Když se dozvěděla, že by právě ona měla být uvedena do biatlonové Síně slávy, byla překvapená. Gabriela Soukalová by tam z Čechů nominovala jiné. Ale ona jako jediná Češka splňuje kritéria pro tuto poctu. I když ji trochu překvapilo, že se tohoto ocenění dočkala už tak brzo. „Já měla pocit, že tam jsou jen starší lidi,“ usmívala se v závěru slavnostního večera. Při této příležitosti také zavzpomínala na své úspěchy a na to, jak si často připadala nedokonalá. A když už to bylo v Novém Městě na Moravě, nemohla chybět ani píseň v jejím podání.
Zpívala jste skladbu Times Like These od Foo Fighters. Proč právě tuto?
„Nedávno jsem jela autem a hrál mi tam originál téhle písničky, který byl rychlý. Je to hodně svižná věc, já přidala volume, nějak jsem se uvolnila do hudby, což se mi dlouho nestalo. A říkám si, že by mě zajímalo, jak by to znělo pomalu. Tak jsem si to pak zkoušela na klavír v pomalé verzi a přišlo mi to docela zajímavé. Tak jsem si říkala, že bychom to mohli zkusit.“
Jste jednou ze současných sedmi členů Síně slávy IBU. Co to pro vás znamená?
„Je to pro mě obrovská pocta. Vůbec bych nečekala, že bych tam měla být já. Spíš jsem si říkala, že tam bude dřív třeba Ondra Moravec. Já měla pocit, že tam jsou jen starší lidi, teď najednou si říkám, jestli mi tím někdo nechtěl naznačit: Podívej se do občanky, už nejsi žádná dorostenka. (směje se) Ale ne, jsem moc ráda, že to přišlo, měla jsem v sobě tu kapitolu hodně neuzavřenou. Mrzelo mě, že jsem se nemohla rozloučit.“
Myslíte někde před více lidmi?
„Ideálně jsem si to představovala někde před plnou tribunou s fanoušky. Jsem ráda, že jsem tu mohla být. A že přišel Ondra Rybář (bývalý trenér) s Jirkou Hamzou (šéf Českého biatlonu). Pak když jsem domluvila proslov, tak mi došlo, na co všechno jsem zapomněla. To mě mrzí.“
Kdy jste se dozvěděla, že jste do Síně slávy nominovaná?
„Volal mi Jirka Hamza asi kolem půlnoci, v takový běžný čas. A začal mi vyprávět, co se povedlo, že rozhodli, že by mě chtěli dát do Síně slávy, což mě potěšilo. Přiznám se, že mě to i dojalo. Pak ta konverzace probíhala ve veselém duchu. Vzpomínám si, že jsme ten večer seděli s mým přítelem, možná jsme něco jedli i v tenhle čas, hodně se smáli. Trochu mě ten hovor vrátil o pár let zpátky. A tady jsem se tam taky vrátila díky všem prostřihům z té doby, které mému uvedení předcházely. Je to těžké si uvědomit, že jsem to byla já.“
Už jste se na těchto záběrech nepoznávala?
„Vlastně až s odstupem si uvědomuju, co se všechno povedlo. Dokud se vše dařilo, brala jsem jako samozřejmost, že budu pomalu každý víkend na stupních. Vlastně by mi přišlo divné, kdybych přemýšlela obráceně. Nevnímala jsem tehdy, jak velká věc se povedla, to vidím až teď.“
Myslíte, jak těžké je dostat se do desítky? Vystupují víc teď vaše výsledky, když se Čechům tolik nedaří?
„Ano, i tak se to dá vidět. Zároveň si pořád říkám, že máme mladou generaci. Teď proběhla generační výměna. Ti lidé sbírají zkušenosti, občas vystrčí růžky, to je důležité. Kdyby je nevystrkovali a nebyli vidět, trochu ztrácím naději, co se jednou bude dít. Takhle mě těší, že jsme nepromeškali šanci dávat příležitost dětem. Český svaz biatlonu na to šel nejlíp, jak mohl, snažil se vytvořit podmínky dětem. I když třeba teď čeští závodníci neodvádějí to, na co byli zvyklí u mé generace, tak jim věřím. Je potřeba mít trpělivost, budoucnost bude dobrá, talenty tam máme a ukazují to dorostenecké i juniorské kategorie. Chce to vydržet a ještě to jednoho dne bude hezké, teprve to všechno dorůstá.“
Během večera jste měla projev. Jste ale hodně zaneprázdněná, tak kolik času jste měla na jeho přípravu?
