí za to se do nich zaposlouchat a vrátit se o půl století do minulosti. Ti starší si určitě mnohé zápasy a historky oživí v paměti, ti mladší uslyší, co fotbal tehdy přinášel a co všechno hráči zažívali.