„Je to ostuda, trošku mě to pak mrzelo, chtěla jsem tam ještě víc poděkovat Ondrovi Rybářovi. Když jsem slezla z pódia, tak mi začala naskakovat ještě spousta věcí, co jsem mohla říct. Ale upřímně říkám, že jsem teď před premiérou filmu tak zaneprázdněná, že jsem předevčírem spala jen hodinu a poprvé jsem měla sen, když jsem byla vzhůru. To se mi ještě nestalo. A už jsem si říkala, že to je špatné znamení, že bych se měla zastavit a něco s tím udělat. To určitě není nic dobrého, jet takhle dlouhodobě nadoraz. Ale naštěstí se mi naskytla příležitost mít teď pár klidnějších dnů.“
Jedete někam relaxovat?
„V podstatě no, jsem tady v Novém Městě, to je můj relax.“
Jaké bylo poslouchat Ondřeje Rybáře, který zmínil jak výsledky, tak i váš podíl na společenském obratu, že lidé neřešili v hospodách fotbal, hokej, ale biatlon a to, co budete mít zrovna na sobě, co provedete, co zapomenete a tak dále?
„Bylo to hezké. Mě to až dojalo. Jsem ráda, myslím si, že jsem měla dva zásadní momenty v kariéře, které byly zcela klíčové pro konečný výsledek. Ta první: měla jsem obrovskou kliku v tom, že mě od dětství trénovali rodiče. Tou další je, že na sobě oceňuju, že jsem byla tak tvrdohlavá, že jsem si vydobyla, abych mohla trénovat s Ondrou Rybářem. Protože myslím, že má úplně zásadní podíl na všech mých výsledcích. A jsem mu za to vděčná. I za to, že na mě byl tvrdej. Nejtvrdší ze všech lidí, které jsem měla vedle sebe.“
Bylo důležité, že jste tady měla maminku, mohla jí poděkovat osobně?
„Ano, já jsem vždycky měla s mamkou krásný vztah, i s tátou. Je to štěstí, protože vidím, že už jsem prošla v životě hodně věcma. Jednu dobu, když člověk tak trochu zblbnul, tak se zaměřil možná víc na materiální věci. Nebo na ty úspěchy. Já jsem pořád čekala, kdy přijde to štěstí. Po dalším závodě, nebo po dalším vyhraném glóbu? A vlastně jsem si uvědomila, že štěstí je v úplných maličkostech a že to, co je pro mě důležité, je moje rodina. Je to pro mě to nejdůležitější, co mám, a jsem ráda za každou chvíli, kterou s nimi můžu trávit. Takže když můžu, tak je beru všude.“
Když jste poslouchala Magdalenu Forsbergovou, další členku Síně slávy, jak na pódiu mluví asi patnáct minut, neříkala jste si: Tohle nedám?
„Koukala jsem kolem sebe, že nás všechny trochu vystrašila. Její proslov byl krásný, což o to, ale ta délka… A ta energie, to jsem si říkala: Tak to je jako kdybych lezla na stage po Tině Turner. Ale nakonec jsem to nějak zvládla. A teď jsem si uvědomila ještě jednu věc…“
Jakou?
„Jak i Ondra v proslovu u mě jmenoval spoustu věcí, jako je roztržitost, zapomnětlivost, to všechno, co je součástí mojí osobnosti, i to byla jedna z věcí, na které jsem byla roky naštvaná. Byla jsem smutná z toho, že nejsme lepší, pořád jsem se s někým porovnávala. I když jsem byla v jednu dobu nejlepší na světě, tak mi to bylo málo. Do jisté míry jsem se neuměla vůbec ocenit. A nakonec jsem si uvědomila, že to nejlepší, co mě a kohokoliv může potkat, je autenticita. Že možná právě kvůli tomu, že jsem nikdy nebyla a nebudu dokonalá, vlastně lidi věděli, že jsem taky jenom smrtelník, který má spoustu chyb.“
Jako třeba že vám nešlo otevřít šampaňské?
„Ano, šampaňské neumím otevřít, vařím hrozně, to je katastrofa dodneška. To bych vám nepřála. Ale zase si z toho umím udělat srandu…“
Kdo u vás vaří?
„Miloš (partner). On je vlastně profík, u něj se to nabízí. Já se snažím. Třeba ve čtvrtek jsem se odhodlala, že upeču bábovku. Výsledek byl, že se mi rozdělila asi na 18 kousků, než jsem ji vyklopila z formy. Takže asi dlouho nic dalšího péct nebudu. Naštěstí to zachránila Izabelka (dcera), která se do toho pustila, ty kousky po mně začala házet a bylo to hrozně zábavné. Takže to vlastně potěšilo členy rodiny po více stránkách.“
Kritéria pro uvedení do Síně slávy
- Celková výhra ve Světovém poháru
- Titul mistra světa
- Olympijská medaile
- Přínos biatlonu
